JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1669/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. N., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou proti žalovanému městu P. p.S., zastoupenému JUDr. L. Č., advokátem o částku 204.843,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 153/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2006, č. j. 19 Co 576/2005-107, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Č., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 207.450,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na její úkor získal tím, že v období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 užíval bez právního důvodu její pozemky parc. č. 40/10 (ostatní plocha - ostatní komunikace) o výměře 923 m2, parc. č. 109/2 (louka) o výměře 452 m2 a parc. č. 799/5 (ostatní plocha – silnice) o výměře 8 m2, zapsané na LV č. 178 pro obec a katastrální území P. p. S., aniž by za to cokoli platil.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. 9 C 153/2003-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2.607,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z částky 651,75 Kč za dobu od 2. 4. 2002 do 16. 10. 2003 a z částky 93,75 Kč za dobu od 17. 10. 2003 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 4 % z částky 1.303,50 Kč za dobu od 2. 10. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 651,75 Kč za dobu od 2. 4. 2003 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 204.843,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala přiznání úroků z prodlení ve vyšší sazbě a za delší období, než které jí byly přiznány ve výroku I. rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. června 2006, č. j. 19 Co 576/2005-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. potvrdil s tím, že výrok I. zůstal odvoláním nedotčen; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků, z nichž pozemky parc. č. 40/10 a 799/5 o celkové výměře 931 m2 po celý rok 2002 bezplatně užíval žalovaný, ačkoli účastníci mezi sebou neuzavřeli žádnou smlouvu. Pozemek parc. č. 40/10 je zastavěn pozemní komunikací, kterou zřídil právní předchůdce žalovaného, a pozemek parc. č. 799/5 bezprostředně sousedí s pozemní komunikací, takže není způsobilý k obvyklému užívání. Pozemek parc. č. 109/2 není zastavěn, a proto žalobkyni nic nebránilo jej užívat v souladu s účelem, ke kterému je určen. Obvyklé nájemné, které bylo vynakládáno za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase, činilo za rozhodné období celkem 2.607,- Kč. Takto bylo vyčísleno na základě znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika - ceny a odhady nemovitostí Ing. P. H., který vyšel z faktického stavu pozemků v roce 2002 a při použití porovnávacího způsobu ocenění ve smyslu § 2 odst. 3 písm. c/ zákona č. 151/1997 Sb. stanovil obvyklé nájemné u zastavěných pozemků na částku 2,80 Kč za 1 m2 ročně. V případě, že by pozemky nebyly zastavěny, byly by využitelné pro pěstování trávy. Jejich využití k provozování sjezdových tratí brání existence dvou komunikací, které by lyžaři, využívající stávající vleky, museli překonat, aby se dostali na pozemky žalobkyně, a okolnost, že se pozemky nacházejí ve velmi svažitém terénu v blízkosti potoka. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, který neprovedl žalobkyní navržené výslechy bývalého starosty žalovaného JUDr. P. a dcery žalobkyně, neboť je pokládal z hlediska posouzení věci za nepodstatné. Okolnost, že účastníci uzavřeli dne 21. 5. 2001 dohodu, podle níž se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit za užívání pozemků v letech 1999 až 2001 částku 150.000,- Kč považoval za nerozhodnou, neboť toto ujednání v sobě zahrnovalo i kompenzaci újmy způsobené tím, že žalobkyně nemůže pozemky podnikatelsky využívat, a nebylo pro žalovaného do budoucna závazné. Odvolací soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem, který žalobkyně navrhla v odvolacím řízení, neboť ho pokládal v poměrech neúplné apelace za nepřípustný nový důkaz. Odvolací soud se zcela ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení tím, že bez právního důvodu užíval její pozemky, aniž jí za to poskytoval finanční protiplnění. Jeho majetkový stav se tak očekávaně nezmenšil o prostředky vynakládané v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Jelikož účelem bezdůvodného obohacení je odčerpání prostředků od osoby, která je získala, odvozuje se výše plnění z bezdůvodného obohacení od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen je vydat. Při rozhodnutí o uplatněném nároku je proto nepodstatné, jakého prospěchu by při využití věci k jinému účelu mohl dosáhnout ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Výše žalovaným získaného bezdůvodného obohacení, které je povinen žalobkyni vydat, odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase za obdobné pozemky, které by při uzavření nájemní smlouvy platil (§ 451, § 456 a § 458 odst. 1 obč. zák.).

