JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1719/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. p. ú., o zaplacení 99.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 291/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2006, č. j. 19 Co 198/2004-202, takto:

Dovolání se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. května 2006, č. j. 19 Co 198/2004-202, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. října 1999, č. j. 42 C 291/96-122, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 99.000,- Kč, tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl. Ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci úrok ve výši 17 % z částky 99.000,- Kč od 22. 12. 1995 do zaplacení, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 69.537,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 22. srpna 2001, č. j. 19 Co 82/2000-149, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2004, č. j. 33 Odo 15/2002-166, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 19. 10. 1994 smlouvu o dílo, podle níž měl žalobce pro žalovaného provést práce na státním zámku M., konkrétně „opravu a výměnu truhlářských prvků v souladu s výkresovou dokumentací“; žádná výkresová dokumentace však ve skutečnosti neexistovala. Cena za provedené dílo byla dohodnuta částkou 498.000,- Kč s tím, že práce budou „fakturovány v množství dle skutečně provedeného rozsahu v příslušných cenách ÚRS“ a fakturace bude prováděna průběžně podle skutečně provedených a objednatelem převzatých prací. Původně sjednaný termín provedení prací byl změněn dodatkem ke smlouvě ze dne 14. 11. 1994, v němž bylo zároveň dohodnuto, že práce budou fakturovány po jejich předání a převzetí. Žalovaný zaplatil žalobci za provedené práce celkem 399.000,- Kč a dalších 168.537,- Kč vyúčtovaných a fakturovaných dne 6. 12. 1995 odmítl žalobci uhradit. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo ze dne 19. 10. 1994 je neplatná pro neurčitost předmětu plnění. Ze smlouvy totiž nelze dovodit, jaké práce a v jakém rozsahu měl žalobce provést; výkresová dokumentace, z níž měl být patrný rozsah smluvených prací, ve skutečnosti neexistovala. Ačkoli ceny měly odpovídat skutečně provedenému rozsahu prací (resp. byly ve smlouvě vázány na skutečně provedený rozsah prací), nebyl tento rozsah jasně a určitě dohodnut. Jestliže neexistovala platná smlouva o dílo, mohl se žalobce po žalovaném domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný provedením prací podle neplatné smlouvy

o dílo na jeho úkor získal. Při vyčíslení majetkového prospěchu žalovaného vycházel odvolací soud ze dvou znaleckých posudků z oboru ekonomika – ceny a odhady. Vzal za prokázané,

že hodnota žalobcem provedených prací na zámku M. nepřesáhla částku 300.000,- Kč. Posudkem vypracovaným V. B. byla hodnota provedených prací určena částkou 230.336,- Kč a soudem ustanovený znalec R. K. ocenil provedené práce částkou 288.530,- Kč; soupis prací přitom pořídil na místě samém. Žalobcem předložené stanovisko Ú. P., a. s., resp. vyjádření z 24. 2. 1998, odvolací soud neakceptoval, neboť nestanovilo hodnotu prací a bylo vypracováno na zakázku žalobce podle jím dodaných podkladů (zpracovatel vyjádření nebyl na místě samém). Odvolací soud rovněž neuvěřil tvrzení žalobce, že podle ústní dohody vyrobil pro žalovaného nad rámec písemné smlouvy o dílo ze dne 19. 10. 1994 ještě sedm oken v hodnotě 69.537,- Kč. Vzal přitom v úvahu, že žalobce původně tvrdil, že celá žalovaná částka představuje doplatek ceny prací, které provedl podle písemné smlouvy o dílo. Konstatoval, že žalobce ke změně svého tvrzení využil toho, že nebylo najisto postaveno, co je předmětem smlouvy o dílo, a jeho tvrzení jsou nevěrohodná. Protože hodnota žalobcem provedených prací nepřesáhla 300.000,- Kč a žalovaný mu zaplatil celkem 399.000,- Kč, je žaloba o zaplacení 168.537,- Kč nedůvodná. Výrok o příslušenství k částce 99.000,- Kč zrušil odvolací soud proto, že nekorespondoval s požadavkem uplatněným žalobou; zamítavý výrok a akcesorické výroky rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti.

Proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 99.000,- Kč zamítl, podal žalobce dovolání. Nesouhlasí

se závěrem, že hodnota prací, které ve prospěch žalovaného provedl na zámku M., nepřesáhla 300.000,- Kč. Odvolacímu soudu vytýká, že údaje o ceně prací čerpal z nekvalitního znaleckého posudku. Soudem ustanovený znalec K. totiž pracím na historickém objektu nesprávně přiřadil z katalogu Ú. položku odpovídající opravě běžných dveří. Z vyjádření J. M. z Ú. P. a. s. podle žalobce vyplývá, že znalec měl správně vycházet z pravidel pro oceňování stavebních prací vydaných Ú. P., nikoli ze směrných cen Ú., které nezohledňují práce na historickém objektu. Znalec nesprávně ocenil i práci na nově vyrobených replikách historických oken, neboť při této atypické dodávce bylo nutno nechat zhotovit příslušné tvarové frézy, což by se mělo promítnout do ceny výrobku. Žalobce odmítá názor znalce, že v daném případě se nejednalo o mimořádně složité truhlářské výrobky a že nejde ani o atypický způsob montáže. Je přesvědčen, že znalec se pouze snažil obhájit svůj omyl, kdy do oceňování Ú. napsal opravu okenic, která v katalogu vůbec neexistuje a k tomu přiřadil cenu 161,- Kč/1 m2 odpovídající opravě hladkých vnitřních dveří. Tento závěr převzal z původního znaleckého posudku V. B., který byl rovněž vadný. Z uvedených důvodů žalobce navrhl,

aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc mu

i v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde v souzené věci, kdy odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému 8. 10. 1999 správně projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I., bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a z obsahu spisu existence těchto vad nevyplývá.

Výhradami, že odvolací soud nesprávně zjistil výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobce získal provedením prací bez platné smlouvy o dílo, vystihl žalobce dovolací důvod uvedený v 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V posuzované věci vyšel odvolací soud při zjišťování hodnoty žalobcem provedených prací ze znaleckého posudku K., soudního znalce v oboru ekonomika, ceny a odhady spec. nemovitostí, který hodnotu prací stanovil částkou 288.530,- Kč.

Důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 477 s.).

Dospěl-li soudní znalec po ohledání předmětného díla k závěru, že se nejednalo o mimořádně složité truhlářské výrobky a že nešlo ani o atypický způsob montáže, jde o odborný znalecký závěr, jehož správnost nepřísluší soudu přezkoumávat. Má-li soud důvodné pochybnosti o správnosti odborného znaleckého závěru, může přistoupit k vyžádání revizního znaleckého posudku. Odvolací soud však v dané věci uzavřel, že takové pochybnosti nemá. Za účelem zjištění hodnoty provedených prací byly vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se podstatně neliší. Odvolací soud vyšel z údajů uvedených ve znaleckém posudku, který vypracoval jím ustanovený znalec K., neboť právě tento posudek vyhodnotil jako přesvědčivý z hlediska shora zmíněných zásad uvedených v § 132 o. s. ř. Vzal přitom v úvahu všechny námitky žalobce a vyhodnotil rovněž reakci soudního znalce K. na tyto námitky. Posudek hodnotil v kontextu s ostatními důkazy, které byly v řízení provedeny. Posuzoval tudíž i žalobcem předložené listiny vypracované Ú. P., I. a p. o., a. s. které vyhodnotil tak, že nejsou způsobilé zvrátit odborné závěry uvedené ve znaleckém posudku, z něhož vycházel. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že nebyl-li zpracovatel listinného důkazu (vyjádření

M., pracovníka I. a p. o. v B., k ocenění opravy oken památkového objektu) na místě samém, není takový důkaz způsobilý zvrátit správnost závěru znalce, že se v dané věci nejednalo o mimořádně složité truhlářské výrobky a že nešlo ani o atypický způsob montáže. Zpracovatel vyjádření navíc čerpal údaje ze smlouvy o dílo, která však – jak správně dovodil odvolací soud – nebyla platně uzavřena (a to právě s ohledem na neurčitost předmětu plnění) a není tudíž pro posouzení věci relevantní. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z provedených důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Uvedenými námitkami proto nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. naplněn.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 21. April 2009