JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1024/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně O. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované Ing. K. H., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 3,357.616,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 42/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 23 Co 77/2002-54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002, č. j. 23 Co 77/2002-54, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 9 C 42/2001-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 3,357.616,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Uváděla, že účastnice uzavřely dne 23. 3. 1998 nájemní smlouvu, podle níž žalovaná pronajala žalobkyni pozemky č. 1335/17 o výměře 7795 m2, č. 1335/30 o výměře 209 m2, č. 1335//37 o výměře 3564 m2 a č. 1335/38 o výměře 8936 m2 v katastrálním území J. za roční nájemné ve výši 1,804.352,- Kč. Nájemní smlouva je však neplatná, neboť žalované nesvědčí ani vlastnické ani jiné dispoziční právo k pronajatým pozemkům. Pozemky jí totiž byly vydány podle zákona č. 403/1990 Sb. někým, kdo nebyl osobou podle tohoto zákona povinnou k jejich vydání a navíc šlo o pozemky zastavěné. Kromě toho parcela č. 1335/17 není žalobkyní užívána, neboť slouží jako veřejná komunikace a spravuje ji Technická správa komunikací města P. Bezdůvodné obohacení je požadováno za dva roky před podáním žaloby.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2001, č. j. 9 C 42/2001-35, žalobu o zaplacení částky 3,357.616,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 9. 3. 2001 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že dohodou o vydání věci registrovanou Státním notářstvím pro P. 5 pod sp. zn. 5RE 298/92 dne 4. 3. 1992 byl žalované jako oprávněné osobě podle zákona č. 403/1990 Sb. vydán S. s. m. P. jako osobou povinnou mimo jiné i pozemek původně zapsaný v pozemkové knize pro katastrální území J. jako parcela č. 1335/1. Na základě oddělovacího geometrického plánu schváleného Katastrálním úřadem pro P. – m. dne 24. 1. 1994 byly z tohoto pozemku odděleny parcely č. 1335/17, 1335/30, 1335/37 a 1335/38. Nájemní smlouvou ze dne 23. 3. 1998 pronajala žalovaná tyto pozemky žalobkyni za sjednané nájemné. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalovaná nezískala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení. Neztotožnil se totiž s námitkou žalobkyně, že nájemní smlouva, kterou účastnice uzavřely dne 23. 3. 1998, je neplatná. V souvislosti s posouzením, zda nájemní smlouvu uzavřela žalovaná jako vlastnice pronajímaných pozemku, zkoumal soud prvního stupně především platnost dohody o vydání pozemku č. 1335/1 v katastrálním území J. uzavřené podle zákona č. 403/1990 Sb. Předně nepřisvědčil názoru žalobce, že zmíněná dohoda je neplatná proto, že jí byl oprávněné osobě vydán pozemek, na kterém je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (vydání pozemku bránilo ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) a v tomto směru odkázal na již ustálenou soudní judikaturu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96 ze dne 28. 11. 1996, od níž se neodchýlil. Důvodnou neshledal ani druhou námitku neplatnosti dohody o vydání věcí, založenou na tvrzení, že pozemky byly žalované vydány někým, kdo nebyl osobou povinnou podle zákona č. 403/1990 Sb. Dovodil, že hospodářská smlouva ze dne 18. 1. 1989, jíž S. s. m. P. převedl právo hospodaření k pozemku č. 1335/1 v katastrálním území J. na P. m. a p., národní podnik, byla (absolutně) neplatná proto, že pozemek, k němuž bylo převáděno právo hospodaření, nebyl ve smlouvě označen dostatečně určitě; ačkoli totiž bylo v hospodářské smlouvě uvedeno, že předmětem převodu je celá parcela č. 1335/1, nekorespondovala její uváděná výměra (tj. 2,086 ha) s výměrou skutečnou (tj. 41.062 m2). S. s. m. P. měl proto ke dni uzavření dohody o vydání stále k vydávanému pozemku právo hospodaření a byl tudíž osobou povinnou tento pozemek vydat osobě oprávněné. Nadto nebyla zmíněná hospodářská smlouva zaznamenána v evidenci nemovitostí, přičemž žalovaná při uplatnění svého restitučního nároku vycházela právě z údajů evidence nemovitostí. Relevantní pro právní posouzení dané věci neshledal soud prvního stupně ani argumentaci žalobce týkající se užívání pozemku č. 1335/17 třetí osobou. Rovněž tento pozemek si totiž žalobkyně od žalované pronajala a je na ní, zda ho ve skutečnosti užívá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2002, č. j. 23 Co 77/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a jeho právní posouzení věci je zcela správné. V důvodech odkázal na přesvědčivé a úplné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. V dovolání uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká soudům obou stupňů, že prakticky převzaly do svých rozhodnutí závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 452/96, a pominuly, že je adekvátním řešením pouze tam, kde vydávající subjekt splňuje požadavky zákona na osobu povinnou. V posuzovaném případě však vydávající S. s. m. P. osobou povinnou k vydání pozemku č. 1335/1 nebyl. Přestože si toho musel být nepochybně vědom, neboť zhruba 3 roky před uzavřením dohody o vydání pozemku uzavřel hospodářskou smlouvu o převodu hospodaření a správy národního majetku, uzavřel se žalovanou dohodu o vydání, v níž nerespektoval ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Skutečnost, že na pozemku je vybudován „komplex pekárny J. m.