JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 146/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce JUDr. O. M., proti žalovaným 1) K. D. a 2) F. D., o zaplacení částky 103.184,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 24/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2003, č. j. 61 C 24/2003-21, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2004 č. j. 44 Co 101/2004-50, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. září 2003, č. j. 61 C 24/2003-21, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2004, č. j. 44 Co 101/2004-50, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaných solidárního zaplacení částky 103.184,- Kč s odůvodněním, že se na jeho úkor bezdůvodně obohacují užíváním nemovitosti – budovy č. 730, postavené na parcele č. 3090/47 v katastrálním území L., obec B., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 4401. Výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému za dobu od 1. 7. 2000 do 31. 1. 2003.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 1. září 2003, č. j. 61 C 24/2003-21, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci 103.184,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci rozhodl nejprve platebním rozkazem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 61 C 24/2003-15, doručeným oběma žalovaným dne 12. května 2003, proti kterému žalovaní podali odpor. Usnesením ze dne 15. dubna 2003, č. j. 61 C 24/2003-17, doručeným oběma žalovaným dne 30. června 2003, soud prvního stupně vyzval žalované, aby se ve lhůtě 30 dnů počítané od okamžiku doručení výzvy (usnesení) k věci vyjádřili, s tím, že jinak bude mít soud za to, že žalobou uplatněný nárok uznávají a na tomto základě bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Protože se žalovaní ve lhůtě k věci nevyjádřili, rozhodl soud prvního stupně podle § 153a o. s. ř. rozsudkem pro uznání.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. června 2004, č. j. 44 Co 101/2004-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vycházeje z § 114b odst. 1 a 2, jakož i z § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení. Na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla mít vliv skutečnost, že žalovaní sice ve věci podali vyjádření, ale omylem je adresovali a zaslali místo Městskému soudu v Brně Okresnímu soudu Brno-venkov. Ke splnění požadavku včasnosti podání vyjádření podle § 114b o. s. ř. (nesprávně v odůvodnění uveden § 119b o. s. ř.) by došlo jen tehdy, pokud by žalovaní svou chybu ještě ve lhůtě k vyjádření napravili nebo pokud by Okresní soud Brno-venkov ve stejné lhůtě podání žalovaných zaslal Městskému soudu v Brně. Nic takového se ale nestalo. Omyl účastníka řízení mezi tím komu chtěl adresovat své podání, a tím, koho ve skutečnosti za adresáta označil, nemá na účinky takového procesního úkonu vliv.

Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytýkají, že rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv ve věci podali ve lhůtě vyjádření, omylem doručené Okresnímu soudu Brno-venkov. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle dovolatelů ve věci samé zásadní právní význam, neboť je založeno na nesprávném právním posouzení věci; navíc odvolací soud neprovedl žalovanými navržený důkaz spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 18 C 77/99. Odvolací soud ve věci rozhodl se souhlasem dovolatelů bez nařízení jednání, přičemž se v rámci dokazování omezil jen na otázku doručování, aniž se zabýval závěrem soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Přepjatý formalismus a chyby soudce v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 77/99 přitom dovolatele uvrhly do životní tragédie. Z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud ČR oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že dovolatelé napadli dovoláním též přímo rozhodnutí soudu prvního stupně, opomenuli uvedenou podmínku dovolacího řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2003, pod č. 151). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud ČR proto podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Předmětem dovolacího přezkumu by mohlo být jen dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, ovšem za předpokladu, že se jedná o dovolání přípustné. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaných založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovém dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení.

Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.

Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.

Podle § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.

Podle § 153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.).

Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu § 153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně a provádí se se záměrem rozhodnout věc zpravidla při prvním jednání. Usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. může soud vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Rozhodl-li tedy soud prvního stupně pod č. j. 61 C 24/2003-15 nejprve platebním rozkazem, doručeným žalovaným dne 12. 5. 2003, proti němuž podali žalovaní dne 21. 5. 2003 odpor, mohl je vyzvat k podání vyjádření k žalobě podle § 114b odst. 2 o. s. ř. Protože tato výzva nebyla dovolatelům doručena současně s platebním rozkazem, určil jim soud správně třicetidenní lhůtu k podání vyjádření počítanou až od okamžiku doručení výzvy. Vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. není v případě uvedeném v ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. (při rozhodnutí o věci platebním rozkazem) podmíněno tím, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2005, pod. č 65).

Odvolací soud má pravdu v tom, že chybě dovolatelů při odeslání vyjádření k žalobě nelze přikládat žádný význam. Dovolatelé nejenže vyjádření zaslali Okresnímu soudu Brno-venkov, ale tento soud i nesprávně označili za adresáta svého podání v rozporu s označením soudu tak, jak je uvedeno v usnesení ze dne 15. 4. 2003, č. j. 61 C 24/2003-17. O tom, před kterým soudem řízení ve věci probíhá, ostatně věděli, neboť u Městského soudu v Brně podali odpor proti platebnímu rozkazu vydanému ve této věci. Lze uzavřít, že za včasné vyjádření k žalobě (§ 114 b odst. 1 a 2 o. s. ř.) nelze považovat podání, obsahující takové vyjádření, které je doručeno ale i adresováno nikoliv procesnímu soudu.

Nebylo-li proto vyjádření dovolatelů adresované soudu, který výzvu k vyjádření vydal, podáno alespoň na poštu nejpozději do uplynutí třicetidenní lhůty, nastala zákonná fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal. Uznání nároku tak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, i na základě zákonné fikce (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) bez ohledu na to, že proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor (rozsudek ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003); jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, je soud povinen rozhodnout podle zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s ustálenou judikaturou. Proto dovolací soud názoru dovolatelů o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nepřisvědčil.

Další námitky dovolatelů zpochybňující základ věci mají charakter námitek skutkových. Proto v případě rozsudku pro uznání (který soud vydává bez provádění dokazování) nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3, příp. § 146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. February 2006