JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1704/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. O., zastoupené Mgr. M. H., advokátem proti žalované K. S., zastoupené JUDr. M. H., advokátem o 81.543,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 307/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006, č. j. 23 Co 63/2006-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 19. září 2005, č. j. 28 C 307/2004-27, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 81.543,90 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 18. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spojuje s řešením otázek promlčení nároku žalobkyně a možnosti uplatnit námitku nepravosti podpisu v systému neúplné apelace. Podáním ze dne 14. 8. 2006, které došlo soudu prvního stupně 16. 8. 2006, žalovaná doplnila své dovolání o výhrady k platnosti podnájemní smlouvy. Z těchto důvodů navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí první ve věci vydané rozhodnutí soudu prvního stupně. Zbývá tedy zvážit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. mířícího proti skutkovým zjištěním je naopak zcela vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Znamená to, že dovolací soud musí vyjít ze skutkového stavu, na němž je založeno právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

Námitkou o možnosti tvrdit nové skutečnosti v odvolacím řízení žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak již bylo výše vyloženo, založit nemůže.

Z hlediska právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neshledal důvodnou její námitku promlčení žalovaného nároku, ačkoliv k promlčení došlo.

Posouzení uplatněné námitky promlčení odvolacím soudem neodporuje hmotnému právu ani dosavadní rozhodovací praxi. Podle § 563 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) doba splnění (splatnost) může být určena dohodou smluvních stran, právním předpisem nebo stanovena v rozhodnutí. V dané věci se žalovaná zavázala hradit veškeré účty spojené s užíváním účastnické telefonní stanice ve lhůtě do sedmi dnů poté, co obdrží jejich vyúčtování (článek VI. odst. 5 podnájemní smlouvy ze dne 23. 2. 1999); splatnost tedy byla určena dohodou. I přesto, že až dopisem ze dne 11. 5. 2004 byla vyzvána k úhradě telefonních hovorů a současně jí bylo doručeno jejich vyúčtování, splatnost nároku nastala uplynutím sedmého ode dne doručení vyúčtování. Před tímto dnem žalobkyně nemohla svůj nárok vůči žalované úspěšně uplatňovat u soudu, a proto byla ostatně její první žaloba ze dne 23. 5. 2001 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. června 2002, č. j. 47 C 60/2001-50, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2002, č. j. 21 Co 389/2002-69, zamítnuta. Podala-li žalobkyně druhou žalobu k soudu dne 17. 5. 2004, odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že k promlčení nároku podle § 100 odst. 1 a § 101 obč. zák. nemohlo dojít.

Ve vztahu k námitkám, jimiž žalovaná brojí proti závěru odvolacího soudu o platnosti podnájemní smlouvy, je třeba uvést, že jsou obsaženy teprve v doplňku jejího dovolání ze dne 14. 8. 2006. Protože účastníci řízení mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, pouze po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.), nemohl dovolací soud k této námitce přihlédnout.

Vzhledem k řečenému lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. června 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. June 2007