JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1152/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Mgr. Z.Š., zastoupené Mgr. P. J., advokátem proti žalované L. a. s. zastoupené JUDr. M. N., advokátkou o 123.709,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 166/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2006, č. j. 6 Co 754/2006-75, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 6.955,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. N., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 2 C 166/2005-43, uložil žalovanému P. Š. povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 123.709,60 Kč spolu s úroky z prodlení ročně z této částky ve výši repo sazby stanovené Č. n. b., zvýšené o sedm procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí jdoucími od 20. 9. 2005 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném P. Š. zaplacení 2,5 % úroků z prodlení z částky 123.709,60 Kč jdoucích od 22. 7. 2003 do zaplacení, zamítl (výrok II.), žalobu ve vztahu k žalované na zaplacení 123.709,60 Kč spolu s 2,5 % úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 22. 7. 2003 do zaplacení zamítl (výrok III.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 6 Co 754/2006-75, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., jímž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalované, potvrdil, ve výroku V. o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný P. Š. (dále jen „žalovaný“) a žalobkyně byli manželé, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 27. 1. 2001. Žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. 2. 2003, č. j. 7 T 11/2003-91, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák., kterého se dopustil v období od listopadu 2001 do konce září 2002 jako zaměstnanec žalované, které svým jednáním způsobil škodu ve výši 95.239,30 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a bylo mu uloženo uhradit žalované způsobenou škodu. Dne 18. 4. 2003 uzavřeli žalobkyně a žalovaný dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle níž se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí pozemků parc. č. 4599/1 a 4601/2 zapsaných na listu vlastnictví č. 1733 pro katastrální území D., obec P. (dále jen „předmětné nemovitosti“). Právní účinky vkladu výlučného vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem nastaly k 23. 4. 2003, kdy byl návrh na zápis vkladu podán u Katastrálního úřadu P. K návrhu žalované Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 Nc 1516/2003, nařídil exekuci na majetek žalovaného a jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. K. K., který dne 9. 7. 2003 vydal k uspokojení pohledávky žalované ve výši 123.709,60 Kč exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem předmětných nemovitostí povinného (žalovaného) s tím, že podle výpisu z katastru nemovitostí jsou v SJM žalobkyně a žalovaného. Poté, co žalobkyně dne 21. 7. 2003 předala soudnímu exekutorovi částku 123.709,60 Kč za účelem uspokojení vymáhané pohledávky, bylo vydáno téhož dne usnesení, jímž soudní exekutor pozastavil účinnost exekučního příkazu s tím, že exekuce vedená na nemovitosti povinného je tím ukončena.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť za něj plnila, co po právu měl plnit sám (§ 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění - dále jen „obč. zák.“), a je tedy povinen žalobkyni získané bezdůvodné obohacení s příslušnými úroky z prodlení vydat (§ 458 odst. 1 a § 517 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalované, coby věřitele, nemohlo plněním žalobkyně dojít k získání bezdůvodného obohacení, neboť dluh žalovaného v době plnění trval a poskytnutým plněním se aktiva žalované nezvýšila o nové hodnoty.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a označila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že věřitel (žalovaná) není povinen jí vydat bezdůvodné obohacení, jestliže mu plnila za dlužníka (žalovaného) v době po rozvodu jejich manželství. I nadále je přesvědčena, že za situace, kdy mezi ní a žalovanou neexistoval žádný právní vztah, získala žalovaná na její úkor bezdůvodné obohacení tím, že jí uhradila částku 123.709,60 Kč, kterou žalované dlužil žalovaný. K dluhu žalovaného totiž nepřistoupila, jeho dluh nepřevzala a ani mu předmětnou částku nedarovala. Připustila, že v důsledku plnění za žalovaného sice nedošlo na straně žalované ke zvýšení aktiv, ale jen k náhradě škody, kterou jí byl žalovaný povinen na základě rozhodnutí soudu zaplatit, avšak zdůraznila, že dluh za žalovaného uhradila ze svých výlučných prostředků a jen proto, aby zabránila prodeji předmětných nemovitostí k uspokojení závazku žalovaného. Dále podrobně popsala své kritické výhrady k postupu soudního exekutora. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně). Připomněla, že v době nařízení exekuce ještě nebylo příslušným katastrálním úřadem rozhodnuto o povolení vkladu výlučného vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem na základě dohody o vypořádání SJM žalobkyně a žalovaného; stalo se tak až po pozastavení účinnosti exekučního příkazu. Má tudíž zato, že exekutor postupoval zákonným způsobem, přičemž žalobkyně místo toho, aby využila možnosti podat vylučovací žalobu, dluh žalovaného dobrovolně zaplatila. Jelikož odvolací soud otázku bezdůvodného obohacení posoudil v souladu s hmotným právem, nepovažuje dovolání žalobkyně za přípustné a navrhuje je odmítnout, případně zamítnout, shledá-li dovolací soud dovolání přípustným.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písm. b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Jelikož je dovolací soud zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jsou pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, relevantní jen právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Žalobkyně sice v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak podle obsahového vylíčení dovolacích námitek uvedený dovolací důvod ve skutečnosti neuplatnila. Kromě toho tento dovolací důvod není ani způsobilý přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že na její úkor se obohatil pouze žalovaný, nikoliv žalovaná.

Takto nastolená otázka však rozsudek odvolacího soudu právně významným nečiní. Rozhodovací praxe i odborná literatura je jednotná v názoru, že skutková podstata neoprávněného majetkového prospěchu podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek, a sice na existenci právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a na splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit (srovnej např. Švestka, J., Jehlička, J., Škárová, M., Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 814). Oproti skutkovým podstatám odpovědnosti z bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. má v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení ten, kdo vědomě plnil za jiného, od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil (srovnej stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, a ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006). Konkurence s odpovědností podle § 451 odst. 2 obč. zák. by přicházela v úvahu jen tam, kde ten, kdo plnil, se domníval, že plnil svůj vlastní dluh. Ze zjištěného skutkového stavu věci, jenž je v dovolacím řízení nezpochybnitelný, vyplynulo, že žalobkyně plnila vědomě dluh žalovaného, k jehož vymožení byla nařízena exekuce; vymáhanou částku včetně nákladů řízení zaplatila na účet soudního exekutora, který ji následně vyplatil žalované. Tvrzená okolnost, že do exekuce na majetek žalovaného byl zahrnut výlučný majetek žalobkyně, součástí zjištěného skutkového stavu není a v posuzované věci nemá žádnou relevanci. Z řečeného je zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od obecně zastávané rozhodovací praxe soudů, jestliže dovodil, že závazek vydat plnění z bezdůvodného obohacení vznikl podle § 454 obč. zák. pouze žalovanému. Žalobkyní zpochybněnou právní otázku tudíž vyřešil v souladu s hmotným právem.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 5.770,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z částky 1.110,55 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. srpna 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. August 2008