JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1546/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m., proti žalovanému F. S., o zaplacení částky 88.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 98/2005, o dovolání R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 288/2005-43, takto:

Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 24. května 2005, č. j. 10 C 98/2005-18, se zastavuje.

Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 288/2005-43, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 10 C 98/2005-18, ve výroku o povinnosti R. S. zaplatit žalobkyni částku 88.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 5. 4. 2005 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, se odmítá.

Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 288/2005-43, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 10 C 98/2005-18, tak, že R. S. je povinna zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 88.000,- Kč od 28. 9. 2000 do zaplacení, se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. května 2005, č. j. 10 C 98/2005-18, uložil dříve žalované R. S. povinnost zaplatit žalobkyni částku 88.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 5. 4. 2005 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu o 10 % úrok z prodlení z částky 88.000,- Kč od 28. 9. 2000 do 4. 4. 2005 a 7 % úrok z prodlení z částky 88.000,- Kč od 5. 4. 2005 do zaplacení (výrok II.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o přenosu poplatkové povinnosti (výrok IV.). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně a R. S. dne 27. 8. 1990 uzavřeli smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitosti. Jelikož R. S. podmínky smlouvy do 28. 8. 2000 nesplnila, je žalobkyně oprávněna požadovat vrácení poskytnutého příspěvku. S odkazem na § 58 odst. 1 a § 109 občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991, dále na § 870 a § 874 občanského zákoníku ve znění platném od 1. 1. 1992 uzavřel, že R. S. nesplnila podmínku vydání kolaudačního rozhodnutí do 28. 8. 2000, na kterou byla vázána návratnost poskytnutého příspěvku. Od stejného okamžiku začala běžet 10letá promlčecí doba nároku na jeho vrácení. Byla-li žaloba podána u soudu dne 29. 3. 2005, stalo se tak v průběhu promlčecí doby a nárok žalobkyně nemůže být promlčen. Úroky z prodlení byly žalobkyni přiznány podle občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991 ve výši 3 % ročně z žalované částky ode dne následujícího po doručení žaloby žalované R. S.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 15 Co 288/2005-43, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o poplatkové povinnosti (výrok I.) potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 88.000,- Kč od 28. 9. 2000 do zaplacení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že R. S. uzavřela dne 27. 8. 1990 s Okresním národním výborem ve Ž. n. S. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, na jejímž základě jí byl poskytnut podmíněně návratný příspěvek ve výši 88.000,- Kč. R. S. se zavázala provést stavbu rodinného domku v souladu s platným stavebním povolením, aby byly splněny podmínky § 16 písm. b) vyhlášky č. 136/1985 Sb., dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy, a při porušení smlouvy poskytnutý příspěvek vrátit do 30 dnů; její závazek byl zajištěn omezením převodu nemovitosti - rodinného domku na parcele č. st. 460 v k. ú. M. Závazek dokončit stavbu tak, aby mohlo být ve lhůtě 10 let vydáno kolaudační rozhodnutí, R. S. nesplnila. Vyčerpaný příspěvek přes výzvu dosud nebyl navrácen. Obranu tehdy žalované (vznesenou námitku promlčení) odvolací soud neshledal důvodnou. Uvedl, že povinnost vrátit státní příspěvek v případě porušení smlouvy byla zajištěna omezením převodu nemovitostí podle § 58 a násl. občanského zákoníku ve znění platném do 31. 12. 1991. Přestože tato ustanovení byla s účinností od 1. 1. 1992 zrušena, s přihlédnutím k § 874 občanského zákoníku je třeba se řídit dosavadní právní úpravou, což znamená, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje za 10 let. Jestliže smlouva byla uzavřena dne 27. 8. 1990, doba 10ti let, ve kterých měla zkolaudovat postavený rodinný domek, uplynula 27. 8. 2000. Proto ji stíhala povinnost poskytnutý příspěvek vrátit do 30ti dnů po uplynutí této lhůty, tj. do 27. 9. 2000, neboť smluvním ujednáním pod bodem 4. si účastníci smlouvy dohodli okamžik, ke kterému musela R. S. nejpozději splnit svůj smluvní závazek. Od téhož dne má žalobkyně právo domáhat se vrácení státního příspěvku. Nárok není promlčen, neboť desetiletá promlčecí doba začala běžet od 28. 9. 2000 a žaloba byla podána 29. 3. 2005. Neobstojí námitky, že právní předchůdce žalobkyně zanedbal kontrolní činnost a nezjistil porušení smlouvy již dříve. Ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné, pokud výši úroků z prodlení stanovil podle právní úpravy platné do 31. 12. 1991; s ohledem na okamžik, kdy došlo k prodlení s vrácením státního příspěvku (28. 9. 2000), výše úroků z prodlení musí být určena podle § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou.

