JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1738/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. S., zastoupeného advokátem, proti žalované C. G. a. s., o zaplacení 46.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 306/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č. j. 23 Co 53/2005-63, takto:

Dovolání se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v konečném znění žaloby domáhal po žalované zaplacení 109.000,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o dílo, kterou účastníci uzavřeli

3. 9. 2001.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 28 C 306/2003-41, poté, co v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení 4.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 46.000,- Kč spolu s 4 % úrokem z prodlení od 24. 1. 2003 do zaplacení (výrok II.); žalobu o zaplacení dalších 63.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.) a rozhodl

o nákladech řízení (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 9. 2001 smlouvu o dílo, jejíž součástí jsou všeobecné smluvní podmínky žalované. Ve smlouvě se žalovaná (zhotovitel) zavázala mimo jiné provést v souvislosti s realizací rodinného domu přípravu stavby a vlastní výstavbu rodinného domu v rozsahu specifikovaném v přílohách 1 a 2 smlouvy a podle podmínek specifikovaných v příloze 3 (tj. ve všeobecných obchodních podmínkách žalované) a dále přípojky inženýrských sítí od hranice pozemku do objektu, zpevněný přístup od ulice k hlavnímu vstupu do objektu a ke garáži a hrubé terénní úpravy okolí objektu (to vše ve smlouvě uváděno jako „rodinný dům“); své plnění se zavázala dokončit do 30. 6. 2002. Cena díla byla účastníky sjednána na 3.180.220,- Kč s tím, že bude hrazena dle rozpočtu. Pro případ prodlení s dokončením svého plnění oproti termínu uvedenému ve smlouvě se žalovaná zavázala zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení, pokud nedojde k odložení termínu plnění z některého důvodu uvedeného ve smlouvě. Žalobce se zavázal zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení s úhradou některé platby dle smlouvy. Čtvrtou zálohu ve výši 955.566,- Kč žalobce zaplatil dne 6. 3. 2002, tedy 22 dní po datu splatnosti a pátou zálohu

ve výši 955.566,- Kč dne 17. 4. 2002, tedy 28 dní po datu splatnosti. Dne 28. 6. 2002 byla provedena závěrečná prohlídka, při které žalobce odmítl předmětné dílo převzít s odůvodněním, že vykazuje vady a nedodělky, které žalované vytkl. V době od června 2002 nemohlo dojít k předání díla z důvodů na straně žalované. Žalobce mohl dílo poprvé převzít již 17. 10. 2002, tento termín mu však nevyhovoval a proto došlo k předání díla až 21. 10. 2002. Dne 19. 6. 2002 podala žalovaná návrh na zahájení kolaudačního řízení a dne 6. 8. 2002 bylo na předmětné dílo vydáno Obecním úřadem v Líbeznicích – stavebním úřadem kolaudační rozhodnutí čj. 443-02-2. Na základě takto zjištěného stavu soud prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu za 96 dní, neboť žalovaná se dostala

do prodlení s předáním díla. Za dobu od 18. 7. 2002 do 17. 10. 2002, kdy byla v prodlení, činí smluvní pokuta celkem 96.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že i žalobce se dostal v období

od 11. 2. 2002 do 6. 3. 2002 a v období 19. 3. 2002 do 17. 4. 2002 (tedy po dobu 50 dní)

do prodlení se zaplacením sjednaných záloh, přisvědčil soud prvého stupně obraně žalované

