JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 122/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H., proti žalované MUDr. O. Č., o zaplacení 44.248,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 166/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 26 Co 252/2005-224, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 52.600,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nedoplatek kupní ceny za nemovitosti, které spolu s ostatními spoluvlastníky prodal dne 18. 3. 2002 žalované.

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 11. února 2005, č. j. 15 C 166/2003-202, uložil žalované povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 8.352,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % z této částky ročně od 19. 3. 2002 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 44.248,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 19. 3. 2002 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a o odměně zástupce za zastupování žalobce v tomto řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 18. 3. 2002 byla v advokátní kanceláři JUDr. Z. R. uzavřena kupní smlouva, podle níž žalobce spolu s A. H., J. K. a H. D. prodali žalované zde specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu 800.000,- Kč, která byla rozdělena prodávajícím podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů; pro žalobce činila 278.400,- Kč. Podle znění bodu 5. smlouvy převzetí podílů kupní ceny stvrdili všichni prodávající podpisem této smlouvy. Podíly jim byly vyplaceny manželem žalované V. R., který k tomu byl žalovanou zmocněn. V. R., který provozuje realitní kancelář, si sám o své vůli z kupní ceny pro žalobce odečetl 3 % na úhradu provize, neboť se žalobcem uzavřel smlouvu o zprostředkování, v níž se na této provizi dohodli. Prodávající si po převzetí svých podílů kupní ceny přijaté částky přepočítali a žádný z nich proti výši přijaté částky nebrojil. Žalobce převzaté peníze uložil při sobě a teprve druhý den dospěl k tomu, že jím převzatá částka je o 52.600,- Kč nižší, než měl podle kupní smlouvy obdržet. Na podkladě takto provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že mu žalovaná ze sjednané kupní ceny dosud neuhradila 44.248,- Kč, a proto žalobu o zaplacení této částky zamítl. Žalobci přiznal pouze částku 8.362,- Kč, kterou si z vyplácené kupní ceny odečetl jako provizi podle zprostředkovatelské smlouvy manžel žalované, byť byl žalovanou pověřen k výplatě celé kupní ceny.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č. j. 26 Co 252/2005-224, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 44.248,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a ve výrocích o odměně zástupce žalobce a o povinnosti žalované hradit náklady této odměny změnil. Současně rozhodl o odměně zástupce za zastupování žalobce v odvolacím řízení a o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že skutkové i právní závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně, jsou správné a plně se s nimi ztotožnil. Zdůraznil přitom, že žalobce podpisem kupní smlouvy výslovně stvrdil převzetí sjednané kupní ceny a to, že došlo k výplatě kupní ceny, potvrdila i svědkyně H. D. Bylo pouze na žalobci, aby si přijímané peníze také na místě řádně přepočetl a „pokud tak neučinil, nelze to přičítat k tíži žalované, zvláště když žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně, ale ani v odvolacím řízení neprokázal, jak vysokou finanční částku při podpisu kupní smlouvy převzal“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Namítá, že odvolací soud, stejně jako před ním soud prvního stupně, nesprávně zhodnotily provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, zejména pak svědecké výpovědi manželů N. a A. R., z nichž podle názoru žalobce vyplývá, že mu nemohla být kupní cena vyplacena při podpisu smlouvy, jak se nesprávně uvádí v odstavci 5 kupní smlouvy. Žalobce v dovolání rozvádí vlastní verzi skutkového stavu věci s tím, že důkazy, které tuto verzi potvrzují, předložil již soudu prvního stupně, avšak nebylo k nim přihlíženo. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v zamítavé části změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 44.248,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovaná se odmítla k dovolání žalobce blíže vyjádřit s tím, že „všechny známé okolnosti již vypověděla jak ona, tak všichni svědci“.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, nicméně z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud odvolání správně projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž směřovalo odvolání, bylo vydáno přede dnem její účinnosti. Proto i o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce v této věsci založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno napadat rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

I když žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by zjistit, že mu nebyla vyplacena kupní cena v plné na něho připadající výši. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud – stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaná nesplnila svůj závazek vyplývající z kupní smlouvy. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.

Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobce v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu případně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, pak nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu. Lze proto uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl (§ 243a odst. 1 věta první, § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na náhradu těchto nákladů, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2006

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. February 2006