JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1474/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. Z., bytem v , zastoupeného Mgr. L. P., advokátem se sídlem v , proti žalovanému Bytovému družstvu K., se sídlem v , o zaplacení částky 95.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 172/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2006, č. j. 39 Co 312/2005-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 95.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení. Na základě nájemní smlouvy ze dne 27. 7. 1998 uzavřené s městskou částí P. uhradil žalobce jednorázově splatné nájemné bytu č. v P., Novodvorská 418/145, za období od 1. 8. 1998 do 31. 1. 2004. Kupní smlouvou ze dne 23. 11. 2001 pronajímatel prodal dům, v němž se nachází sporný byt, žalovanému, a ten s žalobcem uzavřel dne 13. 6. 2002 nájemní smlouvu k témuž (ale již družstevnímu) bytu. Jejím uzavřením zanikla privativní novací původní nájemní smlouva a žalobci tak vznikl nárok na vydání částky 95.000,- Kč představující 19 předplacených měsíčních nájmů za období od července 2002 až do ledna 2004.

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. února 2005, č. j. 43 C 172/2004-23, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 95.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 18. 6. 2002 do zaplacení; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobce uzavřel s městskou částí P. na dobu neurčitou nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl obecní byt č. v ulici N. v P. Nájemné bylo sjednáno pro období od 1. 8. 1998 do 31. 1. 2004 (tj. na 66 měsíců) celkovou částkou 330.000,- Kč, odpovídající měsíčně 5.000,- Kč, splatnou při uzavření smlouvy. Pro dobu od 31. 1. 2004 bylo dohodnuto, že nájemné ve výši 5.000,- Kč bude splatné měsíčně nejpozději do posledního dne příslušného měsíce. Žalobce jednorázové nájemné uhradil dne 27. 7. 1998. Poté na základě kupní smlouvy (s právními účinky převodu vlastnictví ke dni 28. 1. 2002) získal žalovaný dům, v němž se předmětný byt nachází, přičemž převzal veškerá práva a povinnosti předchozího vlastníka; při uzavírání kupní smlouvy bylo žalovanému zřejmé, že žalobce má nájemné uhrazeno do 31. 1. 2004. Přestože si žalobce nájemné “předplatil“, žalovaný jako nový vlastník domu požaduje po žalobci placení běžného nájemného na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 6. 2002. Z těchto skutkových zjištění dovodil soud prvního stupně, že změnou vlastnictví přešla veškerá práva a povinnosti z předchozího vlastníka nemovitosti na nového nabyvatele. Žalobce si tak předplatil nájemné i za období od července 2002 až do ledna 2004, kdy došlo ke změně v osobě vlastníka, tj. za 19 měsíců v celkové výši 95.000,- Kč. Protože i za tuto dobu je po žalobci požadováno placení běžného nájemného, získal žalovaný na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat, neboť žalobce plnil na základě právního úkonu (nájemní smlouvy), který změnou v osobě vlastníka domu a uzavření nájemní smlouvy dne 17. 6. 2002 s žalovaným odpadl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2006, č. j. 39 Co 312/2005-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Poněvadž skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla odvoláním zpochybněna, odvolací soud se s nimi ztotožnil. Na jejich základě pak uzavřel, že změnou v osobě vlastníka domu došlo jednak ke změně charakteru pronajímaných bytů, které se staly byty družstevními, a žalovaný zároveň vstoupil do právního postavení pronajímatele ve vztahu k již existujícím nájemním vztahům. Na nového vlastníka ovšem nepřešly peněžité pohledávky a dluhy vzniklé za trvání původních nájemních vztahů. Nájemní vztah založený smlouvou ze dne 27. 7. 1998 i po změně pronajímatele nadále přetrvával. Žalobce svůj závazek z této smlouvy splnil (uhradit jednorázově nájemné za dobu do 31. 1. 2004); tím jeho povinnost k placení nájemného za sjednanou dobu podle § 559 obč. zák. zanikla. Povinnost pronajímatele umožnit nájemci sjednaný výkon práva nájmu není peněžitou pohledávkou či dluhem a podle § 680 odst. 2 obč. zák. nepřechází na nového vlastníka věci. V důsledku změny charakteru pronajímaného bytu zanikl závazek žalovaného respektovat dohodu o výši a splatnosti nájemného sjednanou mezi původním pronajímatelem a žalobcem pro nemožnost plnění podle § 575 obč. zák. Tento závěr vyplývá ze způsobu, jakým je konstruováno nájemné družstevních bytů podle § 3 odst. 1 vyhlášky ministerstva financí č. 85/1997 Sb. Platby dopředu zaplaceného nájemného za období vymezené žalobou byly zaplaceny ještě před změnou v osobě vlastníka bytového domu a žalovaný je nepřijal ani od žalobce ani od prodávajícího. Žalovaný se proto na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil; zjištěný skutkový stav věci nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu právní normy.