JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 154/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce U., p. a. s., proti žalovanému A. Š., o zaplacení částky 121 056,- Sk, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 108/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2000 č. j. 39 Co 161/2000-58, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. prosince 1999 č. j. 16 C 108/96-36 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částky 103 911,- Sk a 17 145,- Sk, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný prostřednictvím svého zaměstnance Ing. B. přihlásil dne 15. 7. 1993 k celní deklaraci zboží vyvážené z České republiky do S. r . V celní průvodce byla zmocněna E. C., s. r. o. k zaplacení cla v případě, že nebude uhrazeno žalovaným. E.C., s. r. o. uzavřela s žalobcem pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění odpovědnosti při úhradě celního dluhu za E. C., s. r. o., jako pojištěného a ve které se žalobce zavázal uhradit za pojištěného celní dluh přímo na účet celnice. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že na žalobce přešlo podle § 827 občanského zákoníku právo na zaplacení žalované částky vůči žalovanému.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2000 č. j. 39 Co 161/2000-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalobce je vůči žalovanému aktivně legitimován k náhradě plnění, které poskytl na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti při zabezpečení celního dluhu uzavřené dne 11. 5. 1993 mezi žalobcem jako pojistitelem a E. C., s. r. o. jako pojištěným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Tvrdí totiž, že nesprávným postupem odvolacího soudu mu byla odňata možnost jednat pře soudem. Uvedl, že ráno před jednáním odvolacího soudu onemocněl, navštívil svého ošetřujícího lékaře a ihned po obdržení neschopenky omluvil svou neúčast a požádal o odročení jednání. Posléze originál žádosti o odročení doručil odvolacímu soudu. Protože žalovaný obdržel předvolání vzor 14 – předvolání pod sankcí pořádkových opatření bez poučení o možnosti jednat v nepřítomnosti žalovaného, byl přesvědčen, že jednání bude odročeno a bude mu umožněno se k věci vyjádřit v souladu s § 215 o. s. ř. Dovolatel dále uplatňoval důvody dovolání podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.").

Dovolání v dané věci není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a v § 239 o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Takový případ však v dané věci nenastal.

Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci však odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani neučinil.

Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (mimo rozhodnutí uvedených v § 237 odst. 2 o. s. ř., jež však v dané souvislosti nepřicházejí v úvahu) je dovolání přípustné při splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že řízení trpí vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tedy že mu postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. významná, jde přitom jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoliv při rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). O takové odnětí možnosti jednat před soudem jde např. tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka, apod.

Taková situace však v dané věci nenastala.

Odvolací soud nařídil jednání o odvolání žalovaného na den 11. září 2000. K jednání předvolal vzorem č. 14 o. s. ř. žalovaného a o termínu jednání uvědomil vzorem č. 10 o. s. ř. též zástupce žalovaného JUDr.M. Š. Žalovaný se jednání odvolacího soudu nezúčastnil a faxem soudu sdělil, že byl pro silné bolesti v oblasti bederní páteře nucen vyhledat lékaře, který mu nedoporučil vstávat a vystavil mu potvrzení pracovní neschopnosti, které žalovaný poštou zasílá soudu. Současně požádal o odročení jednání. Z obsahu spisu se však podává, že tato omluva žalovaného, resp. jeho žádost o odročení jednání soudu došla až ve 13, 04 hod., přičemž jednání bylo započato v 9, 30 hod. a skončilo v 10, 00 hod. Odvolací soud tedy neměl důvod pro odročení jednání, přičemž není rozhodná ani skutečnost, že žalovaný byl předvolán k jednání vorem č. 14 o. s. ř., který se používá v případě, hodlá-li soud účastníka řízení vyslechnout. Podle ustanovení § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Žalovaný tudíž nemohl důvodně předpokládat, že v případě jeho neúčasti bude muset být odvolací jednání odročeno. Odvolacího jednání se navíc zúčastnil Mgr. P. S. v zastoupení advokáta JUDr. M. Š., zástupce žalovaného. V souladu s ustanovením § 49 odst. 1 prvé věty o. s. ř. byl tedy odvolací soud oprávněn provést jednání ve věci, neboť procesní práva žalovaného byla dostatečně zajištěna účastí jeho zástupce. Důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. tedy dán není. Ze spisu se nepodává ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř.

Protože v projednávané věci nejsou zákonné předpoklady přípustnosti dovolání splněny, dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. dubna 2001

JUDr. Zdenek D e s , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Vydáno: 30. April 2001