JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1121/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Č., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem proti žalovanému J. R., zastoupenému JUDr. V. Š., advokátem o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 33/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2006, č. j. 20 Co 606/2005-79, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.046,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. Č., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu uvedeného obsahu. Uplatněný nárok dovozuje ze smlouvy ze dne 14. 1. 2004, v níž se žalovaný zavázal nabídnout mu v dohodnuté době k odkoupení zde specifikované nemovitosti za částku 350.000,- Kč. Přestože podmínky stanovené dohodou splnil, žalovaný mu nemovitosti odmítl prodat.

Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 6 C 33/2005-53, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen učinit žalobci návrh na odkoupení nemovitostí ve znění uvedeném v žalobě, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce si od žalovaného postupně půjčoval peníze. Dne 14. 1. 2004 účastníci uzavřeli kupní smlouvu, jíž žalobce žalovanému prodal dům čp. 55 na pozemku parc. č. 438, pozemek parc. č. 438 – zastavěná plocha, pozemek parc. č. 439 – zahrada, pozemek parc. č. 868/3 a pozemek parc. č. 870/2, tedy nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu Královéhradeckého kraje, katastrální pracoviště N., za kupní cenu 350.000,- Kč. Kupní cena nebyla žalobci předána, neboť byla podle dohody smluvních stran započtena na částky, které žalovaný žalobci v minulosti půjčil, dále na částky, které žalovaný za žalobce zaplatil jeho věřitelům a na poplatky za převod a za znalecký posudek. Téhož dne (tj. 14. 1. 2004) účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako „Dohoda o předkupním právu ve smyslu § 602 a násl. občanského zákoníku“ (dále též jen „dohoda“), v níž se žalovaný jako budoucí prodávající zavázal nabídnout žalobci jako budoucímu kupujícímu k odkoupení předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 350.000,- Kč; účinnost dohody byla sjednána na dobu od jejího podpisu do 15. 12. 2004 s tím, že pokud budoucí kupující nevyužije svého předkupního práva na nemovitosti nejpozději do 15. 12. 2004, toto právo zaniká. Žalobce v uvedené lhůtě projevil zájem o uzavření kupní smlouvy, měl částku 350.000,- Kč k dispozici, avšak žalovaný mu předmětné nemovitosti neprodal. Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobou uplatněný nárok nelze z dohody dovodit, neboť z jejího obsahu vyplývá, že bylo na žalovaném, zda se rozhodne nemovitosti žalobci za sjednaných podmínek prodat, či nikoli; nešlo tudíž o smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Konstatoval, že takovému závěru nasvědčuje jak označení dohody, tak odkaz na příslušné ustanovení zákona upravující předkupní právo a je podpořen výpovědí svědka M., který dohodu sepisoval a který vypověděl, že úmyslem účastníků bylo uzavřít dohodu, podle které měl mít žalovaný povinnost nabídnout žalobci ke koupi předmětné nemovitosti pouze v případě, že by měl v úmyslu nemovitosti prodat.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č. j. 20 Co 606/2005-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu zde uvedeného obsahu. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Skutková zjištění soudu prvního stupně shledal správnými a úplnými, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sporná „Dohoda o předkupním právu“ je navzdory nesprávnému označení obsahem smlouvou o budoucí kupní smlouvě a vyplývá z ní pro žalovaného povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu za sjednaných podmínek. Výkladem této dohody soud dovodil, že vůle stran sjednat závazek svým obsahem odpovídající smlouvě o budoucí smlouvě kupní je z jejího písemného znění jednoznačně zřejmá. Dohoda má všechny náležitosti typické právě pro smlouvu o smlouvě budoucí a nikoli pro institut předkupního práva. Je ponecháno výlučně na vůli budoucího kupujícího, zda využije svého práva a ve stanovené době požádá budoucího prodávajícího o uzavření kupní smlouvy. Zatímco ujednání o předkupním právu bývá zpravidla začleněno do samotné kupní smlouvy (s tímto postupem počítá i zákon), byla předmětná dohoda uzavřena samostatně, spolu se smlouvou kupní. Časové omezení dohodou sjednaného závazku se jeví ve spojení s případným předkupním právem jako velmi krátké (necelý rok). Zatímco z pohledu předkupního práva je závazek žalovaného nenabízet po stanovenou dobu nemovitosti ke koupi jinému zájemci nelogický, z