JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1727/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) M. H. a 2) M. H., o zaplacení částky 53.494,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 127/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2006, č. j. 57 Co 347/2006-53, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 54.511,- Kč s tím, že tato částka představuje dlužné úroky z částky 148.000,- Kč, kterou stát žalovaným poskytl jako příspěvek na individuální bytovou výstavbu a kterou byli žalovaní povinni vrátit, protože nedodrželi sjednané podmínky smlouvy.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 2. března 2006, č. j. 8 C 127/2005-39, uznal žalované povinnými do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1.017,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 53.494,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. července 2006, č. j. 57 Co 347/2006-53, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil obsah smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou účastníci uzavřeli 8. 5. 1990, konkrétně ujednání obsažené v bodu 6 smlouvy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvní strany si ve smlouvě dohodly pro případ, že nebudou splněny podmínky smlouvy pro nenávratnost poskytnutého příspěvku, dobu splatnosti dvojím způsobem. Prosazuje názor, že třicetidenní lhůta pro vrácení příspěvku byla podle ujednání spjata pouze s uplynutím desetileté lhůty, v níž mělo dojít ke kolaudaci stavby. Z uvedeného důvodu navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným (účastnicí řízení) při splnění podmínky podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písmena b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c) zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.

21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, resp. jejichž řešení zpochybnil.

V posuzovaném případě žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že právní otázku počátku prodlení žalovaných s plněním peněžitého dluhu vyřešil v rozporu s hmotným právem, a poukázala přitom na nejednotnost rozhodování této otázky odvolacími soudy.

Z obsahu jejích dovolacích námitek však plyne, že výhrada k právnímu posouzení nastolené právní otázky je založena výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud zpochybňovaný právní závěr založil. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, včetně toho, zda si účastníci sjednali splatnost vrácení příspěvku, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Činil-li proto odvolací soud závěr, že účastníci si ve smlouvě nesjednali splatnost vrácení poskytnutého státního příspěvku, dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li z tohoto zjištění

a dalších skutkových závěrů, kdy se žalovaní ocitli v prodlení s plněním dluhu žalobkyni, formuloval závěry právní. Žalobkyně polemiku s právním názorem odvolacího soudu opřela o svou verzi výkladu článku 6 smlouvy uzavřené účastníky. Z ní činila vlastní skutkový závěr, že ve smlouvě byla splatnost vrácení příspěvku sjednána tak, že žalovaní jako stavebníci příspěvek vrátí do 30 dnů poté, kdy nedodrží sjednanou podmínku, a na jeho základě teprve uplatnila námitku nesprávného právního posouzení otázky počátku prodlení s plněním peněžitého dluhu. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkovém závěru, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že žalovaní se ocitli v prodlení s plněním dluhu již 8. 6. 2000. Žalobkyně tak ve skutečnosti v dovolání napadla správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, založit nemůže.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. January 2009