JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1129/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Sady Tismice, s. r. o. se sídlem Vrátkov 97, proti žalovaným 1) A. B. a 2) O. B., zastoupeným advokátem , o zaplacení 768.540,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 1128/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č. j. 28 Co 580/2005-187, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 768.540,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tato částka představuje část kupní ceny, kterou žalovaným zaplatila složením na určený vinkulovaný bankovní účet podle neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 15. 4. 1996.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 28 Co 580/2005-187, v dovoláním napadeném meritorním výroku potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. dubna 2005, č. j. 10 C 1128/2003-138, v části, jíž byla žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 768.540,- Kč s příslušenstvím. Ve shodě se soudem prvního stupně přitom vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 15. 4. 1996 kupní smlouvu, jíž žalovaní prodali žalobkyni tam specifikované nemovitosti v obci Vrátkov za kupní cenu 1,600.000,- Kč. Vypořádání kupní ceny si sjednali tak, že kupující (žalobkyně) ji ke dni podpisu kupní smlouvy složí na určený bankovní účet, na kterém pak bude vinkulována ve prospěch prodávajících (žalovaných) a jejich zástavních věřitelů (tj. A.., Č. s.., D. T.), mezi něž se po splnění podmínek vinkulace stanoveným způsobem rozdělí; k tomu žalovaní peněžní ústav výslovně zmocnili. Přesto, že podmínky vinkulace dosud nebyly splněny, byla část takto složených finančních prostředků z vinkulovaného účtu bankou poukázána k zaplacení několika dluhů žalovaných, v důsledku čehož došlo k výmazu zástavních práv váznoucích na převáděných nemovitostech, jimiž byly tyto úvěry žalovaných zajištěny. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2001, č. j. 22 Co 44/2001-183, bylo určeno, že nemovitosti převáděné kupní smlouvou uzavřenou dne 15. 4. 1996 náležejí do společného jmění žalovaných, neboť kupní smlouva je neplatná; došlo totiž k naplnění smlouvou předvídané rozvazovací podmínky, což má - podle výslovného ujednání účastníků - za následek neplatnost smlouvy. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, neboť žalobkyně prostřednictvím peněžního ústavu uhradila jejich dluhy a plnila tak za ně to, co měli po právu plnit sami. Na tom nic nemění skutečnost, že některé ze zaplacených dluhů nebyly ještě zcela či zčásti splatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítali, že nejsou v dané věci pasivně legitimováni, neboť se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili. Na úkor žalobkyně se obohatila banka (A..), která s prostředky na vinklovaném účtu nakládala neoprávněně. Žalobkyně tak za ně vlastně ničeho neplnila. Bezdůvodné obohacení jim nemohlo vzniknout také proto, že ze složené kupní ceny byly hrazeny i v té době nesplatné pohledávky, čímž ztratili právo splátek.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (žalovanými) při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů, není však v dané věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní otevřeli dovolacímu přezkumu správnost právního posouzení, zda jsou v posuzované věci pasivně legitimovaní k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud pro řešení této právní otázky neshledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť odvolací soud zpochybněnou právní otázku vyřešil v souladu s příslušnou právní normou a ustálenou rozhodovací praxí.

Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Citované ustanovení konkretizuje důsledky bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu, vymezeného jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení v § 451 odst. 2 obč. zák. Z ustanovení § 457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. Aktivní nebo pasivní věcná legitimace je proto dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto lze přisvědčit závěru, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy mají žalovaní, neboť oni byli příjemci plnění (kupní ceny) z této smlouvy. Je přitom irelevantní, že kupní cena byla složena na účastníky předem určený vinkulovalný bankovní účet; žalobkyně plnila kupní cenu žalovaným a banka byla - v souladu s ujednáním smluvních stran - pouze platebním místem tohoto plnění. Stejně tak je nevýznamné, jakým způsobem žalovaní plnění, které jim bylo druhou smluvní stranou poskytnuto, konzumovali, konkrétně že zmocnili banku (A. ) k tomu, aby část kupní ceny použila na úhradu jejich dluhů. Byť tato úhrada nebyla provedena v souladu se stanovenými podmínkami (banka nevyčkala okamžiku, kdy dojde k naplnění rozvazovací podmínky spočívající ve vyklizení převáděných nemovitostí žalovanými), majetkový prospěch žalovaným nepochybně vznikl, neboť kupní cena jim byla vyplacena a z ní byly uhrazeny jejich dluhy vůči třetím osobám, v důsledku čehož došlo k odbřemenění jejich nemovitosti od zástavních práv. Zjištění, zda dluhy žalovaných, které byly do zrušení kupní smlouvy z kupní ceny zaplaceny, byly v té době splatné či nikoli, může být významné pouze ve vzájemném vztahu mezi žalovanými a bankou, již pověřili dispozicemi s finančními prostředky na vinklovaném účtu. Z uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit námitce žalovaných, že bezdůvodné obohacení vzniklo bance (A.) a nikoli jim. Dovoláním zpochybněné právní závěry odvolacího soudu týkající se posouzení věcné legitimace ve sporu jsou správné a námitka, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem je lichá. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze přiznat zásadní právní význam pro rozpor s hmotným právem.

Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na úhradu těchto nákladů, v souvislosti s dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. srpna 2008

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. August 2008