JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1514/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) R. K. a b) V. K., zastoupených advokátkou, proti žalovanému L. S., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 568.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 2507/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. února 2006, č. j. 29 Co 755/2004-142, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky

v Liberci ze dne 23. února 2006, č. j. 29 Co 755/2004-142, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. května 2004, č. j. 16 C 2507/97-113, ve spojení s usnesením ze dne 5. září 2005, č. j. 16 C 2507/97-130, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06). K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Přestože žalovaný v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jeho dovolacích námitek totiž tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Žalovaný je totiž přesvědčen, že v řízení nebyl dostatečně zjišťován (natož prokázán) rozsah činnosti sjednané ve smlouvě o dílo, kterou účastníci uzavřeli, ani „způsobilost stavby ke kolaudaci“. Zůstalo pominuto, že znalec ing. D. vypracoval znalecký posudek až po roční prodlevě během níž mohli pouze žalobci ovlivnit rozsah, kvalitu a poškození stavby sjednaného díla. Vadu tohoto znaleckého posudku shledává v tom, že se v něm neobjevily položky, které byly již dříve provedeny a dodány. Znalecký posudek ing. B. zase „nezaznamenává mezník, ve kterém byly práce oceňovány a neuvádí rozpracovanost dostavby v roce 1995“. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje názor, že plnění nebylo ve smlouvě o dílo dostatečně specifikováno a připomíná, že žalobci v řízení neprokázali, co bylo z jeho strany plněno. Nesouhlasí se závěrem, že žalobci na dostavbu díla vynaložili tvrzených 263.967,73 Kč. Nedostatečným shledává i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud „neoznačil právní důvod přiznaného plnění“. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobcům ničeho nedluží, neboť částku, kterou od nich na zhotovení díla přijal, také na stavbu použil.

Jak již bylo výše vyloženo, dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít. Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 25. February 2009