“, byla známa rovněž žalované, byť ta to nyní popírá a odvolává se na dobrou víru, kterou údajně čerpala z evidence nemovitostí. Zápis v této evidenci však neměl konstitutivní charakter a právo přecházelo listinou. K tomu, že žalovaná byla o stavu věci, zejména o průběhu zástavby pekárny, plně informována, navrhla žalobkyně důkazy výslechy svědků; její návrhy však byly pro nadbytečnost soudem zamítnuty. Dovolatelka připomněla, že judikatura soudů není v českém právním řádu pramenem práva a že je nutné posoudit zjištěný skutkový stav především podle zákona. Přestože znění § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nevyžaduje, aby hospodářská smlouva byla hodnocena jako perfektní (k postavení osoby povinné postačovala pouhá držba věci, jež ve smyslu právních předpisů existovala), nelze podle názoru žalobkyně akceptovat ani závěr odvolacího soudu o údajné neplatnosti hospodářské smlouvy. Pozemek, k němuž bylo převedeno právo hospodaření a správy, v době uzavření této smlouvy existoval, byl ve smlouvě označen jak parcelním číslem, tak výměrou a jeho předchozí i následný vývoj je dostatečně patrný z podkladů, které byly k důkazu předloženy. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně byl minimálně – bez ohledu na tvrzenou neurčitost hospodářské smlouvy – oprávněným držitelem parcely č. 1335/1 několik let před restitucí, byl při uzavření dohody o vydání tohoto pozemku s vědomím smluvních stran porušen zákon a dohoda je proto neplatná. Následně proto nemohlo dojít k platnému uzavření nájemní smlouvy. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto, neboť žalobkyně v něm pouze opakuje námitky, které v minulosti již uplatnila a s nimiž se soudy vypořádaly. Rekapitulujíc dosavadní výsledky řízení připomíná, že výslechy svědků nepřinesly žádné rozhodné skutečnosti pro posouzení dané věci a rozhodujícími tak byly listinné důkazy. Z nich odvolací soud správně dovodil, že hospodářská smlouva, jíž se žalobkyně dovolává, je neplatným právním úkonem, neboť parcela č. 1335/1 měla v době uzavření této smlouvy 41062 m2 a přestože byla smlouvou převáděna celá, identifikována byla výměrou 2,0863 ha. Taková parcela vznikla (byla oddělena z původní parcely) až geometrickým plánem, který byl zaměřen v roce 1992 a G. P. potvrzen teprve 21. 1. 1994. Žalovaná je proto přesvědčena, že S. s. m. P. byl oprávněn s ní restituční dohodu uzavřít. Skutečnost, že pozemek č. 1335/1 byl částečně zastavěn stavbou j. pekáren, zjistila žalovaná dodatečně. K dovolacím námitkám týkajícím se zastavěnosti pozemku odkazuje na výklad podaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 452/96.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou – účastníkem řízení, za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je možné přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., kdy rozhodujícím je posouzení, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.

Ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která odvolací soud ve vztahu k nim zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě dovolatelka prostřednictvím výtky nesprávného právního posouzení věci napadá správnost závěru odvolacího soudu (převzatého od soudu prvního stupně), že dohoda o vydání věci, kterou žalovaná uzavřela dne 4. 3. 1992 se S. s. m. P. ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, je platným právním úkonem, na jehož základě se žalovaná stala vlastníkem pozemků následně pronajatých žalobkyni. V souvislosti s tímto závěrem bylo nutné posoudit, zda povinnou osobou mohla být právnická osoba, která nebyla držitelem vydávané nemovitosti, a zda lze platně vydat pozemek, na němž je umístěna stavba, jež byla zřízena až po převzetí pozemku státem. Obě tyto otázky byly soudy řešeny jako předběžné a jejich řešení bylo z hlediska právního posouzení dané věci významné, neboť pouze v případě platnosti dohody o vydání věci uzavřené mezi žalovanou a S. s. m.P. mohla být platně uzavřena i následná nájemní smlouva, jíž žalovaná jako vlastnice pronajala předmětné pozemky (vytvořené z původního pozemku vydaného v restituci) žalobkyni.