a žalobě vyhověl pouze do částky 46.000,- Kč, když od smluvní pokuty náležející žalobci odečetl smluvní pokutu náležející žalované (tj. 50.000,- Kč).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005, č. j. 23 Co 53/2005-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl; jinak jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nárok na smluvní pokutu nevznikl, neboť žalovaná splnila včas povinnost, která byla touto sankcí zajištěna. Ze všeobecných obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o dílo, vyplývá, že smluvní pokutu se žalovaná zavázala žalobci zaplatit v případě „prodlení s dokončením plnění dle článků II. odst. 2.1, 2.2 a 2.3 smlouvy oproti termínu uvedenému ve smlouvě“, přičemž dokončením plnění podle odst. 2.2 se rozumí „stav, kdy bude podána žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí“. Žalovaná dokončila své plnění před termínem uvedeným ve smlouvě, tj. před 30. 6. 2002, neboť již dne 19. 6. 2002 podala příslušnému stavebnímu úřadu žádost o vydání stavebního povolení; do prodlení, které mělo být podle smlouvy sankcionováno se tudíž nedostala. Ujednání o smluvní pokutě odvolací soud posoudil jako ujednání, které neodporuje dobrým mravům, ani příslušným ustanovením o spotřebitelských smlouvách.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná neporušila smluvní povinnost, jejíž včasné splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, k němuž odvolací soud dospěl výkladem Všeobecných obchodních podmínek. Připomíná, že podle § 633 obč. zák. je povinností zhotovitele provést dílo řádně a včas (v dohodnuté době). V posuzovaném případě nebylo dílo v dohodnuté době (tj. do 30. 6. 2002) provedeno řádně a pro zjevné vady nedošlo k jeho předání v původně stanoveném termínu. Předáno bylo až 21. 10. 2002. V bodě 6 Všeobecných obchodních podmínek je sice stanoveno, že dokončením plnění zhotovitele dle článku II. odst. 2.2 smlouvy o dílo se rozumí stav, kdy bude k příslušnému stavebnímu úřadu podána žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí, avšak toto ujednání nekoresponduje s § 633 obč. zák. podle něhož je povinností zhotovitele provést dílo řádně a včas. Dovolatel má za to, že ujednání o smluvních pokutách obsažené ve smlouvě o dílo, resp. ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou její součástí, v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Počátek prodlení a tudíž i vznik práva na smluvní pokutu, je stanoven v neprospěch spotřebitele, neboť zhotovitel se může sankci vyhnout již tím, že podá žádost o kolaudační rozhodnutí k nedokončené stavbě. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože existence těchto vad nebyla v dovolání po obsahové stránce namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vylíčil.

V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr, že žalovaná není povinna platit smluvní pokutu, neboť se nedostala do prodlení, které je podle smlouvy o dílo, resp. podle Všeobecných obchodních podmínek sankcionováno; k tomuto závěru dospěl odvolací soud výkladem článku 22 v kontextu s článkem 6 Všeobecných obchodních podmínek žalované účinných v době plnění.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Smlouva je jednou ze základních právních skutečností vedoucích ke vzniku občanskoprávních vztahů. Obecně se uplatňující princip privátní autonomie v občanskoprávních vztazích (§ 2 odst. 3 obč. zák.), zvláště princip smluvní autonomie, znamená, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a též jaký typ smlouvy pro konkrétní případ občanskoprávního styku zvolí.

V posuzovaném případě účastnici uzavřeli dne 3. 9. 2001 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla „úprava právních vztahů mezi zhotovitelem (tj. žalovanou) a objednatelem (tj. žalobcem) při přípravě a realizaci rodinného domu na pozemku p.č. 56/150 v katastrálním území H. a dále zajištění přípravy a realizace výstavby technické infrastruktury k tomuto pozemku“. Žalovaná se jako zhotovitel zavázala zajistit vybudování technické infrastruktury, kterou se rozumí inženýrské sítě a zpevněná komunikace (čl. 2.1 smlouvy), provést přípravu stavby a vlastní výstavbu rodinného domu v rozsahu specifikovaném v Příloze 1 a Příloze 2 a dle podmínek specifikovaných ve svých Všeobecných obchodních podmínkách (čl. 2.2 smlouvy) a v závěru výstavby rodinného domu podat žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí (čl. 2.3 smlouvy); tato plnění se zavázala dokončit nejpozději do 30. 6. 2002 (čl. 3.1 smlouvy). V bodě 6 Všeobecných obchodních podmínek je specifikováno, co se rozumí dokončením plnění zhotovitele dle čl. II. odst. 2.1 a 2.2; uvádí se zde, že dokončením plnění zhotovitele dle odst. 2.2 smlouvy se rozumí stav, kdy bude příslušnému stavebnímu úřadu podána žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí. Body 22 a 23 Všeobecných obchodních podmínek obsahují ujednání o smluvních pokutách; v bodě 22 se uvádí, že v případě prodlení zhotovitele s dokončením jeho plnění dle odstavců 2.1, 2.2 a 2,3 smlouvy oproti termínu uvedenému ve smlouvě se zhotovitel zavazuje zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení, pokud nedojde k odložení termínu plnění zhotovitele z některého důvodu uvedeného ve smlouvě. Odvolací soud výkladem smlouvy o dílo a Všeobecných obchodních podmínek dovodil, že smluvní pokutu se žalovaná zavázala žalobci zaplatit pro případ, že do 30. 6. 2002 nepodá k příslušnému stavebnímu úřadu žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí na rodinný dům.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, a to zejména gramatickým, logickým a systematickým. Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavírání smlouvy. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Citovaná výkladová pravidla se uplatní zejména v situaci, kdy účastníci řízení interpretují obsah smluvních ujednání odlišným způsobem. Soud při úsudku o skutečné vůli účastníků smlouvy přihlédne zejména k účelu tohoto právního úkonu, k okolnostem, za jakých k němu došlo, a k následnému chování účastníků smlouvy.

