JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 210/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o uložení povinnosti nabídnout věc ke koupi, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 146/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 258/2005-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhá vůči žalované uložení povinnosti nabídky koupě nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví pro obec a katastrální území S., za kupní cenu 300.000,- Kč. Nárok dovozuje z existence předkupního práva sjednaného s původním vlastníkem nemovitostí V. T..

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2005, č. j. 23 Co 258/2005-118, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. března 2005, č. j. 10 C 146/2003-99, jímž byla žaloba zcela zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně dovodil, že nebylo-li předkupní právo sjednáno podle § 603 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako právo věcné, předpokladem jehož vzniku je zápis do katastru nemovitostí, ale jen jako právo závazkové (obligační), nemůže se žalobce úspěšně domáhat vůči žalované povinnosti vyplývající z předkupního práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost podle obsahu [§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“] dovozuje z § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř., tedy vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení shledává ve výkladu § 603 odst. 3 obč. zák. V důsledku nedostatku právní úpravy soudy obou stupňů chybně dovodily, že toto ustanovení neumožňuje poskytnout soudní ochranu obligačnímu předkupnímu právu sjednanému mimo rámec dříve uzavřené kupní smlouvy. Na podporu opačného právního názoru uvádí, že citované ustanovení se nepochybně vztahuje i na zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § l40 obč. zák.; proto není srozuměn s tím, že § 630 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat jen na případy předkupního práva věcněprávního. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnout dovolání jako nepřípustné.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Již v rozsudku ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaném nakladatelstvím C. H. BECK, č. 27/2004, pod číslem C 2223, Nejvyšší soud uzavřel, že „při nedostatku výslovné právní úpravy zákonného předkupního práva spoluvlastníků v části druhé občanského zákoníku, pojednávající o věcných právech, vychází se ve smyslu § 853 obč. zák. z analogické aplikace obecné právní úpravy předkupního práva, obsažené v části osmé občanského zákoníku, upravující právo závazkové, s tím, že ta ustanovení, jež se týkají pouze smluvního předkupního práva, nelze použít.“ V rozsudku ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1339/2004, se pak dovolací soud ztotožnil se závěrem, jenž vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 19. října 1999, sp. zn. I. ÚS 265/1998, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, 16/1999, pod č. 144/1999, podle něhož „i kdyby existovalo předkupní právo pro určitý případ zcizení a zavázaná osoba takto smluvně převzatou povinnost nerespektovala, tj. zcizila by věc třetí osobě způsobem, pro který bylo předkupní právo sjednáno – předkupní právo závazkové povahy zaniklo, neboť vůči třetí osobě nepůsobí. Osoba oprávněná z předkupního práva by mohla vůči zavázané osobě uplatňovat nárok na náhradu škody za podmínek ustanovení § 420 obč. zák. Vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí koupenou věc nabídl ke koupi (srov. obecně uznávanou literaturu, např. Komentář k občanskému zákoníku, Jehlička/Švestka a kolektiv, 5. vydání, 1999, str. 648; dále Právní rozhledy 5/1994, str. 165, Jehlička, Švestka - Nad předkupním právem).“

Lze tedy uzavřít, že dovolatelem nastíněné otázky, s přihlédnutím ke shora citované rozhodovací praxi soudu dovolacího a Ústavního soudu, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud se od této judikatury neodchýlil a dovolacímu přezkumu nastolenou otázku vyřešil v souladu s hmotným právem.

Jelikož žalobce jiné námitky v dovolání nevznesl a vzhledem k vázanosti dovolacími důvody vyplývající z § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat přípustností dovolání z pohledu zásadního právního významu dalších otázek, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno.

Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve do 31. 8. 2006], stanovená podle § 10 odst. 3, § 7 odst. e), § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 1.550,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ) ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně dne 27. července 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. July 2007