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Konkrétně namítla, že znalec Ing. P. H. ve znaleckém posudku, na jehož základě byla soudy určena výše bezdůvodného obohacení, nevyšel ze stavu pozemků před jejich zástavbou komunikací, ale ze stavu stávajícího. V souvislosti se stavbou bylo na pozemky navezeno množství materiálu a jejich terén byl uzpůsoben pro vybudování silničního tělesa. Kdyby pozemky nebyly zastavěny, užívala by je nepochybně k podnikání jako sjezdově tratě. Znalec proto vyčíslil obvyklé nájemné chybně, neboť dovodil, že pozemky neslouží k podnikání. Nadále nesouhlasí s tím, že nebyl proveden jí navržený důkaz výslechem dřívějšího starosty žalovaného, který mohl objasnit, proč bylo mezi účastníky za předchozí období dohodnuto nájemné 50.000,- Kč a jakým způsobem se k této částce dospělo. Ačkoli se závěry znaleckého posudku nesouhlasila, soudy z nich vyšly. V této souvislosti poukázala na případ H.-C. proti P., v němž se Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zabýval otázkou zásahu do vlastnického práva regulováním nájemného, otázkou spravedlivé rovnováhy mezi zájmy vlastníků a jejich nároků na dosahování zisku z vlastního majetku a obecným zájmem společnosti. Protože nájemné či případné škody a ušlý zisk měly být vypočteny podle původního stavu, je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Závěrem navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a dovolání navrhl pro jeho nepřípustnost odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalobkyní) při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod zpochybňující skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nelze v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. úspěšně uplatnit. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 1164, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově konkretizován.

Výtkou, že soudy neprovedly jí navržený důkaz výslechem bývalého starosty města Pece pod Sněžkou, uplatnila žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud však neměl možnost se touto námitkou zabývat, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Navíc, pokud by dovolací soud tuto námitku zvažoval, dovodil by, že soud prvního stupně a ani soud odvolací neporušily postup podle § 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 132 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř.

Výhrady žalobkyně směřující proti správnosti závěrů znaleckého posudku, ze kterého soudy při vyčíslení bezdůvodného obohacení vycházely, lze podřadit jedině dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím je odvolacímu soudu vytýkán nedostatečně, resp. nesprávně zjištěný skutkový stav ústící v nesprávný závěr o výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal. Taková námitka však není z výše vyložených důvodů způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Ani výhrada, kterou žalobkyně uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., že soudy při vyčíslení bezdůvodného obohacení nesprávně nevzaly v potaz, jakého zisku mohla dosáhnout při využití pozemků k podnikatelským účelům, nebýt toho, že pozemky užíval bez právního důvodu žalovaný, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, uveřejněném v Souboru pod C 2940, formuloval právní závěr, podle něhož rozhodující pro určení výše plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení je zjištění, jaké nájemné by za užívání věci byl nucen za normálních okolností platit ten, kdo věc skutečně (bez právního důvodu) užíval a tímto způsobem se obohatil. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně se od tohoto závěru neodchýlil a jeho právní posouzení věci je v souladu s hmotným právem. Poukaz žalobkyně na případ H.-C. proti P., kterým se zabýval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, není pro danou věc přiléhavý, neboť se jedná o typově odlišný případ.

Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za stavu, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátkou JUDr. H. N. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 10.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. září 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu

Vydáno: 17. September 2008