S přihlédnutím k uvedeným závěrům nelze přisvědčit dovolateli, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ, kdy se zhotovitel dostane do prodlení s předáním díla. Takový závěr totiž z ujednání o smluvní pokutě obsaženého v článku 22 Všeobecných obchodních podmínek žalované nevyplývá. Projev vůle účastníků obsažený v tomto článku je z hlediska jeho jazykového vyjádření jednoznačný. Lze jej vyložit jen tak, že účastníci se dohodli,

že žalovaná žalobci zaplatí smluvní pokutu v případě, že se dostane do prodlení s dokončením svého plnění oproti termínu uvedenému ve smlouvě. Rovněž obsah článku 6 Všeobecných obchodních podmínek je z hlediska jazykového vyjádření zcela jasný. Účastníci si zde souhlasně stanovili, co se rozumí dokončením plnění žalované jako zhotovitele, konkrétně se dohodli, že dokončením plnění zhotovitele dle článku 2.2 smlouvy o dílo se rozumí stav, kdy bude k příslušnému stavebnímu úřadu podána žádost o vydání kolaudačního rozhodnutí. Pokud by bylo vůlí účastníků sjednat smluvní pokutu pro případ, že zhotovitel nepředá dílo v termínu uvedeném ve smlouvě o dílo, musel by být takový úmysl ve smlouvě jazykově vyjádřen. Oba zmíněné články je nutné vykládat v jejich vzájemné souvislosti, neboť na sebe vzájemně logicky navazují a korespondují s celkovým obsahem smlouvy o dílo. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že účastníci se dohodli, že sankcionováno bude chování žalované spočívající v opožděném podání žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí, má tento závěr oporu jak v gramatické, tak i logickém a systematickém výkladu smluvních ujednání. Navíc nelze přehlížet skutečnost, že ke dni podání žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí byla stavba domu dokončena, žalovaná ve smyslu článku 9 Všeobecných obchodních podmínek stanovila pro žalobce termín pro závěrečnou kontrolní prohlídku díla a žalobce po této prohlídce dne 28. 2. 2002 dílo nepřevzal s odůvodněním, že má (kvalitativní i kvantitativní) vady. Vyložil-li odvolací soud správně ujednání účastníků obsažená ve smlouvě o dílo, je správný i jeho závěr, že žalobci nevznikl nárok na smluvní pokutu, neboť žalovaná neporušila smluvní povinnost, která byla touto sankcí zajištěna (§ 544 obč. zák.). Přisvědčit pak nelze ani názoru dovolatele, že ujednání o smluvních pokutách obsažené ve smlouvě o dílo, resp. ve Všeobecných obchodních podmínkách, které jsou její součástí, „v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Smluvní (konvenční) pokuta je právním prostředkem směřujícím pouze k zajištění závazku. Dohodou o smluvní pokutě lze zajistit splnění určité smluvní povinnosti vyplývající z jakékoli smlouvy (dohoda o smluvní pokutě jako zajišťovací prostředek je závislá na existenci hlavního závazku, který je smluvní pokutou zajištěn); pokutu lze přitom dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní povinnosti. V posuzovaném případě nesloužila smluvní pokuta (podle projevené vůle smluvních stran) k zajištění samotných povinností účastníků, nýbrž motivovala účastníky k tomu, aby své povinnosti splnili včas (tj. v dohodnutých termínech). Objednatel (žalobce) byl motivován k tomu, aby včas zaplatil cenu díla, zhotovitel (žalovaná) k tomu, aby včas dokončil dílo tak, aby bylo možné požádat o vydání kolaudačního rozhodnutí. Práva a povinnosti obou smluvních stran tak byly v rovnováze, neboť zajištění bylo oboustranné. Bylo pouze na vůli obou účastníků, zda do smlouvy o dílo zakomponují ujednání o smluvních pokutách, neboť taková ujednání nejsou pro tento smluvní typ obligatorní. Odvolací soud tudíž nepochybil ani v závěru, že ujednání o smluvních pokutách se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele (§ 55 odst. 1 obč. zák.).

Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl dovolatelem užit opodstatněně a dovolacímu soudu nezbylo než jeho dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1,

§ 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. April 2009