JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1226/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. M. R., LL. M., , zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti žalované Č. A. H., s. r. o., o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod. sp. zn. 24 C 92/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006, č. j. 20 Co 67/2006-135, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.848,- Kč k rukám JUDr. F. S., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal vůči žalované zaplacení částky 450.000,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 22. 1. 2001 do zaplacení oproti vydání obrazu „Zátiší“ autora Jaroslava Krále včetně osvědčení z 3. 5. 2000. Požadavek odůvodnil tím, že dne 3. 5. 2000 uzavřel v provozovně žalované kupní smlouvu, jejímž předmětem byl shora označený obraz za kupní cenu 450.000,- Kč. Byl ujištěn, že jde o originální dílo uvedeného autora; bez tohoto ujištění by kupní smlouvu neuzavřel. I když obdržel od žalované znalecké posudky potvrzující pravost uměleckého díla, dodatečně zjistil, že nejde o originál obrazu výše uvedeného autora. Z tohoto důvodu dne 11. 1. 2001 od kupní smlouvy odstoupil a vyzval žalovanou k vrácení kupní ceny.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. prosince 2003, č. j. 24 C 92/2003-33, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2004, č. j. 14 Co 78/2004-51, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s pokynem, aby byla odstraněna vada žaloby spočívající v tom, že požadavek na vrácení kupní ceny nebyl vázán na vzájemné protiplnění ve formě vydání obrazu. Současně odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nárok neposoudil podle § 49a obč. zák., ačkoliv skutková tvrzení obsažená v žalobě takové posouzení umožňovala.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2005, č. j. 24 C 92/2003-116, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že dne 3. 5. 2000 koupil žalobce v prodejně žalované obraz nazvaný „Z.“ včetně osvědčení o autorství J. K. za částku 450.000,- Kč. Následně zjistil, že nejde o originál namalovaný uvedeným autorem. Dopisem ze dne 11. 1. 2001 proto od kupní smlouvy odstoupil a vyzval žalovanou k vrácení peněz oproti vydání obrazu. Soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce uzavřel kupní smlouvu v omylu o skutečnosti, jenž byla pro něj rozhodující, neboť autorství obrazu bylo vyvráceno znaleckým posudkem N. g. ze dne 27. 4. 2005. Právní úkon učiněný v omylu je úkonem relativně neplatným a účinky neplatnosti nastávají okamžikem, kdy projev vůle toho, kdo je neplatností dotčen, dojde druhému účastníku smlouvy. Protože takový projev vůle žalobce došel žalované až 5. 2. 2004 (byl obsažen v odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. prosince 2003, č. j. 24 C 92/2003-33) a žalovaná vznesla námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti, soud prvního stupně dovodil, že nárok na finanční plnění nelze žalobci přiznat. Došlo-li k plnění podle smlouvy dne 3. 5. 2000, uplynula obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění práva dovolat se relativní neplatnosti dne 3. 5. 2003. Právo na plnění nelze přiznat žalobci ani z titulu odpovědnosti za vady podle § 599 obč. zák., neboť i kdyby od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 11. 1. 2001, šestiměsíční prekluzivní lhůta k vytčení vad uplynula 3. 11. 2000.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2006, č. j. 20 Co 67/2006-135, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně 9 % úroku z částky 450.000,- Kč od 22. 1. 2001 do 30. 4. 2003 a ohledně 6 % úroku z částky 450.000,- Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení (výrok I.), v rozsahu částky 450.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 2003 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 5. 2003 do zaplacení oproti povinnosti vydat žalovanému umělecké dílo – olej na plátně s názvem „Z.“ autora J. K. včetně osvědčení ze dne 3. 5. 2000; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, neztotožnil se s jeho právním závěrem, že nárok žalobce je promlčen. Již v kasačním usnesení ze dne 16. dubna 2004, č. j. 14 Co 78/2004-51, připustil možnost, že se žalobce může dovolat relativní neplatnosti podle § 49a obč. zák. Žalobce tvrzením, že koupil sporný obraz proto, že byl ujištěn o jeho autorovi (což se ukázalo nepravdivým), projevil vůli nebýt smlouvou vázán pro omyl v předmětu koupě, který má za následek neplatnost kupní smlouvy podle § 40a obč. zák. Projev vůle žalobce obsažený v žalobě tak směřoval ke vrácení vzájemně poskytnutých plnění podle § 457 obč. zák. Žalobce se dovolal relativní neplatnosti kupní smlouvy včas, neboť jeho projev vůle, jímž se této neplatnosti dovolává, je obsažen v žalobě, která byla žalované doručena dne 30. 4. 2003; nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto není promlčen.

V dovolání, jehož přípustnost žalovaná opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není srozuměna se závěrem, že obsahem žaloby doručené žalované dne 30. 4. 2003 je i projev vůle, jímž žalobce namítá neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu. Má zato, že z žaloby nevyplývá, že se žalobce dovolává relativní neplatnost kupní smlouvy a označuje vadu, která neplatnost způsobuje. Odvolací soud navíc neučinil žádné skutkové zjištění, že žalovaná omyl u žalobce vyvolala nebo o něm věděla. Omyl o předmětu koupě nebyl v okamžiku podání žaloby objektivně zjištěn; pravost obrazu byla popřena až znaleckým posudkem ze dne 27. 4. 2005. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Žalovaná nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že jeho dovolání není opodstatněné.

I když žalovaná avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy uplatňuje jen dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Vždy však přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci, tj. posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1 pod č. C 8). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že žaloba obsahuje rovněž perfektní hmotněprávní úkon, jímž se žalobce dovolává neplatnosti kupní smlouvy pro omyl o předmětu koupě, jenž byl pro něj rozhodující, učinil odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ze žaloby ze dne 22. 7. 2002. Náležitě a zcela logicky, za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák., přitom zdůvodnil, proč (na rozdíl od soudu prvního stupně) má zato, že žalobce již žalobou projevil vůli nebýt kupní smlouvou vázán pro omyl v předmětu koupě. Již v rozsudku ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, Nejvyšší soud přijal závěr, že projev vůle, kterým se účastník dovolává relativní neplatnosti, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Jestliže skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán, nelze než potvrdit správnost skutkového závěru odvolacího soudu, že obsahem žaloby ze dne 22. 7. 2002 je i hmotněprávní úkon dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 5. 2000. V rámci téhož dovolacího důvodu žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že neučinil žádné zjištění o tom, zda omyl u žalobce vyvolala nebo o něm věděla. Výhrada žalované, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně nerozvedl závěr, že omyl u žalobce vyvolala, je sice opodstatněná, avšak z rozhodnutí je zcela zřejmé, že i odvolací soud dovodil, že žalovaná o prodávaném obrazu tvrdila, že jde o autorské dílo J. K. - a žalobce v tom utvrzovala osvědčením ze dne 3. 5. 2000 – a tím u něho vyvolala dojem (omyl), že kupuje originální dílo tohoto autora; tento skutkový závěr ostatně učinil již soud prvního stupně a odvolací soud mu pouze přisvědčil.

Lze uzavřít, že žalované se prostřednictvím jí uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo správnost napadeného rozsudku zpochybnit a dovolací soud proto její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 bodu 6., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 19.125,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč a částka 3.648,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 31. července 2008

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu

Vydáno: 31. July 2008