JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1131/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. s., a. s. se, proti žalovanému M. D., , zastoupenému JUDr. J. P., advokátem, o zaplacení částky 105.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, pod sp. zn. 8 C 147/2001, o dovolání žalovaného a Alice Dubské proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2005, č. j. 55 Co 141/2005-118, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Ve vztahu mezi A. D. a žalobkyní nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalovanému, A.D. a M., společnosti s ručením omezeným (dále jen „M.“) zaplacení částky 105.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z těchto žalovaných zaniká v rozsahu jeho plnění povinnost ostatních žalovaných. Tvrdila, že žalovaný jako jednatel společnosti .M. vybral z jejího běžného účtu vedeného u žalobkyně dne 28. 11. 1997 žalovanou částku, přestože zůstatek na účtu před výběrem činil jen 754,01 Kč. Žalovaný takto vzniklou pohledávku uznal co do důvodu a výše a zavázal se ji splatit. K jeho závazku přistoupila A.D.. Společnost M. se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, Al. D. ke vzniklému závazku (dluhu) přistoupila a žalovaný vystupoval buď jako statutární orgán M. nebo jednal svým jménem a na svůj účet. Žádný z žalovaných dosud dluh neuhradil.

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2003, č. j. 8 C 147/2001-69, uložil žalovanému, A. D. a společnosti M. povinnost zaplatit žalobkyni 105.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost M. uzavřela dne 11. 3. 1997 s žalobkyní smlouvu o běžném účtu, na jejímž základě jí byl zřízen běžný účetu pobočky žalobkyně v P.Na základě notářského zápisu N 910/97, Nz 826/97 ze dne 4. 9. 1997 osvědčujícího průběh valné hromady společnosti M. spol. s r. o. se stal žalovaný novým jednatelem společnosti a v důsledku změny podpisového vzoru u žalobkyně rovněž jediným disponujícím s běžným účtem. Dne 28. 11. 1997 vybral žalovaný z označeného účtu částku 150.000,- Kč přesto, že disponibilní zůstatek na účtu byl jen 754,01 Kč. Dne 9. 12. 1997 a opětovně dne 24. 3. 1998 pohledávku žalobkyně uznal co do důvodu i výše. Prohlášením ze dne 18. 12. 1997 přistoupila k závazku žalovaného A. D., která se zavázala zaplatit do 31. 12. 1997 15.000,- Kč, do 31. 1. 1998 částku 70.000,- Kč a do 28. 2. 1998 zbytek pohledávky. Kromě částky 15.000,- Kč zaplacené A. D. dne 29. 12. 1997 a částky 30.000,- Kč zaplacené žalovaným dne 3. 4. 1998 nebyl dluh uhrazen. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná vůči všem žalovaným. Žalovaný tím, že výběrem přečerpal zůstatek na účtu, porušil ustanovení bodu 14 smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, přičemž se mu nepodařilo prokázat, že vybranou finanční hotovost použil ve prospěch společnosti M. nebo ji převedl do účetnictví této firmy. Tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák. Svůj závazek žalovaný uznal v zápisech ze dne 9. 12. 1997 a ze dne 24. 3. 1998. A. D. k dluhu žalovaného přistoupila podle § 533 obč. zák. prohlášením ze dne 18. 12. 1997 a je tak povinna dluh s ním zaplatit společně a nerozdílně. Povinnost společnosti M. zaplatit žalobkyni spornou částku je dána tím, že žalovaný při výběru dlužné částky vystupoval jako její jednatel. Takové jednání společnost M. zavazuje bez ohledu na to, že zápis změn (změny v osobě jednatele společnosti) nebyl v obchodním rejstříku proveden. Výkladem § 13 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) dovodil soud prvního stupně, že od účinnosti zákona č. 142/1996 Sb. má zápis změn v obchodním rejstříku již jen deklaratorní charakter. S ohledem na výsledek jednání valné hromady společnosti M. a na obsah notářského zápisu ze dne 4. 9. 1997 byl žalovaný oprávněn jednat jménem této společnosti a provádět výběry finančních prostředků z jejího účtu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2005, č. j. 55 Co 141/2005-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tedy pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 105.000,- Kč spolu s A. D. a společností M. tak, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně jen ve vztahu k žalovanému, když dospěl k závěru, že na straně žalovaných nejde o nerozlučné procesní společenství, jelikož v řízení nejde o taková práva a povinnosti, pro která by se výrok rozsudku musel nutně vztahovat na všechny žalované. Odvolací soud se zcela ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž z důvodu stručnosti na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal. Oprávněnými neshledal výhrady, že soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že vybrané finanční prostředky vložil do účetnictví společnosti M., že žalovaný byl zkrácen na procesních právech, neboť nemohl předložit důkazy k tomuto tvrzení, ani že mu byla odňata možnost účasti na jednání soudu v důsledku výkonu trestu odnětí svobody, přičemž při jednání byli vyslýcháni důležití svědci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaný a A. D.. Oba jeho přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaný ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu, že mu byla s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. postupem soudu odňata možnost předložit důkazy, které nemohl uplatnit v řízení před soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru o platnosti uznání dluhu. Jestliže soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že účet, z něhož byly finanční prostředky vybrány, je účtem společnosti M., pak uznání dluhu je „irelevantní“, protože uznal-li dluh jako fyzická osoba, uznal cizí dluh a učinil-li tak jako jednatel společnosti M. - jímž se ve skutečnosti nikdy nestal - nemůže jít o solidární závazek všech žalovaných a společnosti M., neboť závazek vůči žalobkyni pak tíží jen tuto společnost. Soudy obou stupňů zároveň pominuly vyhodnotit podíl zaměstnankyně žalobkyně Ing. I. T., jež peníze z účtu společnosti M. vyplatila. S ohledem na shora řečené považuje za neplatné i přistoupení k dluhu A. D..

