JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1443/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) Ing. J. P., a b) A. Š., zastoupených advokátkou, proti žalované V. K., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 286/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. května 2006, č. j. 7 Co 1139/2006-157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prom. práv., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 30. ledna 2006, č. j. 4 C 286/2004-139, kterým Okresní soud v Jindřichově Hradci určil, že darovací smlouva ze dne 29. 12. 2003, uzavřená mezi J. P. a V. K, jejímž předmětem byla jedna ideální polovina pozemků parc. č. 275/1, 275/9 a 275/124 v obci a k. ú. Č. V., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště T., na LV č. 385, je neplatná a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, aniž by konkretizovala, pro řešení jaké právní otázky shledává dovolání přípustným. Důvodnost dovolání opírá o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož rozhodnutí - podle jejího názoru - spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že soud posoudil daný případ podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když nebylo bezpečně zjištěno, že právní předchůdkyně žalobců J. P. nebyla schopna posoudit následky svého jednání. V řízení nebylo dostatečně zjištěno, jaké byly intelektuální a volní schopnosti J. P., která podle svého okolí byla schopna se o sebe spolehlivě postarat sama a hospodařila sama s finančními prostředky. Znalecký posudek, zpracovaný až rok po uzavření předmětné darovací smlouvy, nevytvořil spolehlivý podklad pro závěry soudů o nezpůsobilosti J. P. k uzavření darovací smlouvy; takový podklad by mohlo poskytnout jen zjištění o jejím skutečném chování a jednání v období uzavření darovací smlouvy, tedy v prosinci 2003. Z nesprávnosti skutkových zjištění dovozuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci. Z těchto důvodů navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek, který ve věci soud prvního stupně vydal. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být – ve smyslu citovaného ustanovení – přípustné pouze tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, resp. jejichž řešení zpochybnila.

Pokud dovolatelka zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu tvrzením, že soud aplikoval § 38 odst. 2 obč. zák., aniž by bylo bezpečně zjištěno, že účastník právního úkonu nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, nezpochybňuje tím právní posouzení věci (otázku aplikace práva), nýbrž vytýká soudu pochybení při zjišťování skutkového stavu věci. Argumentuje-li v těchto souvislostech nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle ní správného) skutkového závěru o tom, že J. P. byla v době podpisu darovací smlouvy způsobilá k právním úkonům, musel by návazně dospět i k jinému právnímu posouzení věci, tedy že darovací smlouva je platná. Již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 9. 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, publikovaném v Bulletinu Vrchního soudu, ročník 1994, číslo 2, vyslovil názor, že za nesprávné posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. [nyní § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten byl rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení. Jinak řečeno, námitka nesprávnosti posouzení platnosti darovací smlouvy je založena výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění. Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takové výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.], stanovená podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 3.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve shora citovaném znění, ve výši 600,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 28. února 2007

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 28. February 2007