JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1230/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. M., bytem, b) V. H., bytem v , c) L. K., bytem v , a d) J. M., bytem v , zastoupených JUDr. P. O. N., Ph. D., advokátkou se sídlem v , proti žalované H. spol. s r.o. se sídlem v, zastoupené JUDr. J. S., advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 580.964,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 178/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 499/2005-311, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 499/2005-311, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č. j. 3 C 178/2001-273, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců 145.241,07 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 62.250,- Kč od 15. 8. 2001 do zaplacení, s 3 % úrokem z prodlení z částky 57.062,50 Kč od 1. 7. 2003 do zaplacení a s 2 % úrokem z prodlení z částky 25.928,57 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí – budov na pozemcích parc. č. (dále jen “předmětné budovy“ nebo „sporné budovy“) a pozemků parc. č. a všech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. pro k. ú. D. L. u K. Podílové spoluvlastnictví nabyli na základě rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. listopadu 1996, sp. zn. D 526/95, vydaného v rámci dědického řízení po zůstavitelce E. M. Její právní předchůdce A. B. se stal vlastníkem parcel č. (chybně uvedeno), a včetně domu č. p. na parcele č. a stodoly na parcele č. a M. D. se stal vlastníkem parcel č. a vše v k. ú. D. L. –V. (podle přídělové listiny ze dne 26. 9. 1949, č. j. 82871/49-II/21). Kupní smlouvou ze dne 16. 9. 1987 prodala E. M. pozemek parc. č. a na něm stojící dům č. p. Jednotnému zemědělskému družstvu „Ch.“ O. Předmětné budovy a pozemky parc. č. a užívá nebo je pronajímá žalovaná; část těchto budov užívá Ing. D. V. na základě dohody s jednatelem žalované A. H., jenž sám užívá stáje a dílny. Žaloba žalované, aby bylo určeno, že je výlučnou vlastnicí sporných budov, byla rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. října 1999, č. j. 12 C 73/98-46, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č. j. 27 Co 82/2001-80, zamítnuta. Z podnětu žalované a A. H. Katastrální úřad pro S. kraj se sídlem v Praze, katastrální pracoviště P. –v. rozhodnutím ze dne 22. dubna 2004, č. j. OR-6/2004-209, zrušil zápis vlastnictví žalobců ke sporným stavbám. Toto rozhodnutí bylo zrušeno Zeměměřickým a katastrálním inspektorátem rozhodnutím ze dne 15. září 2004, č. j. O-42/37/2004/Pav. Na tomto skutkovém základu dospěl soud prvního stupně k závěru o aktivní legitimaci žalobců, jelikož zápis spoluvlastnických vztahů žalobců v katastru nemovitostí zůstal prozatím nedotčen. Užívá-li žalovaná bez platné nájemní smlouvy předmětné nemovitosti, získává tak na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat; jeho výše odpovídá nájemnému v daném místě a čase obvyklému.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 23 Co 499/2005-311, rozsudek soud prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně, zejména zjištění, že od roku 1998 užívá na základě ústní dohody se žalovanou hospodářské budovy a garáže k chovu koní Ing. D. V., dovodil, že v důsledku toho nemůže být žalovaná ve věci pasivně legitimována k vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které získala užíváním těchto věcí. Z toho, že předmětné nemovitosti užívá bezplatně třetí osoba vyplývá, že se žalovaná nemůže na úkor žalobců bezdůvodně obohacovat. Ve vztahu k bezdůvodnému obohacení vznikajícímu užíváním pozemků parc. č. a uzavřel, že žalobci neuvedli, jakým způsobem žalovaná tyto pozemky užívá, a k prokázání způsobu užívání nenavrhli žádné důkazy. V tomto rozsahu bezdůvodné obohacení do svého žalobního požadavku nezahrnuli ani je neocenili. Odvolací soud přitom dodal, že slouží-li předmětné pozemky žalované k průchodu a průjezdu, nejde o bezdůvodné obohacení, ale o nárok vyplývající z věcného břemene. Nad rámec těchto důvodů odvolací soud popsal vývoj vlastnických vztahů k předmětným hospodářským stavbám a garážím, ze kterého plyne, že na žalobce nemohlo přejít děděním vlastnické právo k hospodářské budově (sýpce) na parcele č., vyčleněné z parcely č., neboť za ni obdržela E. M. finanční náhradu od JZD „Ch.“ O. podle dohody ze dne 29. 11. 1993 o vypořádání náhrad za znehodnocené nemovitosti. Hospodářskou budovu (přípravnu krmiv) na parcele č. (vyčleněné z parcely č.) nemohli žalobci rovněž nabýt do vlastnictví, jelikož tuto budovu získal na základě přídělové listiny M. D. Stejně tak nesvědčilo vlastnické právo právním předchůdcům žalobců ke garáži na parcele č. (vyčleněné z parcely č.), která patřila F. a A. N. Předmětem dědictví po E. M. tak ze sporných budov mohl být jen chlév na parcele č. (vyčleněné z parcely č.) a garáž na parcele č. (vyčleněné z parcely č.), které byly přiděleny A. B. st. a které získala děděním E. M.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejsou srozuměni se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované, která užívá (a tuto skutečnost sama nezpochybňuje) budovy nacházející se na pozemcích parc. č. a, přičemž pokud jde o budovy na parcelách č. a, s nimi disponovala jako vlastník a dala je k dispozici Ing. V. Areál, v němž se nemovitosti nacházejí, je po pracovní době uzamčen a klíče od něj má kromě Ing. V. též A. H. a někteří jeho zaměstnanci. Dovodil-li odvolací soud, že požadavek žalobců není nárokem z titulu bezdůvodného obohacení, měl jej posoudit podle § 420 odst. 1 obč. zák. jako nárok na náhradu škody, neboť žalovaná porušila povinnost nezasahovat do vlastnického práva žalobců, jimž vznikla škoda v podobě ušlého zisku, která je v příčinné souvislosti s jejím jednáním.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř.

