JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 186/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L., a. s. zastoupené JUDr. R. J., advokátem proti žalovanému městu V., o zaplacení 630.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 31/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2005, č. j. 26 Co 266/2005-311, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. R. J., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2005, č. j. 26 Co 266/2005-311, kterým byl ve věci samé v rozsahu napadeném odvoláním potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. března 2005, č. j. 10 C 31/95-285, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. dubna 2005, č. j. 10 C 31/95-293, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemohlo přípustnost dovolání žalovaného v dané věci založit, přestože napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí již třetí rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svých dřívějších rozsudcích. V pořadí první - žalobu zamítající - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. září 1996, č. j. 10 C 31/95-70, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 588/96-87, z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když připomněl, že je namístě nejprve ujasnit, kdo byl žalobcem označen za žalovaného, a poté provést důkazy nezbytné pro posouzení, zda je nájemní smlouva platná a „komu svědčí aktivní legitimace ve věci“, jež dosud provedeny nebyly. Rovněž v pořadí druhý - žalobu zamítající - rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 2001, č. j. 10 C 31/95-198, odvolací soud usnesením ze dne 25. dubna 2002, č. j. 26 Co 41/2002-214, zrušil s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně zůstala neúplná. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je mimo jiné, aby soud prvního stupně pozdějším rozhodnutím rozhodl jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

V dané věci v obou případech odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení především proto, že jeho dosavadní skutková zjištění nemohla být spolehlivým podkladem pro právní posouzení věci. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnit skutková zjištění nezbytná zejména pro posouzení platnosti nájemní smlouvy. Soud prvního stupně dokazování v tomto směru sice doplnil, avšak z těchto skutkových zjištění nevycházel, neboť své rozhodnutí založil na závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo poté, kdy nájemní vztah zanikl v důsledku zániku právnické osoby, která nájemní smlouvu s žalovaným uzavřela. Tento právní závěr, na němž soud prvního stupně své v pořadí třetí rozhodnutí založil, nebyl právním názorem odvolacího soudu ani zčásti usměrněn. Stejně tak úvahy odvolacího soudu vyjadřující se k nedostatečnosti zjištění výše bezdůvodného obohacení měly soud prvního stupně vést pouze k doplnění skutkových zjištění (konkrétně znaleckým posudkem) a neusměrňovaly ho v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout. Nezávislost rozhodování soudu prvního stupně tak vyloučena nebyla. Přípustnost dovolání může být proto dána pouze za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že „způsob hodnocení jednotlivých důkazů, jak je provedl odvolací soud, je z hlediska rovného postavení účastníků řízení a z hlediska aplikace ustanovení § 132 o. s. ř. otázkou zásadního právního významu“.

Uvedenou námitkou – která je v dovolání dále obsahově konkretizována – však žalovaný nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale vytýká tak odvolacímu soudu pochybení při vyhodnocování důkazů a z toho plynoucí nesprávnost skutkových zjištění. Taková námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání v dané věci, neboť jí žalovaný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., přičemž námitky vystihující tento dovolací důvod jsou nejen nezpůsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím přípustnost dovolání, ale nelze k nim přihlédnout ani v případě, shledá-li dovolací soud dovolání podle § 237 odst. 1 c/ o. s. ř. přípustné (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.); je tomu tak proto, že zmíněný dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedené platí rovněž pro dovolací námitky proti závěrům znaleckého posudku, které dovolatel sám výslovně (správně) uplatňuje jako námitky směřující proti skutkovému stavu, ze kterého odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný otevřel dovolacímu přezkumu správnost právního posouzení aktivní legitimace žalobkyně a vzniku jejího nároku na úroky z prodlení. Tyto otázky však nenáleží z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly vyřešeny, a odvolací soud je posoudil v duchu ustálené judikatury dovolacího soudu, tedy v souladu s hmotným právem. Z § 451 odst. 1 obč. zák. nade vší pochybnost vyplývá, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení svědčí tomu, na jehož úkor bylo získáno. V tomto smyslu nebyly nikdy pochybnosti ani v praxi dovolacího soudu. Z hlediska aktivní legitimace žalobkyně je tak irelevantní, jakým způsobem došlo k právnímu nástupnictví po zaniklém státním statku L.; podstatné je, že žalobkyně předmětnou rekonstrukci provedla. Rovněž otázku splatnosti žalovaného nároku a otázku počátku prodlení žalovaného vyřešil soud prvního stupně – jak ostatně v dovolání připouští i sám žalovaný – v souladu s konstantní soudní judikaturou a dovolací soud neshledává žádný důvod k tomu, aby se v posuzované věci od dosavadní judikatury odchýlil.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. March 2008