pohledu smlouvy o smlouvě budoucí je na místě. Výpovědi svědka M.odvolací soud neuvěřil; vzal přitom v úvahu vztah tohoto svědka k žalovanému (svědek dohodu sepisoval na požádání žalovaného) i skutečnost, že svědek není právník a neorientuje se v právních pojmech. Námitky žalovaného, že nebyla stanovena splatnost kupní ceny a že dohoda neobsahuje ujednání, která ze smluvních stran bude platit daň z převodu nemovitostí, odvolací soud shledal nevýznamnými, neboť nejde o podstatné náležitosti smlouvy. Uzavřel, že žalovaný nesplnil závazek uzavřít se žalobcem za stanovených podmínek kupní smlouvu a uplatněný nárok na nahrazení jeho vůle rozhodnutím soudu je tudíž po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž brojí proti výkladu sporné dohody, resp. proti závěru, že obsahem jde o smlouvu o budoucí kupní smlouvě. Je přesvědčen, že žalobou uplatněné právo z dohody nevyplývá; o smlouvu o smlouvě budoucí nemůže jít již proto, že z ní nevyplývá právo obou smluvních stran na uzavření kupní smlouvy. Označení stran je z hlediska hodnocení obsahu smlouvy irelevantní, zvláště když v případě realizace předkupního práva se oprávněný stane budoucím kupujícím a povinný budoucím prodávajícím. Sjednat předkupní právo na dobu kratší než jeden rok zákon nezakazuje a závazek nenabízet nemovitost jinému zájemci je u časově omezeného předkupního práva logický. Podle názoru žalovaného odvolací soud „bagatelizoval“ výpověď svědka M., resp. pominul to, co vypovídal o úmluvě, že nemovitosti budou žalobci nabídnuty jen za předpokladu, že je bude žalovaný chtít prodat, což je také v souladu s obsahem písemnosti. Žalovaný není srozuměn ani se závěrem, že z hlediska posouzení předmětné dohody jako smlouvy o smlouvě budoucí kupní je bez významu, zda obsahuje ujednání o způsobu zaplacení kupní ceny a o tom, kdo uhradí daň z převodu nemovitostí; nejde sice o podstatné náležitosti kupní smlouvy, nicméně pokud by měl daň i poplatky spojené s převodem hradit on, šlo by o ztrátový obchod. Nadále nevěří tvrzení žalobce, že měl k 15. 12. 2004 k dispozici částku odpovídající kupní ceně. Výpověď svědka Š. je tudíž nevěrohodná. Oproti odvolacímu soudu rovněž prosazuje názor, že nemá-li být smlouva posouzena jako dohoda o předkupním právu, jde o smlouvu neplatnou pro její neurčitost. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl dovolání žalovaného zamítnout. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sporná dohoda je ve skutečnosti smlouvou o budoucí kupní smlouvě. Polemizuje s žalovaným ohledně účelu, pro který byla uzavírána. Připomíná, že kupní cena, která je v dohodě uvedena, odpovídala výši jeho dluhů vůči žalovanému včetně odměny za půjčky a smyslem dohody bylo poskytnout mu jistotu, že pokud ve stanovené lhůtě opatří obnos, který mu žalovaný půjčil, budou mu nemovitosti prodány zpět.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo napadeno; je přitom zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence těchto vad nebyla v dovolání tvrzena a ani z obsahu spisu nevyplývá.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, zpochybnil žalovaný správnost interpretace obsahu smlouvy označené jako „Dohoda o předkupním právu“; konkrétně brojí proti závěru, že tato smlouva je svým obsahem smlouvou o smlouvě budoucí kupní, z níž vyplývá jeho závazek prodat žalobci za stanovených podmínek tam uvedené nemovitosti.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost těchto zjištění dovolatel nenapadá), že účastníci dne 14. 1. 2004 uzavřeli jednak kupní smlouvu, kterou žalobce žalovanému prodal tam specifikované nemovitosti, a jednak smlouvu, jíž nazvali „Dohodou o předkupním právu ve smyslu § 602 a násl. občanského zákoníku“, která se týkala právě těchto nemovitostí a obsahuje ujednání, že „budoucí prodávající pan R. J., se zavazuje nabídnout k odkoupení touto dohodou shora uvedené nemovitosti, tj. dům (…) budoucímu kupujícímu panu Č. M.,“ a dále text, že „dohoda se uzavírá s účinností od podpisu do data 15. 12. 2004 a budoucí prodávající se v této době zavazuje nenabídnout výše uvedené nemovitosti žádnému jinému zájemci. V případě, že budoucí kupující toto předkupní právo na výše uvedené nemovitosti za výše dohodnutou kupní cenu (kupní cena byla sjednána ve výši 350.000,- Kč) nevyužije do 15. 12. 2004, tak toto předkupní právo zaniká dnem 15. 12. 2004“. Sporným zůstal výklad uvedené dohody, s nímž je spojen závěr, zda žalobci z této dohody plynulo právo na koupi předmětných nemovitostí v dohodnuté lhůtě za stanovených podmínek a tomu odpovídající povinnost žalovaného tyto nemovitosti žalobci prodat.