Citované ustanovení vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání. Jeho smyslem je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má. Tato poučovací povinnost je povinností svou povahou objektivní a nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo stát, došlo k porušení tohoto zákonného ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou, bez ohledu na to, zda poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím (popř. dovolacím) řízení. Existence vady řízení spočívající v porušení § 118a o. s. ř. je pak dána i tehdy, splní-li účastníci z pohledu právního názoru zaujatého soudem prvního stupně v jeho rozhodnutí ve věci samé svoji povinnost tvrzení i povinnost důkazní, a odvolací soud dospěje k jinému právnímu názoru, který vyžaduje, má-li být věc podle něj meritorně rozhodnuta, doplnění tvrzení účastníků o další rozhodné skutečnosti, jež nebyly z pohledu právního názoru soudu prvního stupně potřebné, když odvolací soud nemůže sám postupovat podle § 118a o. s. ř. vzhledem k nepřípustnosti uplatnění nových skutečností nebo důkazů. V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle § 118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud (k tomu srov. např. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2004, pod číslem 49).

O takovou situaci jde i v této věci, neboť odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobci neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní o bezdůvodném obohacení získaném užíváním jejich pozemků parc. č. 573/2 a 570/1.

Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by - v mezích § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. - žalobce poučit, že dosud nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, včetně toho, o čem mají svá tvrzení doplnit, a v návaznosti na toto doplnění je vyzvat k navržení důkazů potřebných k prokázání těchto tvrzení, jakož i o následcích nesplnění této výzvy.

Žalobcům se těchto poučení nedostalo proto, že soud prvního stupně zaujal pro ně sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný názor o tom, že netvrdili všechny rozhodující skutečnosti ani k nim nenavrhli potřebné důkazy.

Uvedené znamená, že odvolací soud, dospěl-li k závěru, že žalobní tvrzení jsou neúplná a žalobci dosud ani nenavrhli důkazy k prokázání svých sporných tvrzení, přičemž je s tímto svým názorem prostřednictvím poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neseznámil, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobci uplatnili rovněž výhradu vůči postupu odvolacího soudu, jenž nárok žalobců posoudil jen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv jej mohl posoudit i jako nárok na náhradu škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle dovolatelů, pronajala-li totiž žalovaná – ačkoliv nebyla vlastnicí - sporné budovy další osobě, dopustila se protiprávního jednání, jehož důsledkem byl vznik škody, která nastala v jejich majetkové sféře v rozsahu ušlého (neinkasovaného) nájemného. Dovozují, že mezi protiprávním jednáním žalované a vzniklou škodou je vztah příčiny a následku.

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. žalobci ukládá, aby v žalobě mimo jiné vylíčil rozhodující skutečnosti, tedy vymezil skutek, který má být předmětem řízení. Z obsahu žaloby přitom musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, pod označením SJ 178/2002 a v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 13, pod C 962). Platí tak zásada, že zamítá-li soud žalobu, pak se v jeho zamítavém rozhodnutí skrývá závěr, že nároku žalobcem uplatněnému na základě vylíčených skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoli jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu.