A. D. ve svém dovolání připustila, že rozsudek odvolacího soudu nenapadla odvoláním, domnívá se ale, že ve lhůtě, jež svědčí žalovanému, může podat dovolání sama. Ve vztahu k sobě nesprávné právní posouzení spatřuje v chybném závěru o platnosti jejího přistoupení k dluhu ze dne 18. 12. 1997, které nebylo z blíže popsaných důvodů učiněno svobodně a je tudíž neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).

Dovoláním lze podle ustanovení § 236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání A. D. není přípustné.

Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

A. D. nepodala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2005, č. j. 55 Co 141/2005-118, odvolání a nestala se účastnicí odvolacího řízení ani v důsledku odvolání podaného žalovaným, neboť odvolací soud posoudil jejich postavení v řízení jako tzv. samostatné společenství (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). Umožňuje-li ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vztahuje toto právo pouze na účastníka odvolacího řízení a nikoliv na toho účastníka, o jehož právech či povinnostech odvolací soud nerozhodoval, neboť vůči němu rozhodnutí soudu prvního stupně nabylo právní moci. Toto dovolání proto bylo podáno osobou neoprávněnou a Nejvyšší soud je odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. b) o. s. ř.].

Předmětem dovolacího přezkumu by tak mohlo být pouze dovolání žalovaného (dále též „dovolatel“) za předpokladu, že jde o dovolání přípustné.

V důsledku dovolání žalovaného se Nejvyšší soud zabýval charakterem procesního společenství žalovaného a Alice Dubské tedy tím, zda na jejich straně jde o nerozlučné či samostatné procesní společenství podle § 91 o. s. ř., a zda v důsledku dovolání žalovaného je otevřen dovolacímu přezkumu i výrok rozsudku, dotýkající se A. D..

Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodující povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství. O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, se jedná např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnost závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství (nyní popření rodičovství) ve vztahu k dítěti, otci a matce apod. (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1975, jako R 1/75). Předmětem řízení byl solidární závazek žalovaného a A. D., přičemž hmotné právo umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně vůči každému společníkovi; rozhodne-li soud proti všem společníkům jedním rozsudkem, nemusí rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. Rozsudek tedy platí vždy jen mezi věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován. Jinak řečeno i solidárně zavázaní dlužníci mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); dovolání žalovaného proto nemůže mít žádné právní účinky ve vztahu k A. D. [§ 91, § 242 odst. 2 písm. c), § 243c o. s. ř.].

Dovolání žalovaného, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neshledává Nejvyšší soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.

Na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Z tohoto pohledu nemůže přípustnost dovolání založit námitka žalovaného, že soudy obou stupňů pominuly vyhodnotit podíl zaměstnankyně žalobkyně Ing. I. T. na vzniku bezdůvodného obohacení. Tato výhrada se jeví nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Výhradou, že postupem soudu byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem, namítá existenci zmatečnostní vady podle § 229 odst. 3 o. s. ř., ke které Nejvyšší soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); tato vada ale sama není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 32/2003, jakož i usnesení ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005).

Proto také nelze jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Posouzení pasivní legitimace k vydání plnění z bezdůvodného obohacení, aplikovatelnosti § 558 a § 32 odst. 1 obč. zák. nejsou otázkami, které by dovolací soud neřešil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, rozsudek ze dne 26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 725/2006, a rozsudek ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006). Protože odvolací soud při jejich řešení v dané věci nepochybil a jeho závěry jsou správné, nemůže mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam.

Dovolání žalovaného tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o § 243b odst. 5 větu prvou, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání A. D. a žalovaného byla odmítnuta a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2008

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu

Vydáno: 31. July 2008