JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 354/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva zemědělství České republiky, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, proti žalované R. 98 s. r. o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 7,360.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 190/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2002, č. j. 20 Co 373/2001-82, takto :

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ministerstvo zemědělství ČR se žalobou (podanou u soudu dne 15. 7. 1998) domáhalo po žalované zaplacení částky 7,360.620,- Kč s příslušenstvím představující majetkový prospěch získaný žalovanou tím, že užívala bez platného právního důvodu nebytové prostory v domě čp. 626 ve Š. ulici v P. 1, který je ve vlastnictví státu a k němuž Ministerstvu zemědělství ČR příslušelo právo hospodaření, aniž za užívání platila peněžitou náhradu.

Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 20. září 2001, č. j. 31 C 190/98-54, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, s tím, že o výši uplatněného nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Přitom od 1. 1. 2001 jednal na straně žalující s Českou republikou - Ministerstvem zemědělství ČR, která k tomuto datu vstoupila do řízení na místo původního žalobce Ministerstva zemědělství ČR, jenž v důsledku změny právní úpravy provedené zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., k uvedenému datu výslovně pozbyl postavení právnické osoby a stal se organizační složkou státu, nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Vyšel ze zjištění, že M., státní podnik se sídlem P. 1, Š. 63 jakožto pronajímatel vykonávající právo hospodaření k domu č. p. 626 ve Š. ulici č. 63 v P. 1 (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“), který je ve vlastnictví státu, a společnost L., spol. s r. o., se sídlem P. 4 – K., U M. l. 366, jakožto nájemce uzavřely ve dnech 10. 6. 1991 a 16. 7. 1991 smlouvy o nájmu nebytových prostor v domě (ve smlouvách specifikovaných jako zasedací místnost, kanceláře, chodby a sklady) za účelem provozování zařízení restauračního nebo klubového typu, že k uzavření smluv nebyl vyžádán souhlas příslušného obvodního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, a že smlouvy neobsahovaly údaj o způsobu platby nájemného. Dále vzal za prokázáno, že dne 31. 12. 1991 byla uzavřena hospodářská smlouva, podle níž M., státní podnik, se sídlem P. 1, Š. 63 převedl bezúplatně právo hospodaření k předmětnému domu na Ministerstvo zemědělství ČR, se sídlem Praha 1, Těšnov 17. Dne 8. 4. 1998 společnost T. s. r. o. (právní nástupce společnosti L., spol. s r. o.) uzavřela se žalovanou podnájemní smlouvu ohledně nebytových prostor v předmětném domě za stejných podmínek, které byly sjednány v nájemních smlouvách ze dne 10. 6. 1991 a 16. 7. 1991. Žalovaná uvedené nebytové prostory užívala (měla zde své sídlo a provozovala v nich restauraci) ode dne 8. 4. 1998 do konce roku 2000 a za užívání neplatila žádnou peněžitou náhradu. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně předně dovodil, že obě nájemní smlouvy jsou neplatné pro rozpor s § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb. (sjednaný účel užívání nebytových prostor - provozování zařízení restauračního nebo klubového typu - byl v rozporu s jejich stavebním určením), a také proto že neobsahují všechny zákonné náležitosti (konkrétně údaj o způsobu platby nájemného). V důsledku toho pak společnost T. s. r. o. a žalovaná nemohly sjednat platně ani smlouvu podnájemní. Námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení neshledal opodstatněnou s poukazem na dobu jeho vzniku a datum podání žaloby. Nepřisvědčil ani námitce nedostatku aktivní věcné legitimace, kterou žalovaná odůvodnila argumentací, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření ze dne 31. 12. 1991 byla uzavřena neplatně. Konstatoval, že uvedená hospodářská smlouva byla uzavřena v souladu s § 347 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „HZ“), neboť obsahovala všechny nezbytné náležitosti v tomto ustanovení vypočtené (určení převáděného majetku, den převodu a přípustné ujednání o bezplatnosti převodu). Nedal za pravdu žalované ani v tom, že Ministerstvo zemědělství ČR nemohlo jako orgán hospodářského řízení uzavřít smlouvu, kterou by na sebe převedlo právo hospodaření k národnímu majetku. Vyslovil totiž názor, že „Ministerstvo zemědělství ČR v daném případě vystupovalo v postavení rozpočtové organizace, která v souladu s § 65 odst. 1 HZ mohla vykonávat právo hospodaření k majetku státu a charakter ministerstva též jako orgánu hospodářského řízení zmíněnou skutečnost nikterak nevylučoval“. Uzavřel, že žalovanou stíhá povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které získala užíváním nebytových prostor na základě neplatné smlouvy o podnájmu. Co do základu tedy shledal žalobou uplatněný nárok opodstatněný.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 20 Co 373/2001-82, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s veškerými jeho skutkovými, jakož i právními závěry (tedy i závěrem, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření ze dne 31. 12. 1991 byla uzavřena platně), že s ohledem na neplatnost nájemních smluv je neplatná i smlouva o podnájmu nebytových prostor, a že žalovaná, která je užívala nejméně do konce roku 2000, je povinna poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení tímto užíváním získané (§ 451 a § 458 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval námitkou nedostatku aktivní legitimace z důvodu neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 31. 12. 1991 o převodu práva hospodaření. Podle jejího názoru je uvedená smlouva v rozporu se zákonem nebo zákon obchází, neboť nešlo ve smyslu § 347 odst. 2 HZ o dohodu organizací, ale o vztah mezi organizací M., s. p. a Ministerstvem zemědělství ČR jako orgánem hospodářského řízení. Připomněla, že podle § 65 odst. 1 HZ právo hospodaření s národním majetkem vykonává zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží. Ministerstvo zemědělství ČR podle ní postrádá zákonem předepsané znaky organizace (§ 1 odst. 1 a § 2 HZ), přičemž hospodářský zákoník vymezuje jeho postavení jen jako orgánu hospodářského řízení. Dále namítla, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezkoumal otázku aktivní legitimace z toho hlediska, zda právo hospodaření k uvedenému majetku vykonává žalobce (zřejmě Ministerstvo zemědělství ČR) nebo Česká republika jako vlastník. V této souvislosti poukázala na to, že Ministerstvo zemědělství ČR nepředložilo rozsah zmocnění při výkonu práva hospodaření s uvedeným majetkem a že zůstalo neobjasněno, zda nájemné z nebytových prostor v domě plyne do rozpočtu ministerstva, a zda ministerstvo jako rozpočtová organizace s těmito prostředky hospodaří, nebo zda se jedná o prostředky státního rozpočtu. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu (který je převzal od soudu prvního stupně); hospodářskou smlouvu o převodu práva hospodaření ze dne 31. 12. 1991 pokládá za platně uzavřenu. Mimo jiné dále uvedla, že právní úprava v době uzavření hospodářské smlouvy obsažená v hospodářském zákoníku nezakazovala státním orgánům (nadřízeným státním podnikům) uzavírat smlouvy se svými podřízenými subjekty. Sporem dotčená hospodářská smlouva byla uzavřena mezi samostatnými subjekty oprávněnými k převodu práva hospodaření k majetku ve vlastnictví státu v souladu s právní úpravou v tu dobu platnou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( § 240 a § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a zbývá proto posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v § 237 odst. 3 o. s. ř. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem ovšem je, aby řešená právní otázka měla určující význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale i pro rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným. Přípustnost dovolání není tedy založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.

Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadního významu. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě dovolatelka prostřednictvím výtky nesprávného právního posouzení věci napadá správnost závěru odvolacího soudu (převzatého od soudu prvního stupně), že na straně žalobkyně není dán nedostatek aktivní věcné legitimace, k němuž dospěl poté, co vyřešil kladně otázku platnosti hospodářské smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu ze dne 31. 12. 1991 jako otázku předběžnou. Svou námitku odůvodnila argumentací, že zmíněná hospodářská smlouva byla uzavřena v rozporu se zákonem, případně zákon obcházela, a tudíž je neplatná, neboť Ministerstvo zemědělství ČR nemohlo jako orgán hospodářského řízení uzavřít smlouvu, kterou by na sebe převedlo právo hospodaření k národnímu majetku. S posouzením právní otázky, zda právo hospodaření s národním majetkem mohlo být podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění platném k 31. 12. 1991 (dále opět jen „HZ“), převáděno i na ministerstva, od níž odvisel závěr o existenci aktivní legitimace původního žalobce Ministerstva zemědělství České republiky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované v období do 31. 12. 2000, lze přiznat napadenému rozhodnutí zásadní právní význam, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Institut práva hospodaření byl upraven v § 64 až 75 HZ. I když byl hospodářský zákoník k 1. 1. 1992 zrušen, nadále podle § 761 obchodního zákoníku platilo, že až do nové právní úpravy se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně § 64, § 65 a § 72 až 74b HZ. Právo hospodaření s majetkem státu bylo upraveno i ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů. Nová úprava (§ 761 odst. 1 obchodního zákoníku) je obsažena v již zmiňovaném zákoně č. 219/2000 Sb., kterým byla zároveň zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. (srovnej § 66 bod 2 zákona č. 219/2000 Sb.). Podle hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1988 Sb. mohla být subjektem práva hospodaření s národním majetkem (jako práva obdobného právu vlastnickému) pouze státní organizace, tedy právnická osoba nadaná právní subjektivitou, jak vyplývá z § 64 odst. 2 a 3 HZ. Soustavu státních organizací přitom tvořily mimo jiné i rozpočtové organizace (§ 27 HZ), jež se zřizovaly k plnění úkolů zejména na úseku státní správy a řízení hospodářství; i tyto organizace mohly vykonávat hospodářskou činnost. Rozpočtovou organizací v rozhodné době bylo i Ministerstvo zemědělství ČR, zřízené zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění zákonů pozdějších. Okolnost, že ministerstva ve smyslu § 29 odst. 1 HZ též vystupovala ve vztahu ke státním hospodářským organizacím v roli orgánů řízení hospodářské činnosti, nevylučovala možnost, aby sama vstupovala do hospodářskoprávních vztahů coby rozpočtové organizace ve smyslu § 61 odst. 1 HZ.

