JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1169/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně C. - S. s., s. r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované T. M., zastoupené advokátem, o zaplacení 1,771.886,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 83/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2006, č. j. 19 Co 37/2006-65, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou (ve znění jejích oprav a doplňků) po žalované a žalovaném N. M. zaplacení částky 1,763.886,50 Kč představující hodnotu prací, jež pro ně provedla v rámci realizace díla spočívajícího ve výstavbě rodinného domu ve Z., a částky 8.000,- Kč, kterou vynaložila za znalecký posudek vypracovaný za účelem vyčíslení hodnoty provedeného díla.

Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem pro uznání ze dne 4. listopadu 2005, č. j. 18 C 83/2005-38, uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 1,771.886,50 Kč s 2 % úrokem z prodlení z částky 1,763.886,50 Kč od 9. 7. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Současně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bude o žalobě a o náhradě nákladů řízení rozhodnuto rozsudkem konečným. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 27. dubna 2005, č. j. Ro 652/2004-19. Současně usnesením ze dne 27. dubna 2005, č. j. 39 Ro 652/2004-20, oba žalované vyzval ve smyslu § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), aby se v případě, že podají odpor proti platebnímu rozkazu, ve lhůtě třiceti dnů od jeho podání ve věci písemně vyjádřili a aby v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuznají, vylíčili rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, označili důkazy k prokázání svých tvrzení a k vyjádření připojili listinné důkazy. Zároveň byli s odkazem na § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. poučeni, že pokud se bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod jim v tom brání, bude se mít zato, že nárok, který je proti nim žalobou uplatněn, zcela uznávají a ve věci bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Zatímco žalovaný, kterému byl platební rozkaz se žalobou a výzvou doručen do vlastních rukou dne 10. 6. 2005, podal proti němu odpor a ve stanovené lhůtě se ve věci vyjádřil, žalovaná, jíž byly uvedené písemnosti doručeny do vlastních rukou dne 22. 6. 2005, odpor nepodala a na usnesení s výzvou nikterak nereagovala. Soud prvního stupně dovodil, že nastala fikce uznání nároku žalovanou podle § 114b odst. 5 o. s. ř., a na návrh žalobkyně rozhodl částečným rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).

K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2006, č. j. 19 Co 37/2006-65, odvolání žalovaného odmítl, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání. Námitku, že žalovaná je Ruska a nerozumí dobře česky, neuznal. Vyslovil názor, že z pouhé okolnosti, že žalovaná je cizinkou, nemohl soud prvního stupně dovozovat potřebu ustanovit jí tlumočníka. Ve smyslu § 18 o. s. ř. soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, ustanoví tlumočníka teprve tehdy, vyjde-li v řízení taková potřeba najevo. Jestliže žalovaná nerozuměla obsahu doručených písemností, měla soudu tuto skutečnost oznámit, a až poté by soudu prvního stupně vznikla povinnost ustanovit jí podle § 18 odst. 2 o. s. ř. tlumočníka. Odvolací soud konstatoval, že rovné postavení žalované v řízení a právo jednat v její mateřštině nebylo soudem prvního stupně porušeno. Důvodnou neshledal ani její námitku, že dne 22. 6. 2005 jí byla do vlastních rukou doručena pouze žaloba a že zásilka neobsahovala platební rozkaz ani výzvu podle § 114b o. s. ř. Z obsahu spisu vzal za prokázané, že soudce v referátu ze dne 27. 4. 2005 (čl. 19 p. v. spisu) uložil kanceláři doručit každému ze žalovaných do vlastních rukou platební rozkaz, žalobu s jejími doplňky na čl. 10, 13 a 14 a usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. Z doručenky obsahující veškeré zákonné náležitosti je zřejmé, že žalované byl dne 22. 6. 2005 doručen do vlastních rukou platební rozkaz se žalobou (spolu s jejími doplňky na čl. 10, 13 a 14) a s usnesením podle § 114b o. s. ř. Jelikož žalovaná nezpochybnila, že doručenka splňovala zákonné náležitosti, odvolací soud pouhé její tvrzení, že jí byla doručena jen žaloba, neshledal způsobilým vyvrátit správnost údajů o doručovaných listinách uvedených na doručence. Výtkám, že vydání rozsudku pro uznání bránily nedostatky žaloby a že skutková tvrzení, o něž se žaloba opírá, nejsou pravdivá, nepřisvědčil. Protože se žalovaná v soudem stanovené lhůtě ve věci nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom brání, přestože byla upozorněna na právní následky takové nečinnosti, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nastala zákonná fikce uznání žalovaného nároku žalovanou. Jelikož žalovaní jsou samostatnými společníky, z nichž každý jedná sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), lze rozsudek pro uznání vydat i ve vztahu jen k jednomu z nich.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je přesvědčena, že v posuzované věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání žalovaného nároku. I nadále tvrdí, že zásilka od soudu prvního stupně obsahovala pouze text žaloby, a nikoli též platební rozkaz a výzvu k vyjádření k žalobě podle § 114b o. s. ř. Poukázala na neblahé zkušenosti advokátů s doručováním písemností pražskými soudy a popsala jeden z pěti případů chybného doručování, jež se stal jejímu zástupci. Na rozdíl od něho, který telefonicky požádal o zaslání chybějících listin, bylo v jejím případě doručováno osobě, která špatně chápe český text. Netušila, že může o tlumočníka požádat soud již při doručování listin. Toto právo mínila uplatnit až při jednání u soudu v případě, že by k němu byla předvolána bez manžela (žalovaného), který hovoří velmi dobře česky. Teprve poté, co jí byl doručen rozsudek pro uznání, zjistila, že se měla v určené lhůtě vyjádřit k žalobě. Pokud by to věděla, jistě by tak učinila a to i proto, že měla doma k dispozici vyjádření žalovaného sepsaného jeho zástupcem, které by opsala a zaslala soudu. Má za to, že vydáním rozsudku pro uznání jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla vzata možnost jednat před soudem. Za situace, kdy soud prvního stupně obdržel odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádření žalovaného ve věci a ona odpor nepodala a ve věci se nevyjádřila, měl ověřit skutečnosti ohledně doručení listin. Žalovaná zároveň namítá nepravdivost tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř. Uvedla, že doručenka má povahu veřejné listiny a žalovaná neprokázala, že by údaje na ní uvedené byly nepravdivé. Má za to, že pokud byly všechny písemnosti řádně doručeny žalovanému, který doručení nijak nepopírá, musel z jejich obsahu vědět, že soud ukládá povinnost vyjádřit se oběma žalovaným, neboť jsou na všech těchto listinách uvedena jména obou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, je upravena v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž teprve tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že tomu tak skutečně je.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy). Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát pouze ty právní otázky, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež byly dovoláním zpochybněny.

