JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 153/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. M., proti žalované J. Š., advokátce zastoupené advokátem o zaplacení 41.627,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 42/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 14 Co 329/2005-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2005, č. j. 14 Co 329/2005-72, kterým byl v dovoláním napadeném meritorním výroku potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. ledna 2005, č. j. 20 C 42/2003-47, v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 41.627,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení, zda v době účinnosti vyhlášky ministra spravedlnosti č. 50/1965 Sb., o odměnách za poskytování právní pomoci (advokátní tarif), bylo možné platně sjednat odměnu za poskytnutou právní pomoc odchylně od toho, jak byla stanovena tímto advokátním tarifem. Již v rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí zásadní význam, nýbrž že rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Právní předpis, jímž byl uplatněný nárok poměřován, resp. jehož výklad byl pro posouzení věci rozhodující, pozbyl účinnosti již ke dni 30. 6. 1990. Lze mít důvodně zato, že řešení otázky, kterou dovolatelka považuje za zásadně právně významnou a nastoluje ji tudíž k přezkumu v dovolacím řízení, postrádá potřebný významový přesah do další rozhodovací činnosti soudů, neboť spory o odměnu za poskytnutou právní pomoc z doby účinnosti zmíněné vyhlášky se již prakticky nevyskytují. Navíc lze konstatovat, že odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil a jeho rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem. Vyhláška ministra spravedlnosti č. 50/1965 Sb., o odměnách za poskytování právní pomoci (advokátní tarif) - dále jen „advokátní tarif“ - upravovala pravidla pro stanovení odměny za poskytnutou právní pomoc kogentně, a to v poměru advokátní organizace k zastoupenému. I když v advokátním tarifu není výslovně uveden zákaz odchylné úpravy, z povahy tohoto předpisu vyplývá, že se od něj odchýlit nelze. Uvádí-li se v jeho § 1, že „právní pomoc se poskytuje zpravidla za odměnu, a to určovanou podle této vyhlášky a podle sazeb uvedených v sazebníku, který je její součástí“, nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze odměnu stanovit jinak, tedy dohodou advokátní organizace a zastoupeného. Odměna za poskytnutou právní pomoc je určena buď podle sazeb uvedených v sazebníku, který je součástí vyhlášky, nebo odchylně od sazebníku; v takových případech o poskytnutí právní pomoci za sníženou odměnu nebo bezplatně přísluší rozhodovat vedoucímu advokátní poradny. Nelze akceptovat argument dovolatelky, že odměnu za právní pomoc bylo možné sjednat, neboť „co není zakázáno, je povoleno“. Pokud by zákonodárce chtěl subjektu poskytujícímu právní pomoc a zastupovanému umožnit dohodnout si výši odměny za poskytovanou právní pomoc, nic mu nebránilo smluvní volnost výslovně v advokátním tarifu zakotvit. Skutečnost, že tak neučinil, podporuje závěr, že takový úmysl neprojevil proto, že advokátní tarif byl konstituován jako předpis kogentní povahy, který dohodu o výši odměny vylučoval. Lze tudíž přisvědčit odvolacímu soudu, že v roce 1989, kdy žalovaná převzala právní zastoupení žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 69/89, nebylo podle tehdy platné právní úpravy možné, aby si zastoupený s advokátem určili výši odměny za zastupování dohodou; pokud by tak učinili, bylo by jejich ujednání podle § 39 obč. zák. neplatné, neboť obchází zákon. Správný je tudíž i závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemohla částky 27.830,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení a 5.160,- Kč představující náhradu nákladů řízení o výkon rozhodnutí vůči pohledávce žalobce započíst (a to již proto, že jí nárok na soudem přiznanou náhradu nákladů řízení platně nevznikl) a případný souhlas manželky žalobce s takovým počinem nemohl na této skutečnosti ničeho změnit.

Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by jinak měl právo na náhradu těchto nákladů, v této fázi řízení žádné nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. March 2008