JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 23/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. R., proti žalované L. R., o částku 1,275.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 9 C 69/2002, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 453/2005, 15 Co 454/2005-275, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - jih rozsudkem ze dne 9. března 2005, č. j. 9 C 69/20022-249, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1,275.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. od 27. 8. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu a o poplatkové povinnosti. Žalovaná proti tomuto rozsudku podala odvolání. Protože přes kvalifikovanou výzvu soudu ve smyslu § 9 odst. 1, 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek z odvolání, soud prvního stupně usnesením ze dne 24. května 2005, č. j. 9 C 69/2002-255, odvolací řízení zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalovaná toto rozhodnutí napadla odvoláním a požádala o osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. července 2005, č. j. 9 C 69/2002-271, žalované osvobození od soudních poplatků nepřiznal.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 453/2005, 15 Co 454/0005-275, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. července 2005, č. j. 9 C 69/2002-271, i jeho usnesení ze dne 24. května 2005, č. j. 9 C 69/2002-255, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., shledal správným. Ztotožnil se i s jeho postupem, pokud odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání zastavil.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná ve všech jeho výrocích dovoláním. Jeho přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s. ř.), v přesvědčení, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. V dovolání označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkla, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když téhož dne jedním (napadeným) rozhodnutím rozhodl jak o usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, tak o usnesení téhož soudu, kterým jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Dokud nebylo pravomocně rozhodnuto o její žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebylo možno rozhodnout o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Postupem odvolacího soudu jí tak byla odňata faktická možnost zaplatit tento poplatek poté, co jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, na výzvu soudu v dodatečné lhůtě. V tomto ohledu odkázala na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 588/2000, ze dne 2. 5. 2002. Dále žalovaná obsáhle polemizuje s úvahami, jež vedly soudy k závěru, že nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Z uvedených důvodů navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků není usnesením ve věci samé. Není jím ani usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, i když se jím řízení končí. Věcí samou se totiž rozumí samotný předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutí ve věci samé takové rozhodnutí soudu, jímž se v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3065/2000, publikované pod C 264/3 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR).

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože nejde o žádný z případů, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dovolacími námitkami žalované (obdobně přitom rozhodl již v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 152/2002, a v usnesení ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 102/2002).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. ledna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. January 2006