JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1696/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. S., proti žalované O. G., o určení doby plnění soudem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 90/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. dubna 2006, č. j. 11 Co 171/2006-124, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce požadoval žalobou v konečném znění, aby soud určil, že půjčka, kterou žalované poskytl v listopadu 1992 a z níž mu dosud nevrátila 32.000,- Kč, je splatná do tří měsíců od právní moci rozhodnutí soudu.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. května 2003, č. j. 16 C 90/2000-77, určil splatnost půjčky uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 4. 11. 1992 v původní výši 83.036,80 Kč, nyní s nesplaceným zůstatkem 32.000,- Kč, na dobu tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí rozsudek ze dne 29. listopadu 2001, č. j. 19 C 90/2000-48, kterým nahradil projev vůle žalované tak, že „půjčka ústně uzavřená mezi věřitelem V. S. a dlužnicí O. F. dne 4. 11. 1992 na částku 91.000,- Kč je splatná do tří měsíců od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení, Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. června 2002, č. j. 10 Co 485/2002-62, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalované v říjnu roku 1992 částku 23.000,- Kč na zakoupení automobilu. V listopadu 1992, kdy jej požádala o půjčení další částky na své podnikání, jí žalobce předal svou vkladní knížku s tím, aby si vybrala potřebnou částku, kterou mu vrátí, až bude moci. Žalovaná z vkladní knížky vybrala dne 4. 11. 1992 částku 83.036,80 Kč (což byly veškeré úspory žalobce) a zrušila ji. Doklady o zrušení vkladní knížky vydala žalobci až po urgencích. Žalobce si pro splátky k žalované chodil a posléze si začal o výši dluhu a splácených částkách vést deníček. Žalovaná dosud nevrátila 32.000,- Kč. Uvedená zjištění učinil soud prvního stupně z listinných důkazů předložených žalobcem (výběrní lístek Č. s., písemné výzvy, přehled splátek vedený žalobcem - deníček) a z výpovědí žalobce a svědka J. P., který pronajímal nebytové prostory žalované, ve kterých podnikala. Dovodil, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), přičemž si nesjednali dobu plnění; žalobě proto vyhověl ve smyslu § 564 obč. zák.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 11 Co 559/2003-94, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů výslechem účastníků dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat tvrzení, že dne 4. 11. 1992 žalované půjčil peníze, které se mu zavázala vrátit, až bude moci. Za situace, kdy žalovaná po celou dobu řízení popírala, že jí žalobce peníze půjčil, kdy žalobce v průběhu řízení svá tvrzení měnil a uváděl rozporné skutečnosti (viz žaloba ze dne 28. 2. 2000, doplnění žaloby ze dne 21. 2. 2003, výpovědi žalobce jako účastníka řízení při jednáních dne 25. 10. 2000, 6. 5. 2003 a 26. 11. 2003) a ani žádný z dalších provedených důkazů neprokazoval, že žalobce žalované peníze půjčil (dotázaná Č. s., a. s., nemohla doklad o výběru z vkladní knížky žalobce dne 4. 11. 1992 předložit, neboť je skartován), odvolací soud žalobci neuvěřil a jeho výpověď posoudil jako nevěrohodnou.

Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č. j. 33 Odo 921/2004-116, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že odvolací soud vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž zopakoval výslech svědka J. P., z něhož čerpal svá skutková zjištění soud prvního stupně. Tímto postupem, který je v rozporu s § 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, (dále též „o. s. ř.“), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č. j. 11 Co 171/2006-124, žalobu opět zamítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po zopakování důkazu výslechem svědka J. P. dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako v předchozím zrušeném rozsudku, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že žalované půjčil 80.036,80 Kč a že dobu jejich vrácení ponechal na vůli žalované. Za situace, kdy žalovaná nesouhlasila s tímto tvrzením, žalobce k jeho prokázání navrhl provést důkazy svou účastnickou výpovědí, výslechem svědka J. P., dokladem Č.s. o zrušení vkladu dne 4. 11. 1992, svým deníkem a písemnou výzvou ze dne 12. 9. 1996. Jiné důkazy přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neoznačil. Odvolací soud po provedeném dokazování výpověď žalobce vyhodnotil jako nevěrohodnou, neboť v průběhu řízení tvrdil rozporné skutečnosti ohledně výše a účelu půjčky. Nejprve uváděl, že půjčka byla poskytnuta na podnikání žalované v butiku, následně tvrdil, že půjčka byla určena k zaplacení nájemného a posléze vyšlo najevo, že žalovaná provozovala erotický podnik, na jehož rekonstrukci se žalobce podílel. Výpověď svědka J. P., která měla tvrzení žalobce podpořit, zhodnotil odvolací soud jako neprůkaznou, neboť svědek nebyl osobně přítomen při tom, kdy účastníci měli sjednávat podmínky půjčky, a navíc tato výpověď nekorespondovala s výpovědí žalobce. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení žalobce nepodpořil ani doklad Č. s. o odpočtu zrušeného vkladu ze dne 4. 11. 1992, neboť z něho nebylo možno zjistit, kdo vkladní knížku zrušil, ani deník žalobce s uvedením jednotlivých splátek uhrazených žalovanou, který neměl žádnou důkazní sílu, jelikož neobsahuje žádný vlastnoruční podpis žalované. Odvolací soud uzavřel, že skutkové verzi žalobce nenasvědčovala rovněž specifičnost vztahu účastníků, kterou spatřoval v tom, že se žalobce v den pohřbu manželky seznámil se žalovanou v erotickém klubu, kde ji průběžně navštěvoval a obdaroval jí hodnotnými věcmi. Jejich vztahy se přitom narušily až v polovině roku 1996, kdy žalovaná ukončila podnikání v klubu a žalobce následně 2. 8. 1996 učinil na policii oznámení, že spáchala trestný čin a způsobila mu škodu 32.000,- Kč. Jelikož žádný z provedených důkazů neprokázal, že dne 4. 11. 1992 účastníci sjednali půjčku 80.036,80 Kč tak, že doba plnění byla ponechána na vůli žalované, a jiný skutkový děj nebyl předmětem řízení, odvolací soud neshledal nárok podle § 564 obč. zák. opodstatněným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. Připouští, že během řízení nenavrhl žádné přímé důkazy k prokázání tvrzení, že žalované půjčil peníze s tím, že mu je vrátí, jak bude moci. Má však za to, že autentičnost jím navržených nepřímých důkazů vyvrácena nebyla a byly proto způsobilé jím tvrzený skutek prokázat. Odvolacímu vytýká, že provedené důkazy hodnotil jednotlivě a nikoli v jejich komplexnosti. Není srozuměn s tím, že odvolací soud nepřipustil možnost sjednání půjčky jiným než tradičním způsobem a svou pozornost věnoval skutečnostem, které neměly s určením doby plnění nic společného. Má výhrady k tomu, že odvolací soud nepatřičně zdůrazňoval erotickou stránku věci, která však neměla oporu v provedeném dokazování. Tvrdí, že erotický klub nenavštívil v den pohřbu manželky, nýbrž až v létě, že žalovanou znal od jejích školních let a že nikdy pro něj partnerkou nebyla. Nesouhlasí se závěrem soudu o své nevěrohodnosti; změna jeho tvrzení v průběhu řízení byla odůvodněna již tím, že původně byly uzavřeny půjčky dvě a on vycházel z jiných základních údajů pro výpočet zůstatku. Z těchto důvodů žalobce navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bodu 2. a 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že včasné dovolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání důvodné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci těchto vad žalobce v dovolání netvrdí a nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce obsahově vymezil.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

V posuzovaném případě dovolání ve skutečnosti neobsahuje námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo; argumentace žalobce odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu ústícími v závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že žalované půjčku poskytl, směřuje výlučně k tomu, jak odvolací soud hodnotil důkazy z hlediska jejich pravdivosti, resp. věrohodnosti.

Skutkový závěr dovozující, že žalobce neprokázal, že účastníci sjednali půjčku tak, že doba plnění byla ponechána na vůli žalované, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování. Zdůvodnil přitom náležitě a zcela logicky, proč uvěřil obraně žalované, že si od žalobce žádné peníze nepůjčila, zatímco nevěrohodným shledal tvrzení žalobce, že dne 4. 11. 1992 žalované půjčil 83.036,80 Kč s tím, že ponechal na její vůli, kdy mu je vrátí. Popsal přitom, jak vyhodnotil z hlediska věrohodnosti, resp. pravdivosti účastnické výpovědi, výpověď svědka J. P. a listinné důkazy (doklad Č. s. o odpočtu zrušeného vkladu ze dne 4. 11. 1992 a deník žalobce).

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolacímu soudu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Ze spisu je zřejmé, že hodnotil poznatky způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, ze svědecké výpovědi J. P. i z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Pravidlům logického myšlení totiž neodporuje, že odvolací soud upřel hodnotu pravdivosti, event. věrohodnosti výpovědím žalobce a svědka P. i hodnotu závažnosti listinným důkazům shora uvedeným. Žalobce v průběhu řízení svou výpověď měnil. Nelze přisvědčit jeho námitce, že skutkové zjištění, že erotický klub navštívil v den pohřbu své manželky a zde poznal žalovanou, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud je čerpal mimo jiné i z výpovědi samotného žalobce při jednání dne 26. 11. 2003, kdy uvedl, že „žalovanou poznal v roce 1992, bylo to v den, kdy bylo po pohřbu mé manželky, s kamarády jsme navštívili podnik, myslím, že se jmenoval I.C.“.Výpověď svědka P. pak nebyla způsobilá podpořit skutková tvrzení uváděná žalobcem, neboť vypovídal o skutečnostech, o nichž se dozvěděl zprostředkovaně od žalobce, a navíc s výpovědí žalobce nekoresponduje. Listinné důkazy neměly žádnou vypovídací hodnotu, neboť jejich obsah nebyl použitelný pro zjištění skutkového stavu věci.

Z uvedených důvodů nelze přisvědčit žalobci, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné pro naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. I když žalobce v dovolání označil další dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., ve skutečnosti žádnou námitku, která by byla podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, neuplatnil. Veškerá jeho dovolací argumentace je založena na výhradách ke skutkovému zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil (namítá, že kdyby odvolací soud dospěl ke správným skutkovým závěrům, musel by žalobě na určení doby plnění ve smyslu § 564 obč. zák. vyhovět).

Lze tudíž uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v průběhu dovolacího řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobci právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. listopadu 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. November 2008