V dovolání, jímž původní žalovaná R. S. napadla rozsudky soudů obou stupňů, namítá, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právní posouzení věci a vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud dospěly k nesprávnému závěru, že nárok žalobkyně není promlčen, jelikož chybně určily okamžik, kterým začal běh promlčecí doby. Smlouva o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům ze dne 27. 8. 1990 byla uzavřena v návaznosti na stavební povolení vydané Místním národním výborem v M. téhož dne, jemuž předcházelo rozhodnutí o odstranění stavby; novostavba měla vzniknout na místě demolované stavby. K odstranění stavby nedošlo, stojí v původním stavu. V důsledku toho nemohla být stavba rodinného domu, na kterou byl státní příspěvek získán, zahájena a stavbu tak nebylo možno provést podle platného stavebního povolení. Za tohoto stavu prvním rozhodným dnem je 1. 2. 1991, od něhož žalobkyně měla a mohla pro nedodržení lhůty k odstranění stavby, jako rozhodujícího článku, pro provedení stavby podle stavebního povolení požadovat vrácení státního příspěvku. Od stejného data začala běžet promlčecí doba, která uplynula 1. 2. 2001. Navíc, nebyla-li odstraněna původní stavba, nemohlo se ve výstavbě pokračovat „v souladu s platným stavebním povolením tak, aby byly splněny podmínky ustanovení § 16 písm. b) vyhlášky“. Se stavbou se ani nezačalo a podle § 67 zákona č. 50/1976 Sb. stavební povolení pozbylo platnosti dne 27. 8. 1992. Tento den je druhým rozhodným dnem, od kterého mohla žalobkyně požadovat vrácení státního příspěvku, neboť pozbylo-li stavební povolení ze zákona platnost, nebylo možno stavbu podle něj realizovat; běh této druhé promlčecí doby skončil dne 28. 9. 2002. Jestliže podle bodu 4. citovaného stavebního povolení měla být stavba dokončena nejpozději do 31. 8. 1993, pak den následující je dalším rozhodným dnem, kdy bylo najisto postaveno porušení smlouvy o poskytnutí státního příspěvku a v takovém případě promlčecí doba skončila dne 1. 9. 2003. Byla-li smlouva uzavřena dne 27. 8. 1990 a žalobkyně ji vyzvala k vrácení příspěvku dopisem ze dne 14. 9. 2004, nemělo být žalobě vyhověno s přihlédnutím ke vznesené námitce promlčení. Jestliže pozbylo platnosti stavební povolení, „nelze použít tu část smlouvy, kde se žalovaná zavazuje stavbu dokončit a zkolaudovat do 10 let, neboť na další stavbu po 28. 9. 1992 by muselo být vydáno nové stavební povolení, neboť předchozí stavební povolení pozbylo s ohledem na shora citované skutečnosti platnost a jakákoli stavba bez nového stavebního povolení by byla pouze tzv. černou stavbou.“ S tímto odůvodněním původní žalovaná navrhla, aby bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté, co R. S. podala dovolání proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, dne 10. 3. 2008 zemřela. Nejvyšší soud proto na základě usnesení ze dne 26. listopadu, č. j. 33 Odo 1546/2006-69, pokračoval v dovolacím řízení s jejím dědicem F. S.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že původní žalovaná napadla dovoláním také rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenula uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé.

Nelze přehlédnout, že původní žalovaná dovoláním napadla dva výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco dovolání proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem předpokládané dovolací důvody, o přípustnosti dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, je možno uvažovat jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Jelikož při přezkumu měnícího výroku napadeného rozsudku, proti němuž je dovolání zcela nepochybně přípustné, se musí dovolací soud zabývat mimo jiné otázkou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která má význam i pro posouzení přípustnosti dovolání proti výroku potvrzujícímu, přezkoumal dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nejprve výrok, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl i v části, v níž byla soudem prvního stupně zamítnuta. Jak potvrzující tak i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu jsou v otázce právního posouzení věci založeny na závěru, že nárok žalobkyně není promlčen.

Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný obsahově vymezil.