Podle § 35 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.

Podle § 50a odst. 1 obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.

Podle § 588 obč. zák. vznikne z kupní smlouvy prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podstatnými náležitostmi kupní smlouvy je dohoda o předmětu koupě a kupní ceně.

Podle § 602 odst. 1 obč. zák. kdo prodá věc s výhradou, že mu ji kupující nabídne ke koupi, kdyby ji chtěl prodat, má předkupní právo. Podle § 603 odst. 1 obč. zák. předkupní právo ukládá povinnost pouze tomu, kdo slíbil věc nabídnout ke koupi.

Odvolací soud v daném případě nepochybil, jestliže za použití interpretačních pravidel dovodil, že předmětná dohoda je svým obsahem smlouvou o budoucí smlouvě kupní. Obsahuje totiž ujednání, v němž se výslovně hovoří o závazku žalovaného nemovitosti „nabídnout k odkoupení“ žalobci a o tomu odpovídajícímu právu žalobce využít do 15. prosince 2004 „právo na výše uvedené nemovitosti za výše dohodnutou kupní cenu“. Právo na uzavření budoucí smlouvy a tomu odpovídající povinnost druhé smluvní strany takovou smlouvu uzavřít jsou typickými znaky smlouvy o smlouvě budoucí. Naproti tomu pro předkupní právo je typické, že prodávající (povinný) nemá povinnost uzavřít kupní smlouvu s kupujícím (oprávněným) a ten nemá právo se uzavření této smlouvy domáhat, ledaže se povinný sám o své vůli rozhodne věc prodat. Irelevantní je výhrada žalovaného, že posuzovaná dohoda jemu stanoví pouze povinnost (uzavřít smlouvu) a žalobci přiznává pouze právo (na uzavření budoucí smlouvy). Soudní praxe dospěla k závěru, že ustanovení § 50a obč. zák. nebrání ani uzavření takové smlouvy o smlouvě budoucí, ve které se jedna ze smluvních stran zavazuje předložit druhé straně pouze návrh smlouvy a druhá strana se zavazuje jej ve stanovené době přijmout. Obdobně je tudíž možné – jak je tomu i v posuzované věci – uzavřít i takovou smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se jedna ze smluvních stran zavazuje předložit druhé straně návrh budoucí smlouvy (nabídku) a druhá strana má právo – nikoli povinnost – tuto nabídku ve stanovené lhůtě přijmout. Žalovaný tak měl z uzavřené dohody povinnost učinit nabídku a z právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá, že pro případ nesplnění této povinnosti je žalobce oprávněn se splnění takové povinnosti domáhat soudní cestou. Další námitky žalovaného nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu klíčové; přesto je však třeba přisvědčit závěrům odvolacího soudu, že označení účastníků předmětné dohody jako „budoucí prodávající“ a „budoucí kupující“ odpovídá označení stran smlouvy o smlouvě budoucí a že pokud by účastníci kupní smlouvy měli v úmyslu sjednat předkupní právo, bylo by logické, aby takové ujednání začlenili do kupní smlouvy (a neuzavírali smlouvu samostatnou), zejména je-li předkupní právo upraveno v občanském zákoníku v rámci Oddílu druhého s názvem „Vedlejší ujednání při kupní smlouvě“. Namítá-li žalovaný, že zákon nezakazuje sjednat předkupní právo na dobu kratší než jeden rok, brojí tak proti závěru, který odvolací soud neučinil a dovolací soud se tak uvedenou námitkou nebyl oprávněn zabývat. Přisvědčit nelze ani námitce žalovaného, že sjednaný závazek nenabízet nemovitost jinému zájemci je u časově omezeného předkupního práva logický. Jak konstatoval již odvolací soud, je takový závazek logický právě pro smlouvu o smlouvě budoucí kupní, kterou se budoucí prodávající zavazuje prodat věc za sjednanou cenu budoucímu kupujícímu a nabízet prodej třetí osobě by byl v rozporu s takovou smlouvou. Naproti tomu právo přednostní koupě nevylučuje, aby povinný nabídl prodej třetí osobě a za podmínek dohodnutých s touto třetí osobou nabídl přednostně věc ke koupi oprávněnému; taková realizace předkupního práva bývá ostatně v praxi obvyklá. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že posouzení předmětné dohody jako smlouvy o smlouvě budoucí kupní nebrání skutečnost, že účastníci si v obsahu dohody nesjednali způsob zaplacení kupní ceny či závazek žalobce splnit za žalovaného jeho zákonnou povinnost k zaplacení daně z převodu nemovitosti, neboť uvedená ujednání nejsou podstatnými náležitostmi smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Žalovaným namítaná ztrátovost takového „obchodu“, nemá na právní posouzení věci vliv a z případné neobratnosti žalovaného při sjednávání podmínek smlouvy nelze dovozovat jinou vůli smluvních stran, než jaká je vyjádřena slovy v obsahu jimi uzavřené dohody. Opodstatněná pak není ani dovolací námitka, že předmětná dohoda je neplatná pro svoji neurčitost. Práva a povinnosti smluvních stran jsou v dohodě vyjádřena dostatečně určitě a – přes formulační nedostatky – není pochyb o tom, co je jejich obsahem. Neurčitost smlouvy nelze dovozovat toliko ze skutečnosti, že její jazykové vyjádření podle tvrzení žalovaného neodpovídá vůli smluvních stran.

Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud dospěl výkladem předmětné dohody k závěru, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí kupní. Dohoda obsahuje jak náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí (závazek uzavřít smlouvu a tomu odpovídající právo na její uzavření a stanovení času, do kdy se tak má stát), tak i náležitosti smlouvy kupní (dohodu o předmětu koupě a o kupní ceně).

Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil důkazy, neboť „bagatelizoval“ výpověď svědka M., podporující jím tvrzenou vůli stran při uzavírání smlouvy, a přiznal věrohodnost výpovědi svědka Š. o tom, že žalobce měl k uvedenému dni k dispozici částku odpovídající kupní ceně. Tyto výhrady vystihují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Námitkou, že „bagatelizoval“ výpověď svědka M., žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že při utváření svého skutkového závěru pominul údaje, které z tohoto důkazu vyplynuly. Odvolací soud však tyto údaje nepominul. Poměřoval výpověď svědka M. s textem předmětné dohody a správně dovodil, že tato svědecká výpověď nemůže přispět k výkladu dohody. Svědek M. vypovídal o tom, jaká byla vůle stran při uzavírání předmětné dohody. Obsah právního úkonu lze posoudit i podle vůle smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, podmínkou pro přihlédnutí k této vůli je však to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. V posuzované věci nemohl odvolací soud přihlédnout k údajům o vůli účastníků uváděným svědkem M., neboť jím popisovaná vůle stran je v rozporu s tím, co vyplývá z jazykového vyjádření předmětné dohody.

Skutkové zjištění, zda žalobce měl v rozhodné době k dispozici dohodnutou kupní cenu, je pro právní posouzení věci nadbytečné. Žalovaný se v dohodě zavázal nabídnout žalobci předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu; tomuto závazku odpovídalo právo žalobce tuto nabídku využít. Případné zjištění, že žalobce kupní cenu k dispozici neměl, nezbavovala žalovaného povinnosti mu nemovitosti ke koupi nabídnout.

Lze tak uzavřít, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu se žalovanému prostřednictvím námitek uplatněných v rámci dovolání nepodařilo zpochybnit a dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.100,- Kč (§ 7 písm. e/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění do 30. 8. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) s připočtením částky 646,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. srpna 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. August 2008