JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1592/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. B., a 2) V. P., jako právním nástupcům Z. B., o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 C 65/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 28 Co 67/2006-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne

10. srpna 2005, č. j. 10 C 98/2005-65, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2006, č. j. 10 C 65/2002-74, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil původně žalované Z. B. povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 5. 3. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. V pořadí první rozsudek ze dne 7. května 2003, č. j. 10 C 65/200230, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě v rozsahu částky 400.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 5. 3. 2003 do zaplacení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2004, č. j. 28 Co 28/2004-46, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením věci, a pro stručnost na ně odkázal. Jestliže žalobce poskytl žalované částku 400.000,- Kč na úhradu ceny za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu, plnil za ni, co po právu měla splnit sama

(§ 454 obč. zák.), a žalovaná je proto povinna žalobci spornou částku vrátit podle § 451 odst. 1 obč. zák.

Dovoláním, jehož přípustnost původní žalovaná Z. B. dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., napadla rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho částech, včetně rozhodnutí o nákladech řízení“. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem jí tvrzeným skutečnostem, neprovedl navrhované důkazy, neúplně zjistil skutkový stav věci a na takovém základě věc nesprávně posoudil po právní stránce. Pominuta zůstala skutečnost, že sporná částka představovala peníze náležející do společného jmění manželů žalobce a jeho manželky V. P., a že v řízení tak měli jako žalobci vystupovat oba. Obdobně žalovaná neměla být jen ona, nýbrž i její manžel J. B., neboť v souvislosti s nabytím členských práv a povinností v bytovém družstvu se musel bezdůvodně obohatit i J. B. Soudy obou stupňů ignorujíce tyto skutečnosti zatížily řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť J. B. vyslýchaly jako účastníka řízení a ne jako svědka. Soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože výpověď svědkyně O. P. – matky žalobce – zaprotokoloval jen z části. Za vadu řízení považuje dovolatelka rovněž nedostatek poučení soudu o tom, že „kompenzaci musí uplatnit jako samostatný žalobní návrh, aby se mohlo o plnění jednat“. Připomíná, že v odůvodnění rozsudku I. stupně se uvádí, že „se nejedná o kvalifikovanou obranu proti žalobě, ale jen o procesní obranu“. Není srozuměna ani s tím, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy spisem OSOPD a výslechem pracovnice orgánu péče o děti. Zdůrazňuje, že nepotřebovala peníze žalobce k uhrazení úplaty za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť v té době měli s manželem dostatek vlastních finančních prostředků. Závěr o povinnosti nahradit žalobci náklady řízení považuje za chybný proto, že se odvíjí od nesprávného rozhodnutí o věci samé. Z uvedených důvodů Z. B. navrhla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Po podání dovolání Z. B. zemřela. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 2. října 2008, č. j. 33 Odo 1592/2006-104, pokračoval v dovolacím řízení s jejími dědici J. B. a V. P.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předchozím rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o částce 400.000,- Kč se 4 % úrokem z prodlení

od 5. 3. 2003 do zaplacení shodně - žalobě vyhověl), neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.); dovolací soud je povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít.

Bez významu jsou tudíž výhrady, že odvolací soud nepřihlédl ke všem původní žalovanou tvrzeným skutečnostem, neprovedl jí navrhované důkazy a neúplně tak zjistil skutkový stav věci. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Namítanými vadami řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícími v nedostatečném poučení původní žalované o způsobu uplatnění kompenzační námitky, jakož i v tom, že J. B. měl být vyslýchán jako účastník řízení a že výslech svědkyně O. P. nebyl řádně zaprotokolován, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu, jak vyplývá z § 242 odst. 3 o. s. ř., lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Tvrzené vady řízení, i kdyby byly opodstatněné, nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo; nemohou proto splňovat kritéria ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného skutkového závěru, tedy ze zjištění, že sporná částka představovala společné finanční prostředky manželů, musel by návazně dospět k jinému (správnému) právnímu posouzení věci v otázce aktivní i pasivní legitimace v daném sporu.

Žalovaní sice v dovolání uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnili. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátkou [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod. 5, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Václav D u d a , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. January 2009