JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1362/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně A. L. J. H. s.r.o. zastoupené advokátem, proti žalované Z. O., o zaplacení částky 121.803,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 174/2004, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. července 2005, č. j. 15 Co 489/2005-77, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. července 2005, č. j. 15 Co 489/2005-77, potvrdil usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. května 2005, č. j. 12 C 174/2004-67, jímž bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 12 C 174/2004-45.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.

Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovaným subjektem (žalovanou), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro nějž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky řízení, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě je rozhodnutím ve věci samé rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 121.803,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud potvrdil jako správné usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl pro opožděnost odvolání žalované proti rozsudku, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto ve věci samé; již proto nelze přípustnost dovolání posoudit podle § 237 o. s. ř.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo namístě posoudit přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, ve výčtu uvedeno není a nelze proto přípustnost dovolání v dané věci podle § 239 o. s. ř. dovodit.

Lze uzavřít, že dovolání žalované není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., ani podle § 239 o. s. ř. či ostatních ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž úhradu by měla jinak právo proti žalované, která procesně zavinila zastavení dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. February 2007