Žalovaná přípustnost dovolání spojuje s řešením otázky, zda byly v posuzovaném případě splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o. s. ř. Namítá, že jí nebyl doručen platební rozkaz ani usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. Tato otázka však rozhodnutí odvolacího soudu právně významným nečiní.

Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a/, nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.

Podle § 114b odst. 4 o. s. ř. musí být usnesení podle odstavce 1 žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba.

Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).

Podle § 50f odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném v době doručování sporné zásilky soudu prvního stupně (22. 6. 2005) doručenka musí obsahovat označení a) soudu, který písemnost předal k doručení, b) doručované písemnosti, která byla vložena do obálky, c) adresáta a adresy, na níž má být obálka s písemností doručena, d) doručujícího orgánu.

Podle § 50f odst. 9 o. s. ř. pokud není dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.

Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

Jak vyplývá z ustanovení občanského soudního řádu účinných v době, kdy soud prvního stupně žalované doručoval spornou zásilku, doručenka, která obsahuje předepsané náležitosti, je veřejnou listinou. Platí tedy, že pokud není prokázán opak, má se zato, že údaje uvedené na doručence obsahující předepsané náležitosti jsou pravdivé. Tím se veřejná listina svou důkazní silou liší od listiny soukromé (srovnej rozhodnutí ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/1997, ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, publikovaná v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 18/98, SJ 10/2000 a SJ 11/2003, v nichž Nejvyšší soud ČR vyslovil právní názor, že doručenka má povahu veřejné listiny, je-li zde právní předpis vymezující náležitosti doručenky a doručenka tyto náležitosti skutečně obsahuje).

Doručenka připojená k číslu listu 19 spisu obsahuje všechny náležitosti předepsané § 50f odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném v době, kdy byly žalované předmětné písemnosti doručovány, a je tedy podle § 50f odst. 9 o. s. ř. veřejnou listinou. Podle záznamů na ní uvedených byla žalované dne 22. 6. 2005 doručena zásilka obsahující žalobu, platební rozkaz a usnesení podle § 114b o. s. ř. Žalovaná sice v dovolání tvrdí, že doručená zásilka kromě žaloby uvedené písemnosti neobsahovala, avšak v řízení nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz, kterým by zpochybnila pravdivost údajů uvedených na doručence; její tvrzení, že kdyby jí usnesení s výzvou k vyjádření podle § 114b o. s. ř. bylo doručeno, jistě by tak učinila, popř. by se obrátila na svého právního zástupce, a že jejímu právnímu zástupci bylo v několika případech pražskými soudy doručováno chybně, takovým důkazem není. Protože nebyl prokázán opak toho, co bylo na doručence uvedeno, je správný závěr odvolacího soudu o pravdivosti údajů uvedených na doručence (§ 134 o. s. ř.).

Z řečeného je zřejmé, že požadovaný zákonný předpoklad vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 4 o. s. ř., a sice doručení usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. do vlastních rukou žalované, byl splněn. Odvolací soud právní závěr, že ve smyslu § 114b odst. 5 nastala fikce uznání nároku žalovanou, který je proti ní žalobou uplatňován, tudíž učinil v souladu s příslušnou procesně právní úpravou.

Námitka žalované, že v důsledku postupu odvolacího soudu jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a byla jí odňata možnost jednat před soudem, je z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. irelevantní, neboť odvolací soud v dané věci správně dospěl k závěru, že soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání při respektování všech zákonných předpokladů ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/2006, publikované v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 175/2007). Proti výkladu § 18 o. s. ř. odvolacím soudem žalovaná podle obsahu dovolání žádné výhrady nevznesla a k jejím námitkám směřujícím proti opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku se odvolací soud vyslovil v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1054/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 100/2002).

Lze uzavřít, že se žalované prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Napadené rozhodnutí tudíž nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky, které sestávají z odměny ve výši 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1, § 14 odst.1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 26. srpna 2008

JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. August 2008