Přestože je v dovolání avizováno uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a podle § 241a odst. 3 o. s. ř., obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřují veškeré výhrady pouze proti právním závěrům odvolacího soudu, konkrétně proti závěru, že právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku není promlčeno. Oproti odvolacímu soudu je prosazován názor, že promlčecí doba k uplatnění práva na vrácení poskytnutého státního příspěvku začala běžet ještě před uplynutím doby, v níž měla R. S. dosáhnout vydání pravomocného kolaudačního rozhodnutí.

Je namístě připomenout, že již v rozsudku ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn.

33 Odo 822/2004, Nejvyšší soud ČR uzavřel, že gramatickým a logickým výkladem doslovného znění § 17 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, v tehdy platném znění, jež se stala (tak jako tomu bylo v posuzovaném případě) součástí obsahu projevu vůle účastníků obsaženého ve smlouvě o poskytnutí státního příspěvku, které u slovesa „provést“ používá vid dokonavý, lze zcela jednoznačně dovodit, že rozhodným pro závěr o splnění této podmínky není zjištění, zda výstavba je prováděna v souladu se stavebním povolením, ale teprve zjištění, zda byla takto skutečně provedena. Protože až v kolaudačním řízení zahájeném na návrh stavebníka zkoumá stavební úřad otázku, zda stavba byla provedena podle dokumentace ověřené ve stavebním povolení (§ 81 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), lze závěr o splnění této podmínky žalovaným učinit teprve na základě proběhlého kolaudačního řízení.

S přihlédnutím ke shora řečenému nelze tak dovodit, že neprovedením bouracích prací, nedokončením stavby v termínu do 31. 8. 1993 určeném ve stavebním povolení a pozbytím platnosti stavebního povolení vydaného Místním národním výborem v M. ze dne

27. 8. 1990, č. j. Výst 996/90/Kop, porušila R. S. závazek výstavbu provést v souladu s platným stavebním povolením (srovnej čl. 4 smlouvy). Správně soudy obou stupňů dospěly k závěru, že až marným uplynutím desetileté doby, počítané od okamžiku uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, porušila R. S. smluvní závazek, na který byla vázána (podmíněná) povinnost vrátit státní příspěvek.

V případě smluv o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu podle vyhl. č. 136/1985 Sb. ve znění vyhl. č. 74/1989 Sb., šlo o podmíněně nenávratné finanční prostředky poskytované státem za účelem podpory snah občanů zajistit si vlastní bydlení. Podmínky, za kterých stát zastoupený příslušným státním orgánem občanům příspěvek poskytl (čerpat finanční prostředky jen na úhradu nákladů spojených s výstavbou, dosáhnout právní moci kolaudačního rozhodnutí nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, užívat dům k trvalému bydlení a nepřevést jej na jiného po stanovenou dobu), představovaly odkládací podmínku (§ 36 obč. zák), neboť až do doby porušení smluvních povinností žadatelem jej povinnost vrátit poskytnutý příspěvek netížila. Bylo-li ve smlouvě ujednáno, že do 10 let od uzavření smlouvy má původní žalovaná získat pravomocné kolaudační rozhodnutí, nemohl se její závazek vrátit poskytnutý příspěvek stát splatným v průběhu této desetileté lhůty, ale až jejím marným uplynutím (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005 a sp. zn. 33 Odo 905/2005). Žalovaná stavbu nedokončila (ani s ní nezačala). Proto prvním dnem, kdy podle § 101 obč. zák. mohlo být právo vykonáno poprvé podáním žaloby u soudu, byl den 28. srpna 2000 (§ 122 odst. 2 obč. zák ). Byť odvolací soud počátek běhu promlčecí doby nestanovil správně (až dnem 28. 9. 2000), jeho závěr, že právo žalobkyně se nepromlčelo, obstojí. Z toho pak vyplývá, že žalovaný je povinen (jako dědic zemřelé původní žalované) mimo částku 88.000,- Kč zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 10 % od 28. 9. 2000 do zaplacení (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění platném od 1. 1. 1992, § 1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.). S přihlédnutím k § 868 obč. zák. je správný rovněž závěr odvolacího soudu, že výši úroků z prodlení je nutno určit podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., jelikož k prodlení se splněním závazku došlo po 1. 1. 1992. Výše úroků z prodlení odpovídá dvojnásobku diskontní sazby, která v období od 27.10.1999

do 22.02.2001 činila 5 %. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak nebyl naplněn. Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním zpochybněného závěru správný, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 822/2004, ze dne 30. září 2005, sp. zn. 33 Odo 833/2005 a sp. zn. 33 Odo 905/2005 - zásadní význam.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Václav Duda, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. January 2009