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., žalobce (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce pasivní legitimace žalovaného. Považuje za nepochybné, že zaplatil dvakrát za totéž, jednou z titulu jednorázového nájemného městské části P. a podruhé žalovanému za získání družstevního podílu. Ze zaplaceného nájemného na dobu 5,5 let ve výši 330.000,- Kč si „odbydlel“ pouze část, jelikož poté byl dům prodán žalovanému družstvu. Družstvo při podpisu kupní smlouvy vědělo, že žalobce má jako jediný z nájemců nájemné předplaceno, a přesto nedohodlo žádnou slevu z kupní ceny odpovídající rozdílu mezi „předplaceným a odbydleným“ nájemným. Protože je bez významu, kdo vznik obohacení zavinil , nemůže být rozhodující, že žalovaný rozdíl v platbách nepřijal. S tímto odůvodněním žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není důvodné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Lze souhlasit s odvolacím soudem, že s ohledem na § 680 odst. 2 obč. zák. i po změně vlastníka domu (pronajímatele) vstoupil k 28. 1. 2002 žalovaný do právního postavení pronajímatele a že dále trval nájemní vztah založený nájemní smlouvou z 27. 7. 1998 včetně práv a povinností tvořících obsah tohoto právního vztahu. Změnou v osobě pronajímatele se právo nájemce bytu (žalobce) nezměnilo a práva a povinnosti sjednané v nájemní smlouvě s původním pronajímatelem nadále zavazovaly nájemce a nového vlastníka domu. Žalobce, který se jako nájemce zavázal v nájemní smlouvě ze dne 27. 7. 1998 jednorázově zaplatit pronajímateli nájemné předem na 66 měsíců, svůj závazek splnil; splněním tento jeho závazek (dluh) z nájemní smlouvy zanikl ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. Právu nájmu žalobce k předmětnému bytu odpovídal závazek (původního pronajímatele) umožnit mu za sjednaných podmínek v pronajatém bytě bydlet, neboť tento závazek nezanikl žádným ze způsobů zániku závazků. Jestliže nový vlastník vstoupil do právního postavení pronajímatele, nic se nezměnilo na jeho povinnosti přenechat žalobci k užívání předmět nájmu za podmínek sjednaných v původní nájemní smlouvě, stejně jako na povinnosti nájemce plnit sjednané nájemné. Protože žalobce svou povinnost uhradit předem jednorázově nájemné za dobu 66 měsíců splnil, jeho závazek platit nájemné zanikl splněním; v okamžiku změny vlastnického práva k domu pohledávka původního pronajímatele vůči žalobci na splatné nájemné tak neexistovala. Přestože žalobce s nájemní smlouvou ze dne 17. 6. 2002 spojuje účinky privativní novace podle § 570 odst. 1 obč. zák., s ohledem na obsah smluvního ujednání (totožný nepřímý předmět právního vztahu, ale i původně sjednaný rozsah práv a povinností), lze uvažovat jen o tom, že došlo k novaci kumulativní podle § 516 odst. 1 obč. zák.; dohodou ze dne 17. 6. 2002 mělo dojít jen ke změně práv a povinností v již existujícím právním vztahu. Při kumulativní novaci totiž původní závazkový právní vztah (nájemní poměr) nezaniká (na rozdíl od novace privativní), mění se pouze obsah právního vztahu (tj. jednotlivá práva a povinnosti stran). Aby závazek žalobce ohledně výše a splatnosti sjednaného nájemného na dobu 66 měsíců založený smlouvou z 27. 7. 1998 mohl být dodatečně změněn, musel by původní závazek žalobce existovat v době změny, neboť neexistující závazek, a to je i závazek zaniklý splněním, nelze změnit. Protože žalobce svůj závazek (tj. povinnost zaplatit pronajímateli nájemné za 66 měsíců předem) ve sjednané době a výši splnil, jeho závazek vůči pronajímateli zanikl a dodatečným ujednáním již k jeho změně nemohlo dojít. Právní důvod, na základě kterého žalobce žalovanému plnil, tj. nájemní smlouva ze dne 27. 7. 1998, změnou pronajímatele ani uzavřením další nájemní smlouvy k témuž bytu nezanikl [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 136/2001, na který ostatně odvolací soud odkazoval]. I po 17. 6. 2002 tak měl žalovaný povinnost umožnit žalobci realizovat právo nájmu za dříve dohodnutých podmínek s tím, že povinnost žalobce platit nájemné za období od 1. 8. 1998 do 31. 1. 2004 zanikla splněním, a proto žalovaný nemohl - odvolávaje se na smlouvu ze dne 17. 6. 2002 - požadovat plnění dalšího nájemného v rozsahu měsíční částky 1.606,- Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil nikoliv v rozsahu částky 95.000,- Kč jako „neodbydleného“ nájemného“, nýbrž do výše opětovně placeného měsíčního nájemného vyžadovaného podle smlouvy ze dne 17. 6. 2002. Vydání tohoto bezdůvodného obohacení se ovšem žalobce nedomáhal, a proto závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného k vydání částky 95.000,- Kč je správný. Plnění v rozsahu částky 95.000,- Kč bylo totiž plněním smluvním, jehož vydání se žalobce nemůže domáhat, narozdíl od částek odpovídajících požadavku žalovaného na úhradu nájemného po 17. 6. 2002, které je bezdůvodným obohacením z neplatného právního úkonu.

Žalobci se tak prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. září 2008

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu

Vydáno: 30. September 2008