JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1071/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. P. spol. s r.o, proti žalovanému V. L., , , zastoupenému JUDr. A. V., advokátem, o zaplacení 527.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 274/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v N. J. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení od data doručení žaloby do 30. 4. 2004 a 1 % úroku z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení z částky 527.029,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že směnečným a platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo společnosti WLH – M. D. spol. s r. o. uloženo zaplatit žalovanému částku 360.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, byl podle citovaného směnečného platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou měl povinný (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995 ve výši 10,187.500,- Kč. Exekuční soud žalobkyni jako dlužnici povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) zakázal vyplatit mu splátku ve výši 332.525,- Kč s příslušenstvím s tím, že je povinna ji zadržet a vyplatit žalovanému poté, co obdrží od soudu vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Přes usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, jímž bylo částečně potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, a ve zbytku byla věc vrácena k dalšímu řízení a bylo o ní rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 25. listopadu 1999, opět pod sp. zn. 91 E 2090/98, žalobkyně bez ohledu na vyrozumění soudu pohledávku W. – M.D. spol. s r. o. žalovanému nevyplatila. Dne 15. 3. 2001 podal proto žalovaný proti žalobkyni poddlužnickou žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s příslušenstvím; zároveň navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalobkyni zakázáno nakládat s finančními prostředky na účtu u K. b. a. s. Dne 13. 9. 2001 žalobkyně spornou částku s příslušenstvím žalovanému zaplatila a v důsledku zpětvzetí žaloby ze dne 14. 9. 2001 bylo řízení o poddlužnické žalobě usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. září 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 Co 162/2002-130, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, č. j. 30 Cdo 2444/2002-169, bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 2. 3. 1995 mezi žalobkyní a W. – M. D. spol. s r. o. je neplatná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná, nevznikla z ní společnosti W. – M. D. spol. s r. o. pohledávka za žalobkyní, jež mohla být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 312 o. s. ř., popřípadě předmětem poddlužnické žaloby. Protože neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene byla určena až poté, co žalobkyně uhradila žalovanému částku 527.029,- Kč - v domnění, že plní svůj závazek - výplatou této částky se zprostila své povinnosti vůči W. – M. D. spol. s r. o. (§ 314a odst. 3 o. s. ř. ). Jelikož povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění obohaceného, na jeho protiprávní úkon ani na dobrou či zlou víru, žalovaný se přijetím „domnělého dluhu“ o částku 527.029,- Kč na úkor žalobkyně obohatil. Žalovaný, který nebyl smluvní stranou smlouvy o zřízení věcného břemene, přijetím „dluhu“ ve výši 527.029,- Kč, jenž žalobkyně ve skutečnosti vůči společnosti W. – M. D. spol. s r. o. neměla, získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, rozhodnutí soudu prvního stupně s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ke shodným právním závěrům. Zdůraznil přitom, že otázka dobré víry při nabytí bezdůvodného obohacení nehraje u žádného z účastníků žádnou roli.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn se závěrem, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tedy že je ve věci pasivně legitimován. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že přijal plnění na základě pravomocných rozhodnutí soudu, smlouvy o zřízení věcného břemene a ve víře v zápis v katastru nemovitostí. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.

Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda žalovaný přijal žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu. Protože tuto otázku, od níž odviselo posouzení pasivní legitimace žalovaného, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalovaným obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně, která plnila žalovanému namísto společnosti W. – M. D. spol. s r. o., plnila vlastní závazek vůči jmenované společnosti, přičemž v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene plnila žalovanému bez právního důvodu.

Pro otázku pasivní legitimace je určující, že na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, byl nařízen usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu, č. j. 91 E 2090/98, výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995. Dlužnici povinného (žalobkyni) bylo zakázáno, aby povinnému vyplatila splátku na úhradu za zřízení věcného břemene v následujícím kalendářním čtvrtletí, a aby dnem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pohledávku povinného zadržela a vyplatila ji oprávněnému (žalovanému) až poté, co obdrží od soudu vyrozumění o tom, že usnesení, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, nabylo právní moci. Tuto povinnost žalobkyně splnila 13. 9. 2001 poté, co proti ní žalovaný podal tzv. poddlužnickou žalobu.

Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Z uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky.

Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit; právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon rozhodnutí.

Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 o. s. ř., vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden, se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena za neplatnou.

Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil pasivní legitimaci žalovaného podle § 451 obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o své pasivní legitimaci.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu

33 Odo 1071/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. P. spol. s r.o, proti žalovanému V. L., , , zastoupenému JUDr. A. V., advokátem, o zaplacení 527.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 274/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v N. J. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení od data doručení žaloby do 30. 4. 2004 a 1 % úroku z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení z částky 527.029,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že směnečným a platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo společnosti WLH – M. D. spol. s r. o. uloženo zaplatit žalovanému částku 360.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, byl podle citovaného směnečného platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou měl povinný (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995 ve výši 10,187.500,- Kč. Exekuční soud žalobkyni jako dlužnici povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) zakázal vyplatit mu splátku ve výši 332.525,- Kč s příslušenstvím s tím, že je povinna ji zadržet a vyplatit žalovanému poté, co obdrží od soudu vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Přes usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, jímž bylo částečně potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, a ve zbytku byla věc vrácena k dalšímu řízení a bylo o ní rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 25. listopadu 1999, opět pod sp. zn. 91 E 2090/98, žalobkyně bez ohledu na vyrozumění soudu pohledávku W. – M.D. spol. s r. o. žalovanému nevyplatila. Dne 15. 3. 2001 podal proto žalovaný proti žalobkyni poddlužnickou žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s příslušenstvím; zároveň navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalobkyni zakázáno nakládat s finančními prostředky na účtu u K. b. a. s. Dne 13. 9. 2001 žalobkyně spornou částku s příslušenstvím žalovanému zaplatila a v důsledku zpětvzetí žaloby ze dne 14. 9. 2001 bylo řízení o poddlužnické žalobě usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. září 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 Co 162/2002-130, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, č. j. 30 Cdo 2444/2002-169, bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 2. 3. 1995 mezi žalobkyní a W. – M. D. spol. s r. o. je neplatná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná, nevznikla z ní společnosti W. – M. D. spol. s r. o. pohledávka za žalobkyní, jež mohla být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 312 o. s. ř., popřípadě předmětem poddlužnické žaloby. Protože neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene byla určena až poté, co žalobkyně uhradila žalovanému částku 527.029,- Kč - v domnění, že plní svůj závazek - výplatou této částky se zprostila své povinnosti vůči W. – M. D. spol. s r. o. (§ 314a odst. 3 o. s. ř. ). Jelikož povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění obohaceného, na jeho protiprávní úkon ani na dobrou či zlou víru, žalovaný se přijetím „domnělého dluhu“ o částku 527.029,- Kč na úkor žalobkyně obohatil. Žalovaný, který nebyl smluvní stranou smlouvy o zřízení věcného břemene, přijetím „dluhu“ ve výši 527.029,- Kč, jenž žalobkyně ve skutečnosti vůči společnosti W. – M. D. spol. s r. o. neměla, získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, rozhodnutí soudu prvního stupně s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ke shodným právním závěrům. Zdůraznil přitom, že otázka dobré víry při nabytí bezdůvodného obohacení nehraje u žádného z účastníků žádnou roli.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn se závěrem, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tedy že je ve věci pasivně legitimován. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že přijal plnění na základě pravomocných rozhodnutí soudu, smlouvy o zřízení věcného břemene a ve víře v zápis v katastru nemovitostí. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.

Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda žalovaný přijal žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu. Protože tuto otázku, od níž odviselo posouzení pasivní legitimace žalovaného, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalovaným obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně, která plnila žalovanému namísto společnosti W. – M. D. spol. s r. o., plnila vlastní závazek vůči jmenované společnosti, přičemž v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene plnila žalovanému bez právního důvodu.

Pro otázku pasivní legitimace je určující, že na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, byl nařízen usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu, č. j. 91 E 2090/98, výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995. Dlužnici povinného (žalobkyni) bylo zakázáno, aby povinnému vyplatila splátku na úhradu za zřízení věcného břemene v následujícím kalendářním čtvrtletí, a aby dnem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pohledávku povinného zadržela a vyplatila ji oprávněnému (žalovanému) až poté, co obdrží od soudu vyrozumění o tom, že usnesení, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, nabylo právní moci. Tuto povinnost žalobkyně splnila 13. 9. 2001 poté, co proti ní žalovaný podal tzv. poddlužnickou žalobu.

Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Z uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky.

Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit; právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon rozhodnutí.

Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 o. s. ř., vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden, se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena za neplatnou.

Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil pasivní legitimaci žalovaného podle § 451 obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o své pasivní legitimaci.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně L. P. spol. s r.o, proti žalovanému V. L., , , zastoupenému JUDr. A. V., advokátem, o zaplacení 527.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 274/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v N. J. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, uložil žalovanému povinnost, zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 3 % úroku z prodlení od data doručení žaloby do 30. 4. 2004 a 1 % úroku z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení z částky 527.029,- Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vzal za prokázané, že směnečným a platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo společnosti WLH – M. D. spol. s r. o. uloženo zaplatit žalovanému částku 360.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, byl podle citovaného směnečného platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou měl povinný (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995 ve výši 10,187.500,- Kč. Exekuční soud žalobkyni jako dlužnici povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) zakázal vyplatit mu splátku ve výši 332.525,- Kč s příslušenstvím s tím, že je povinna ji zadržet a vyplatit žalovanému poté, co obdrží od soudu vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Přes usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, jímž bylo částečně potvrzeno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, a ve zbytku byla věc vrácena k dalšímu řízení a bylo o ní rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 25. listopadu 1999, opět pod sp. zn. 91 E 2090/98, žalobkyně bez ohledu na vyrozumění soudu pohledávku W. – M.D. spol. s r. o. žalovanému nevyplatila. Dne 15. 3. 2001 podal proto žalovaný proti žalobkyni poddlužnickou žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s příslušenstvím; zároveň navrhl vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalobkyni zakázáno nakládat s finančními prostředky na účtu u K. b. a. s. Dne 13. 9. 2001 žalobkyně spornou částku s příslušenstvím žalovanému zaplatila a v důsledku zpětvzetí žaloby ze dne 14. 9. 2001 bylo řízení o poddlužnické žalobě usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. září 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. října 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2002, č. j. 8 Co 162/2002-130, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2003, č. j. 30 Cdo 2444/2002-169, bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 2. 3. 1995 mezi žalobkyní a W. – M. D. spol. s r. o. je neplatná. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci, soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy je smlouva o zřízení věcného břemene neplatná, nevznikla z ní společnosti W. – M. D. spol. s r. o. pohledávka za žalobkyní, jež mohla být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 312 o. s. ř., popřípadě předmětem poddlužnické žaloby. Protože neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene byla určena až poté, co žalobkyně uhradila žalovanému částku 527.029,- Kč - v domnění, že plní svůj závazek - výplatou této částky se zprostila své povinnosti vůči W. – M. D. spol. s r. o. (§ 314a odst. 3 o. s. ř. ). Jelikož povinnost vydat bezdůvodné obohacení není vázána na zavinění obohaceného, na jeho protiprávní úkon ani na dobrou či zlou víru, žalovaný se přijetím „domnělého dluhu“ o částku 527.029,- Kč na úkor žalobkyně obohatil. Žalovaný, který nebyl smluvní stranou smlouvy o zřízení věcného břemene, přijetím „dluhu“ ve výši 527.029,- Kč, jenž žalobkyně ve skutečnosti vůči společnosti W. – M. D. spol. s r. o. neměla, získal bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, rozhodnutí soudu prvního stupně s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl ke shodným právním závěrům. Zdůraznil přitom, že otázka dobré víry při nabytí bezdůvodného obohacení nehraje u žádného z účastníků žádnou roli.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaný (dále též „dovolatel“) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není srozuměn se závěrem, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, tedy že je ve věci pasivně legitimován. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl ke skutečnosti, že přijal plnění na základě pravomocných rozhodnutí soudu, smlouvy o zřízení věcného břemene a ve víře v zápis v katastru nemovitostí. Navrhl proto, aby byl rozsudek soudu odvolacího zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.

Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda žalovaný přijal žalobkyní poskytnuté plnění bez právního důvodu. Protože tuto otázku, od níž odviselo posouzení pasivní legitimace žalovaného, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalovaný žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl žalovaným obsahově vymezen, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 451 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně, která plnila žalovanému namísto společnosti W. – M. D. spol. s r. o., plnila vlastní závazek vůči jmenované společnosti, přičemž v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene plnila žalovanému bez právního důvodu.

Pro otázku pasivní legitimace je určující, že na základě směnečného platebního rozkazu ze dne 5. prosince 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, byl nařízen usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. března 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 1998, č. j. 8 Co 693/1999-48, a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu, č. j. 91 E 2090/98, výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky povinného (W. – M. D. spol. s r. o.) za žalobkyní z titulu úhrady za zřízení práva věcného břemene podle smlouvy ze dne 2. 3. 1995. Dlužnici povinného (žalobkyni) bylo zakázáno, aby povinnému vyplatila splátku na úhradu za zřízení věcného břemene v následujícím kalendářním čtvrtletí, a aby dnem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí pohledávku povinného zadržela a vyplatila ji oprávněnému (žalovanému) až poté, co obdrží od soudu vyrozumění o tom, že usnesení, kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, nabylo právní moci. Tuto povinnost žalobkyně splnila 13. 9. 2001 poté, co proti ní žalovaný podal tzv. poddlužnickou žalobu.

Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje dlužníku povinného. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314 o. s. ř. Přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. poddlužnická žaloba, kterou zákon svěřuje oprávněnému, vychází z procesní aktivní legitimace oprávněného. Lze říci, že věřitel je ve vztahu k pohledávce, která má být na poddlužníku vymožena, procesně zmocněn k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníku získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Z uvedeného plyne, že tam, kde poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s. ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním jiné peněžité pohledávky.

Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit; právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon rozhodnutí.

Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 o. s. ř., vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden, se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena za neplatnou.

Pokud v rozporu s těmito úvahami odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil pasivní legitimaci žalovaného podle § 451 obč. zák. a rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu potvrdil, nelze než dospět k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o své pasivní legitimaci.

Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta prvá a druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2008

JUDr. Václav D u d a, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. June 2008