Odpověď na zmíněné právní otázky se podává již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky vydaném ve věci sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 dne 15. 3. 2004. Zde byl vysloven především závěr, že říká-li zákon č. 403/1990 Sb. ve svém ustanovení § 4 odst. 1 větě první, v návaznosti na § 2 a § 3, že vydání se týká věcí, které právnické osoby ke dni účinnosti tohoto zákona „držely“, má nepochybně na zřeteli toliko držbu věcí, nikoli vlastnictví (případně právo hospodaření) povinných osob k věcem, které podléhají vydání. V odůvodnění tohoto závěru je prezentována úvaha, že řada relativně samostatných užívacích institutů svědčících právnickým osobám (dřívějším organizacím), především pak jejich malá přehlednost, komplikovanost a nikoli jen výjimečná možnost změn v nositeli zmíněných oprávnění (mnohdy bez vlastníkovy vůle a bez jeho vědomí), ostatně ani neumožňovala uplatnit v restitučním zákoně jinou konstrukci, která by nebyla v rozporu se sledovaným cílem. Oprávněná osoba neměla žádné právo být informována o různých převodech správy a užívání zestátněných věcí, jejichž vlastnictví zpravidla zůstávalo státu. Jestliže proto vyzvala k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů (zejména písemných operátů evidence nemovitostí) důvodně domnívala, že věc v rozhodnou dobu drží, má takové podání účinky řádné výzvy ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (srov. R 14/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto judikaturou vytvořené pravidlo, které zmírňovalo určitou nepřehlednost v právním postavení tzv. socialistických organizací, se ovšem vztahovalo jen na účinky výzvy k vydání věci, nikoli na vydání věci samotné. Věc mohla vydat jen povinná osoba uvedená v § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a tou byla právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona věc držela. Rozhodující pro klasifikaci povinné osoby byla držba věci, nikoli snad existující (ale nevykonávané) právo hospodaření s národním majetkem podle příslušného právního předpisu. Pokud byl pozemek zastavěn stavbou, ke které vykonával právo hospodaření státní podnik (resp. jiná státní organizace), zatímco právo hospodaření k pozemku příslušelo v důsledku závady ve smlouvě o převodu práva hospodaření jiné organizaci, byla povinnou osobou ta právnická osoba, která právo hospodaření fakticky vykonávala, tedy ta, která pozemek „držela“. Dohoda o vydání zastavěného pozemku, který byl v držbě státního podniku (resp. v držbě státu realizované státním podnikem), uzavřená jinou právnickou osobou, je neplatná. Ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. je formulováno imperativně (viz. obraty „se nevydává“ a „přísluší“). Přesto je zřejmé, že pokud ta povinná osoba, jejíž volnost při nakládání s majetkem není právním předpisem nijak omezena, vydá pozemek, který je zastavěn, může to být podle okolností případu chápáno jako forma zmírnění v minulosti vzniklých křivd; taková dohoda pak není neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 452/96). To však neplatí v případě, že zastavěný pozemek vydávala právnická osoba, které svědčilo právo hospodaření s národním majetkem, a která byla omezena povinnostmi při této správě. Dohoda o vydání takového majetku byla neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 ObčZ).

Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani při posouzení dané věci. Pokud tedy soudy při řešení prejudiciálních právních otázek, jejichž řešení bylo dovolatelkou v posuzovaném případě zpochybněno, vycházely z toho, že osobou povinnou k vydání pozemku č. 1331/1 v katastrálním území J. (z něhož byly následně vytvořeny pozemky, které žalovaná žalobkyni pronajala) byla jiná právnická osoba než ta, která pozemek skutečně držela a že tato jiná právnická osoba mohla vydat pozemek zastavěný stavbami, k nimž příslušelo právo hospodaření jiné právnické osobě, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání žalobkyně je tak nejen přípustné (pro rozpor dovoláním napadeného rozhodnutí s hmotným právem), ale zároveň i důvodné a je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nezbylo proto, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 16. prosince 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 16. December 2004