JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1368/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R., s. r. o., proti žalovanému P. B., zastoupenému advokátem, o zaplacení 1.195.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 57/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2006, č. j. 57 Co 684/2005-96, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 1.195.700,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému na její úkor dostalo plněním z důvodu, který odpadl.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. února 2005, č. j. 16 C 57/2004-36, ve znění opravného usnesení ze dne 31. srpna 2005, č. j. 16 C 57/2004-69, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.195.700,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 445.000,- Kč od 20. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2003, č. j. 54 C 14/99-125, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2003, č. j. 8 Co 247/2003-149, byla žalobkyně v postavení žalované uznána povinnou zaplatit žalovanému v postavení žalobce částku 445.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 5. 11. 1997 do zaplacení a na nákladech řízení částku 56.500,- Kč. Soudy tak vyhověly žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, které měla žalobkyně v postavení žalované získat na úkor žalovaného v postavení žalobce plněním kupní ceny z neplatných kupních smluv; námitku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení neshledaly soudy důvodnou. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14. 1. 2004 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, č. j. 8 Co 128/2004-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl

o nákladech řízení. V mezidobí však žalovaný v postavení oprávněného podal návrh na soudní výkon rozhodnutí k vymožení částky 1.195.700,- Kč sestávající z jistiny ve výši 445.000,- Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 694.200,- Kč a nákladů řízení ve výši 56.500,- Kč

a žalobkyně v postavení povinné požadovanou částku před provedením exekuce uhradila. Usnesením z 23. 3. 2004 byla exekuce zastavena s odůvodněním, že rozhodnutí, které se stalo jejím podkladem, bylo zrušeno. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil,

že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a je povinen jí toto obohacení podle § 456 a § 458 obč. zák. vydat. Za právní důvod, který odpadl, přitom považoval soudní rozhodnutí, které bylo v důsledku podání mimořádného opravného prostředku zrušeno.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2006, č. j. 57 Co 684/2005-96, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal správnými skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že přijetím plnění od žalobkyně se bezdůvodně neobohatil, neboť plnění promlčeného dluhu není neoprávněné a nelze ho požadovat zpět. Konstatoval, že posuzovaný případ nelze poměřovat ustanovením § 455 obč. zák., neboť bylo prokázáno, že žalobkyně plnila žalovanému výlučně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, kterým jí bylo přikázáno plnit. Neplnila tudíž dobrovolně, nýbrž podle titulu, který byl následně zrušen; právní důvod jejího plnění odpadl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je proto zásadně právně významné. Nadále prosazuje názor, že soudní rozhodnutí (nejde-li o rozsudek konstitutivní) není nikdy právním důvodem určitého plnění anebo závazku. Jím může být pouze důvod mající svůj původ v hmotném právu, tedy závazek z právního úkonu. Žalovaný připomíná, že „rozsudek je instrumentem práva procesního a hmotné právo nemůže jako právní důvod předjímat procesní rozhodnutí (procesní úkon)“. Pokud tudíž soudy posoudily požadované plnění jako plnění z bezdůvodného obohacení, je jejich rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Z uvedeného důvodu navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) za splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci), připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Již v rozsudku ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že nárokuje-li vrácení plnění z titulu bezdůvodného obohacení ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem, závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv (tuto otázku soud řeší jako otázku předběžnou); zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde taková povinnost neexistuje.

V posuzovaném případě sice povinnost žalobkyně vrátit žalovanému plnění (kupní cenu), které jí poskytl podle neplatných kupních smluv uzavřených 14. 2. a 12. 3. 2001, nezanikla (existuje), nicméně v řízení o vydání bezdůvodného obohacení zahájeného k návrhu žalovaného (tehdy v pozici žalobce) žalobkyně (tehdy v pozici žalované) vznesla důvodně námitku promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, takže došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo žalovaného přestalo být vznesením námitky promlčení u soudu vynutitelné (viz. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, č. j. 8 Co 128/2004-186). Jde již jen o tzv. naturální právo, kterému odpovídá naturální dluh. Přiznáním námitky promlčení zákon dlužníkovi zajišťuje potřebnou ochranu (tak jako tomu bylo i v posuzované věci); zda ji dlužník využije či nikoli, ponechává zákon v oblasti soukromého práva na jeho úvaze. Obecně sice platí, že dlužník nemůže s úspěchem požadovat po věřiteli zpět to, co mu plnil z titulu bezdůvodného obohacení (nejde o plnění indebite), toto plnění však předpokládá dobrovolnost (plnění z vůle dlužníka); nerozhodné je přitom pouze to, zda dlužník věděl

o nastalém promlčení či nikoli. Lze přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že v posuzovaném případě nešlo o situaci uvažovanou ustanovením § 455 odst. 1 obč. zák., podle něhož se

za bezdůvodné obohacení nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Žalobkyně nesplnila žalovanému předmět plnění o své vůli (dobrovolně), nýbrž výhradně na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které

jí plnit přikazovalo a které bylo posléze zrušeno. Zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, tak došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat. Odvolací soud tudíž nepochybil při právní kvalifikaci žalobkyní uplatněného práva a výtka,

že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, není opodstatněná.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2009

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. January 2009