JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 20/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovaným 1) J. B., a 2) J. B., o zaplacení částky 105.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 314/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2005, č. j. 11 Co 51/2005-59, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2005, č. j. 11 Co 51/2005-59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 18. října 2004, č. j. 15 C 314/2004-35, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 105.200,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 6. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti. Vyšel přitom ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 15. 6. 1990 (dále též „smlouva“), kterou uzavřeli žalovaní a tehdejší Okresní národní výbor v S. (dále jen „národní výbor“), byl žalovaným podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), poskytnut státní příspěvek v částce 105.200,- Kč na výstavbu rodinného domu v katastrální území Ch. Žalovaní se ve smlouvě kromě jiného zavázali výstavbu rodinného domu provést a dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let ode dne uzavření smlouvy, a rodinný dům po dobu deseti let od uzavření smlouvy, nejméně však osm let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Pro případ nedodržení některé z těchto podmínek se zavázali tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek mu do 30 dnů poté vrátit. Národní výbor je přitom oprávněn vrácení příspěvku požadovat, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když žalovaní nesplní svou oznamovací povinnost. Žalovaní pozbyli v dražbě vlastnictví k rozestavěnému rodinnému domu, na nějž byl státní příspěvek poskytnut, s pozemkem p. č. 2506/20 o výměře 146 m2 a pozemkem p. č. 2506/9 o výměře 619 m2, zapsaným na LV č. 1782 u Katastrálního úřadu v S. pro obec Ch. a katastrální území D. Ch.; vlastníky předmětných nemovitostí se stali J. a L. U. (usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 1. 10. 2001, č. j. 17 E 518/2000-55, byl vydražiteli J. U. udělen příklep na předmětné nemovitosti). Teprve na návrh J. U. bylo vydáno Městským úřadem v Ch. - odborem stavebního úřadu rozhodnutí ze dne 16. 12. 2002, č. j. SÚ/878/2002/Kú, o kolaudaci rodinného domu na pozemku p. č. 2506/20, k. ú. D. Ch., obec Ch., které nabylo právní moci dne 12. 12. 2002. Žalovaní tak nesplnili podmínky sjednané ve smlouvě, tuto skutečnost neoznámili a státní příspěvek přes výzvu žalobkyně ze dne 30. 3. 2004 nevrátili. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaní nesplnili podmínky sjednané ve smlouvě v souladu s § 17 odst. 3 písm. a/ až d/ vyhlášky, a to dokončit výstavbu rodinného domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy, nepřevést rodinný dům bez souhlasu příslušného úřadu na jiného po dobu nejméně osmi let od kolaudace a po tuto dobu jej užívat k trvalému bydlení. Irelevantní shledal výhradu žalovaných, že dům nepřevedli, ale že vlastnictví k němu pozbyli dražbou nařízenou soudem, neboť povinnost poskytnutý příspěvek vrátit byla ve smlouvě spojena se skutečností, že žalovaní přestanou být vlastníky nemovitosti; proto důvody, pro které se tak stalo, jsou nepodstatné. Jelikož žalovaní přestali být vlastníky nemovitosti dne 23. 10. 2001 a žaloba byla u soudu podána dne 31. 5. 2004, není nárok žalobce promlčen, jak žalovaní namítali.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. července 2005, č. j. 11 Co 51/2005-59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili částku 105.200,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 6. 5. 2004 do zaplacení, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, ovšem vyvodil z nich odlišný právní závěr, pokud jde o posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného práva. Oproti soudu prvního stupně spojil počátek běhu tříleté promlčecí doby (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“) k uplatnění práva na vrácení příspěvku se splněním podmínky dokončit stavbu domu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do deseti let od uzavření smlouvy. Protože žalobkyně byla povinna podle § 18 odst. 3 vyhlášky sledovat plnění podmínek smlouvy a okolnost, že uvedená podmínka nebyla ke dni 15. 6. 2000 (tj. do deseti let od uzavření smlouvy) splněna, byla zcela zřejmá, vzniklo žalobkyni po uplynutí třiceti dnů od tohoto okamžiku právo na vrácení příspěvku a současně počala plynout obecná tříletá promlčecí doba, jejíž konec připadl na 15. 7. 2003. Poněvadž žalobkyně žalobu podala teprve dne 31. 5. 2004, stalo se tak po marném uplynutí promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo na vrácení příspěvku se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ve spojení s § 870 obč. zák. S poukazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2005, sp. zn. 33 Odo 477/2005, namítla, že právo na vrácení poskytnutého příspěvku se promlčuje v desetileté promlčecí době, neboť závazek žalovaných byl zajištěn omezením převodu nemovitosti ve smyslu § 58 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), jak vyplývá z článku 5 smlouvy (§ 874 obč. zák. ve spojení s § 109 věta první obč. zák. před novelou). Navrhla proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (viz. článek II bodu 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 2 písm. b/ a 4 o. s. ř. a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně nenamítá, že je řízení postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z § 242 odst. 3 věty první o. s. ř., se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobkyní výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Dovolacímu přezkumu je předloženo posouzení právní otázky, zda po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. ve znění platném do 31. 12. 1991 nebo zda u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, je promlčecí doba tříletá podle § 101 obč. zák.

Dovolací soud se již v řadě svých rozhodnutích k takto nastolené právní otázce vyslovil. Dospěl k právnímu závěru, že právo na vrácení poskytnutého státního příspěvku zajištěné omezením převodu nemovitosti se i v případě, kdy promlčecí doba začala běžet po 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která institut omezení převodu nemovitosti nepřevzala, promlčuje v desetileté promlčecí době podle § 109 obč. zák. před novelou za použití § 874 obč. zák. Konstatoval totiž, že na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté promlčecí době, je třeba nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala (§ 874 obč. zák.). V této souvislosti kromě na smysl uvedeného institutu poukázal i na způsob zániku omezení převodu nemovitosti, jak byl upraven v § 61 obč. zák. před novelou. Jestliže smluvní strany uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily svou vůli podřídit se režimu tohoto ustanovení, byly srozuměny i s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1032/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 21/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005, ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 1033/2005, a ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 33 Odo 957/2005).

Dovolací soud neměl v posuzovaném případě žádný důvod odchylovat se od této své ustálené rozhodovací praxe. Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) zcela pominul zajištění závazku žalovaných omezením převodu nemovitosti podle § 58 odst. 1 obč. zák. před novelou (dohoda o tom, že po určitou dobu žalovaní nepřevedou bez souhlasu národního výboru rodinný dům, na jehož výstavbu jim byl poskytnut státní příspěvek, ničím jiným není), otázku promlčení neposuzoval za použití § 874 obč. zák., ale § 870 obč. zák. a dovodil, že uplatněné právo se promlčelo v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., použil na zjištěný skutkový stav jinou právní normu, než kterou měl správně použít. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Z uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 větou první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. ledna 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. January 2006