JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 15/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského rozhodl ve věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému P. ú. v B., o zaplacení 168.537,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 291/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2001, č. j. 19 Co 82/2000-149, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. srpna 2001, č. j. 19 Co 82/2000-149 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení částky 168.537,- Kč s úrokem ve výši 17 % od 21. 12. 1995 do zaplacení s tím, že tato částka představuje nedoplatek ceny díla (opravy a výměny truhlářských prvků), které žalobce provedl podle smlouvy o dílo ze dne 19. 10. 1994.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 10. 1999, č. j. 42 C 291/96-122, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 99.000,- Kč se 17 % úrokem od 22. 12. 1995 do zaplacení; co do částky 69.537,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2001, č. j. 19 Co 82/2000-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno tak, že žalobu na zaplacení částky 99.000,- Kč zamítl; ve zbývající části vyhovujícího výroku ohledně příslušenství a ve všech ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 19. 10. 1994 uzavřena smlouva o dílo, podle níž měl žalobce pro žalovaného provést práce na státním zámku M. Jednalo se konkrétně o opravu a výměnu truhlářských prvků v souladu s výkresovou dokumentací. Cena za provedené dílo byla dohodnuta částkou 498.000,- Kč s tím, že práce budou „fakturovány v množství podle skutečně provedeného rozsahu v příslušných cenách ÚRS a fakturace bude prováděna průběžně podle skutečně provedených a objednatelem převzatých prací“. Původně sjednaný termín provedení prací byl změněn dodatkem ke smlouvě ze dne 14. 11. 1994, v němž bylo zároveň dohodnuto, že práce budou fakturovány po jejich předání a převzetí. Žalovaný zaplatil žalobci celkem 399.000,- Kč; dalších 168.537,- Kč vyfakturovaných fakturou ze dne 6. 12. 1995 odmítl žalobci uhradit. Ze dvou znaleckých posudků z oboru ekonomika – ceny a odhady vzal odvolací soud za prokázané, že hodnota žalobcem provedených prací na zámku M. nepřesáhla částku 300.000,- Kč. Na podkladě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o dílo, kterou účastníci uzavřeli dne 19. 10. 1994, je neplatná pro neurčitost předmětu plnění. Ze smlouvy totiž nelze dovodit, jaké práce a v jakém rozsahu měl žalobce provést. Výkresová dokumentace, z níž měl být patrný rozsah smluvených prací, v řízení předložena nebyla a účastníci o ní ani nic netvrdili. Ačkoli ceny měly odpovídat skutečně provedenému rozsahu prací (resp. byly ve smlouvě vázány na skutečně provedený rozsah prací), nebyl tento rozsah určitě dohodnut. Odvolací soud konstatoval, že právě proto, že od počátku nebylo jasné, co je vlastně předmětem smlouvy, mohlo dojít k tomu, že žalobce, ačkoli původně tvrdil, že celá žalovaná částka představuje nezaplacené práce ze smlouvy o dílo uzavřené 19. 10. 1994, začal posléze tvrdit, že část z celkově žalované částky v rozsahu 69.537,- Kč požaduje za plnění dalších sedmi oken podle ústní dohody účastníků, jejíž existenci se mu však prokázat nepodařilo. Protože mezi účastníky nebyla uzavřena platná smlouva, mohl se žalobce domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení, které provedením prací žalovaný na úkor žalobce získal; hodnota provedených prací však nepřesáhla 300 000 Kč a žalovaný zaplatil žalobci celkem 399 000 Kč. Výrok o příslušenství k částce 99 000 Kč zrušil odvolací soud proto, že nekorespondoval s požadavkem uplatněným žalobou; ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně byly zrušeny z důvodu jejich nepřezkoumatelnosti. Doplnění dokazování o další důkazy, které žalobce (až po závěrečných návrzích) navrhl, shledal odvolací soud nadbytečným; výslech žalobce by podle jeho názoru nebyl způsobilý nejasnosti ohledně předmětu díla odstranit, a existence žalobcem dodaných sedmi oken byla (bez výhrad účastníků) znaleckým posudkem potvrzena a do ocenění zahrnuta.

Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žaloba na zaplacení 99.000,- Kč se zamítá, podal žalobce dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčen, že smlouva o dílo, kterou účastníci uzavřeli 19. 10. 1994, je platná. Závěr odvolacího soudu, že výkresová dokumentace nebyla předložena a účastníci o ní ani nic netvrdili, nevychází ze zjištěného skutkového stavu a „je nereálný“. Podle smlouvy o dílo byla postupně rekonstrukce a oprava oken prováděna a veškerá dokumentace byla k dispozici u kastelána a nacházela se současně v několika místnostech. Celá situace probíhala tak, že oprava dvou oken se stala základem pro kalkulaci oprav dalších oken. Žalobce přesně věděl, co má dělat a žalovaný byl s jeho prací spokojen. Tyto skutečnosti si odvolací soud neověřil, neboť odmítl výslech žalobce, který byl připraven vše ozřejmit. Pokud by odvolací soud neodmítl důkazy navržené žalobcem, všechny podstatné skutečnosti by se dozvěděl a musel by dospět k závěru, že smlouva o dílo je platná. Protože opačný závěr, tedy závěr o neplatnosti smlouvy je „povrchní, bez znalosti skutkového stavu věci“, navrhuje žalobce, aby dovolací soud „dovolání v plném rozsahu vyhověl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dovolací soud je podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Z úřední povinnosti posuzuje pouze vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnost řízení) a – je-li dovolání přípustné – jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); zatímco vady způsobující zmatečnost tvrzeny nebyly a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.). I ve sporném řízení – o něž v posuzované věci jde – může soud podle ustanovení § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést jiné než účastníky navržené důkazy v případě, že potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Byť ve sporném řízení stíhá účastníky povinnost tvrzení a povinnost důkazní (spočívající v navrhování důkazů k prokázání tvrzení), soud je oprávněn provést i jiné než účastníky navržené důkazy. Citované pravidlo se však prosadí jen za předpokladu, že v průběhu řízení soud získal vědomost o existenci určitého důkazu, přičemž z dosavadního stavu skutkových zjištění se jeví jeho provedení nezbytné. Z důvodu zachování rovnosti procesních stran však soud není oprávněn z vlastní iniciativy pátrat po důkazech a vnášet do sporu skutečnosti ve prospěch či neprospěch té které ze sporných stran, pro které není podklad v obsahu spisu. Z uvedeného vyplývá, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků a vyjde-li najevo potřeba provedení dalšího důkazu, může tak učinit i nad rámec toho, které důkazy byly k provedení účastníky navrženy. Za splnění určitých předpokladů je však soud nejen oprávněn, ale zároveň povinen takový důkaz provést. Zvažuje-li soud aplikaci právní normy kogentní povahy, je z důvodu, aby byla její aplikace v souladu s hmotným právem, povinen zjistit i ty skutečnosti rozhodné z hlediska hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli všechny potřebné důkazy, které jsou dosažitelné a vyplývají z obsahu spisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS/C.H.Beck pod označením C 1450). Blíže se danou problematikou zabývá rovněž odborná literatura (např. Nypl M.: Může nebo musí v civilním sporném řízení provádět soud nenavržené důkazy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu?, časopis Právní praxe 3/1994, s. 347).

V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava a výměna truhlářských prvků v souladu s výkresovou dokumentací. Po právní stránce posoudil smlouvu jako neplatnou pro neurčitost předmětu plnění, neboť z jejího obsahu nelze dovodit, jaké práce a v jakém rozsahu měl žalobce provést, a výkresová dokumentace v řízení předložena nebyla, resp. „účastníci o ní ani nic netvrdili“. Odvolací soud pochybil, pokud důkaz výkresovou dokumentací neprovedl. Jde typicky o důkaz, který vyšel v řízení najevo a o němž soud věděl, že jeho provedení je nezbytné k řádnému zjištění skutkového stavu a potažmo i ke správnému právnímu posouzení dané věci. Vědomost odvolacího soudu o nutnosti provedení uvedeného důkazu z hlediska skutkového zjištění, z nějž by bylo lze učinit právní závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy se podává z odůvodnění rozsudku, kde se v souvislosti se závěrem o neurčitosti předmětu plnění, výslovně uvádí, že „výkresová dokumentace předložena nebyla a účastníci o ní ani nic netvrdili.“ Provedení důkazu výkresovou dokumentací však bylo nezbytné ke zjištění, co bylo předmětem smlouvy, tzn. k čemu se žalobce zavázal, když právě takové zjištění bylo významné z hlediska právního posouzení věci. Jen na podkladě úplně zjištěného skutkového stavu totiž mohl odvolací soud učinit závěr o platnosti či neplatnosti smlouvy pro neurčitost předmětu plnění; chtěl-li prohlásit smlouvu za absolutně neplatnou, měl se zabývat i důkazy účastníky nenavrženými, měl-li za to, že mohou být rozhodující z hlediska závěru o platnosti či neplatnosti smlouvy.

Lze uzavřít, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. dubna 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 15. April 2004