JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1583/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. V., nar., bytem, v , zastoupeného JUDr. J. S., advokátem se sídlem v , proti žalovanému M. V., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. J. N., advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 165.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 254/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2006, č. j. 40 Co 252/2006-87, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23. května 2006, č. j. 40 Co 252/2006-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 6. prosince 2005, č. j. 16 C 254/2004-66, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou - každý v rozsahu jedné ideální poloviny - podílovými spoluvlastníky domu č. p., parcel st., st., a, zapsaných na LV č. pro obec a k. ú. Š. Žalobce spoluvlastnický podíl získal darovací smlouvou ze dne 23. 1. 1998 a žalovaný na základě rozhodnutí o dědictví ze dne 22. 9. 1978. Nemovitosti užívá pouze žalovaný, který brání žalobci v užívání společné věci. Na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalovaný na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení, neboť užívá společnou věc i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce, a je proto povinen za toto nadužívání zaplatit žalobci částku 165.000,- Kč představující polovinu možného nájemného za dům stanoveného znaleckým posudkem sníženou o polovinu nákladů spojených s jeho užíváním.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 40 Co 252/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejného skutkového závěru dovodil, že samotné bránění v užívání společné věci nevydáním klíčů od domu a branky neprokazuje, v jakém rozsahu žalovaný užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Nemůže-li užívat (nebo neužívá-li) rovnodílný spoluvlastník společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi spoluvlastníky byla uzavřena nájemní nebo jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než jaký odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu bez placení úhrady za takové užívání. K závěru, že došlo k získání bezdůvodného obohacení žalovaným (a v důsledku toho k jeho povinnosti poskytnout žalobci tomu odpovídající peněžitý ekvivalent) musí být prokázáno faktické užívání společné věci žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu; samotné bránění žalobci v užívání jeho rozsah neprokazuje. Byl-li žalobce vyloučen z užívání společné věci tím, že mu žalovaný nepředal klíče od domu a branky, může se samostatně domáhat vstupu do nemovitosti. Jelikož žalobce ani přes poučení odvolacího soudu nedoplnil rozhodující tvrzení, že žalovaný užívá celou nemovitost ve větším rozsahu, než odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, neunesl tak břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97. Pokud právně kvalifikoval svůj nárok na zaplacení sporné částky, pak ji požadoval jako náhradu za to, že jednáním žalovaného byl vyloučen z užívání společné věci. Za nesmyslný považuje požadavek vyslovený odvolacím soudem, aby prokazoval nejen nemožnost užívání společné nemovitosti, ale také rozsah skutečného užívání žalovaným, právě proto, že nemá přístupu do nemovitosti a není tak schopen splnit povinnost tvrzení. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalobcem obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V rámci citovaného dovolacího důvodu žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu dovozující, že požaduje-li peněžité plnění jako ekonomickou protihodnotu toho, že žalovaný užíval společné nemovitosti ve větším rozsahu, než odpovídal velikosti jeho spoluvlastnického podílu, aniž za to žalobci cokoli platil, musí prokázat skutečný rozsah užívání věcí žalovaným.

Podle § 123 obč. zák. vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Hospodařením se společnou věcí se rozumí též užívání nemovitosti. Každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Spoluvlastnický podíl je sice pouze vyjádřením vztahu spoluvlastníků k ideální části věci (nejde o podíl vymezený na věci reálně tak, že by bylo zřejmé, kterému ze spoluvlastníků konkrétní část společné věci náleží), avšak promítá se do faktického výkonu práv a povinností vyplývajících z tohoto vztahu v rozsahu spoluvlastnických podílů.

Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, vyplývá § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Rozsah této náhrady pak logicky rovněž nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím ostatních spoluvlastníků modifikován (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, a ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005).

Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, z rozhodnutí apod.

Důsledkem získání plnění bez právního důvodu je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto (§ 458 odst. 1 obč. zák.). V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu). Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. [k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1505, ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněné v Souboru pod C 261, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/2004 nebo ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/2005].

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období, za něž je bezdůvodné obohacení požadováno, byli účastníci rovnodílnými spoluvlastníky domu č. p. a pozemků parcelních čísel st., st., a , přičemž žalovaný u vstupních dveří a dveří od bytu v I. podlaží vyměnil zámky a klíče k nim odmítá žalobci vydat. Tímto jednáním žalovaný vyloučil žalobce z možnosti užívat společné nemovitosti a realizovat práva odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Není přitom rozhodující, zda žalovaný sám celou věc fakticky ve sporném období užíval, a zda tedy vykonával práva vlastníka i v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce; na věci nemůže ničeho změnit skutečnost, že žalovaný reálně užíval pouze část domu, která odpovídala výši jeho spoluvlastnického podílu, ani skutečnost, že se žalobce soudně nedomáhal úpravy užívání nemovitosti. Protože z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalovaný bude společné nemovitosti užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, naopak žalobce žalovaného o umožnění užívání nemovitosti žádal, je na místě uzavřít, že v rozsahu jedné ideální poloviny (odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobce) užíval žalovaný nemovitosti bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.). V situaci, kdy žalobce neměl možnost nemovitosti užívat (resp. neužíval je) a žalovaný za užívání společné věci v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl nic neplatil, došlo na jeho straně k získání bezdůvodného obohacení, které je povinen žalobci vydat způsobem uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím finanční náhrady.

Dovolateli se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Vydáno: 31. October 2008