Žalobci v žalobě vylíčili rozhodující skutkové okolnosti sporu (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o které opírali svůj nárok tak, že jsou podílovými spoluvlastníky každý jednou ideální čtvrtinou zemědělských, hospodářských budov, stojících na pozemcích st. p. č. st. p. č. a st. p. č., vše k. ú. D. L. u K., dále garáží, stojících na pozemcích st. p. č. a, k. ú. D. L. u K. a dále pozemků p. č. ostatní plocha, manipulační ploch, o výměře 1.091 m2 a pozemku ve zjednodušené evidenci p. č. o výměře 1.680 m2 (viz čl. I. žaloby). Žalované společnosti vzniká bezdůvodné obohacení, když předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu a za toto užívání nic neplatí (viz čl. III žaloby).

Nad rámec toho, co bylo obsahem jejich žalobních tvrzení o bezdůvodném obohacení žalované, v řízení před soudem prvního stupně (ani v odvolacím řízení) neuvedli žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by žalobou uplatněný nárok bylo možno posuzovat jako nárok na náhradu škodu, která jim vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalované. Jinak řečeno, žalobci netvrdili skutečnosti rozhodné pro poměřování věci ustanovením § 420 obč. zák. (že jim žalovaná způsobila škodu tím, že jejich věc pronajala třetí osobě), nýbrž rozhodující skutečnosti vylíčili tak, že žalovaná užívá jejich nemovitosti bez právního důvodu, za toto užívání nic neplatí a tím se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje o částky odpovídající ceně za pronájem pozemků a staveb v daném místě a čase. Vymezili-li žalobci žalobní požadavek uvedeným způsobem, nelze na základě těchto žalobních tvrzení a prokázaného skutkového stavu věc posuzovat současně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a § 454 obč. zák.) a zároveň jako nárok na náhradu škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.), neboť k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu je nutno přednést odlišná skutková tvrzení, která vedle sebe nemohou obstát. Z těchto důvodů nemohl odvolací soud posoudit uplatněný nárok po právní stránce (poté co jej neshledal důvodným z titulu bezdůvodného obohacení) i podle skutkové podstaty odpovědnosti za škodu.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobci zpochybnili závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci není žalovaná pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním budov.

Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného práva, podle něhož je účastník subjektem práva či povinnosti, jež je předmětem řízení. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod. Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem přijetí plnění.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že Zemědělské družstvo „Ch. O. mělo ve své účetní evidenci jako základní prostředky uvedeny hospodářské budovy patřící ke dvoru V. čp. pod jedním inventárním číslem. Šlo o stavby nacházející se na st. p. č. a , přičemž stavby skladu a kotelny na p. č. byly vedeny pod samostatným inventárním číslem. Žalovaná vedla se žalobci soudní spor o vlastnictví budov nacházejících se na parcelách st. č. a, u nichž své vlastnictví dovozovala z dohody o vypořádání ze dne 4. 12. 1992 uzavřené se Zemědělským družstvem „Ch.“ O. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. října 1999, č. j. 12 C 73/98-46, ve znění rozsudku ze dne 20. ledna 2001, č. j. 12 C 73/98-71, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2001, č. j. 27 Co 82/2001-80, byla žaloba žalované (v procesním postavení žalobkyně) o určení jejího vlastnictví ke sporným budovám zamítnuta. V přesvědčení o svém výlučném vlastnictví žalovaná uzavřela v roce 1997 s Ing. D. V. ústní dohodu, na jejímž základě tento bezplatně užívá obytnou část budovy čp., bývalou dvojgaráž a rekonstruovanou stáj k chovu koní. Tyto prostory mimo něj nikdo jiný neužívá. Další stavby (stáj a dílny) užívá A. H. Areál, v němž se tyto stavby nacházejí je po pracovní době uzamčen a klíče od něj má žalovaná, Ing. V. a zaměstnanci.

Přestože žalované nesvědčil platný titul k užívání sporných budov, od roku 1992 s nimi disponuje (v domnění platnosti dohody ze dne 4. 12. 1992), část z nich užívá sama a část jich dala do bezplatného užívání třetí osobě (Ing. V.), a tím se na úkor žalovaných bezdůvodně obohacuje. Skutečnost, že žalovaná neužívala veškeré stavby osobně k provozu vlastní podnikatelské činnosti, ale že následně po uzavření dohody o vypořádání ze dne 4. 12. 1992 umožnila jejich užívání Ing. V., není rozhodná v situaci, kdy od počátku znemožňovala výkon spoluvlastnických práv žalobců a za toto užívání žalobcům nic neplatila. Protože takto spotřebované plnění není žalovaná schopna vrátit, je povinna žalobcům poskytnou odpovídající náhradu podle § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.

Z pohledu shora učiněných závěrů je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce pasivní legitimace nesprávné.

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. října 2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu

Vydáno: 31. October 2008