Z řečeného vyplývá, že názor dovolatelky, podle něhož hospodářský zákoník vymezuje postavení ministerstva jen jako orgánu hospodářského řízení, není správný.

Podle § 65 odst. 1 HZ národní majetek spravuje zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží.

V citovaném ustanovení je uvedena legislativní zkratka „organizace“, která slouží pro označení státních hospodářských a rozpočtových organizací. Stejně tak totiž tuto legislativní zkratku používá vyhláška č. 119/1988 Sb. pro označení státních hospodářských organizací a též rozpočtových organizací, jimž svěřuje výkon práva hospodaření s národním majetkem. Z gramatického výkladu uvedeného ustanovení lze dovodit, že národní majetek obvykle spravuje organizace (míněno státní hospodářská i rozpočtová), jež je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží, přičemž z této zásady jsou připuštěny výjimky (to plyne z použití výrazu „zásadně“). S názorem dovolatelky, že Ministerstvo zemědělství ČR postrádá zákonem předepsané znaky organizace a že byla vyloučena možnost, aby ministerstvo spravovalo národní majetek, se tak nelze ztotožnit.

Přisvědčil-li odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že „Ministerstvo zemědělství ČR v daném případě vystupovalo v postavení rozpočtové organizace, která v souladu s § 65 odst. 1 HZ mohla vykonávat právo hospodaření k majetku státu a charakter ministerstva též jako orgánu hospodářského řízení zmíněnou skutečnost nikterak nevylučoval“, nepochybil. Dovolatelce se nepodařilo dovolacími námitkami napadený závěr, že hospodářská smlouva o převodu práva hospodaření k předmětnému domu ze dne 31. 12. 1991 byla uzavřena platně, zpochybnit. Ministerstvo zemědělství ČR, které při uzavírání uvedené hospodářské smlouvy vystupovalo jako rozpočtová organizace (a nikoli jako orgán hospodářského řízení), se stalo subjektem práva hospodaření s národním majetkem v důsledku platného převodu tohoto práva. Z uvedeného pak potažmo vyplývá, že správným je rovněž závěr o existenci aktivní věcné legitimace Ministerstva zemědělství ČR na vydání bezdůvodného obohacení, které ve sledovaném období získala dovolatelka na úkor státu.

Výtka dovolatelky, že otázka aktivní legitimace nebyla řešena z toho hlediska, zda právo hospodaření k uvedenému majetku vykonává žalobce (zřejmě Ministerstvo zemědělství ČR) nebo Česká republika jako vlastník, nemůže ničeho na již učiněném závěru dovolacího soudu změnit, neboť Nejvyšší soud ČR se již k otázce postavení ministerstev a rozsahu jejich práv při výkonu práva hospodaření s majetkem státu do data 1. 1. 2001 vyslovil ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 23/2002, na nějž lze pro stručnost odkázat.

Lze uzavřít, že použitý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není v dané věci naplněn, a protože ani existence vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu nevyplývá, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. May 2004