JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1023/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) M. K., b) J. K. a c) E. K., zastoupených advokátem proti žalovaným 1) V. A.. , a 2) P. K., zastoupených advokátem, o zaplacení částky 1,216.369,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 1066/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 20 Co 352/2005-417, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 25. února 2005, č. j. 5 C 1066/99-379, jímž Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu o zaplacení částky 1,216.369,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 26. 2. 1998 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení s výjimkou náhrady nákladů státu; v tomto výroku jej změnil tak, že povinnost k náhradě těchto nákladů uložil žalobcům. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že dne 25. 2. 1998 uzavřel právní předchůdce žalobců s první žalovanou (dříve PM – K. Š. a. s.) smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 2,025.616,- Kč. V ní si smluvní strany dohodly, že cena za postoupení pohledávky se rovná výši pohledávky a je splatná ve třech splátkách, první ve výši 1,215.369,60 Kč přitom byla uhrazena při podpisu smlouvy právnímu předchůdci žalobců druhým žalovaným – statutárním zástupcem první žalované a postupitel prohlásil, že uvedenou částku přijal. Druhá splátka ve výši 405.123,20 Kč měla být zaplacena do 30. 4. 1998 a třetí splátka ve stejné výši do 30. 4. 1999 na sporožirový účet žalobce M. K.. Odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobců, že jejich právní předchůdce M. K. , nebyl s ohledem na svůj zdravotní stav schopen platně učinit prohlášení o převzetí peněz. Ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví zpracovaných pro potřeby trestního řízení vedeného před Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 1 T 13/2002, jakož i z výpovědi právního předchůdce žalobců učiněné v rámci tohoto trestního řízení, nevyplývá, že byl v takovém stavu, který by vylučoval schopnost samostatného jednání. Předání peněz druhým žalovaným prokazují svědecké výpovědi účetní R.N. a pokladní prvé žalované M. H., stejně jako výpověď L. Š., jejichž výpovědi hodnotil jako věrohodné. Bez významu shledal odvolací soud výhrady žalobců vůči obsahu účetních dokladů, zachycujících předání peněz z pokladny první žalované druhému žalovanému na úhradu splátky za situace, že z hlediska právních předpisů upravujících vedení účetnictví nejde o řádné účetní doklady; za rozhodující považoval skutečnost, že ve spojení se svědeckými výpověďmi prokazují výplatu sporné částky druhému žalovanému včetně účelu, pro který k tomu došlo. Ve prospěch závěru, že peníze byly právnímu předchůdci žalobců vyplaceny svědčí ostatně i zprošťující rozsudek ve věci trestního řízení vedeného vůči druhému žalovanému pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit právě tím, že v rozporu s obsahem smlouvy o postoupení pohledávky právnímu předchůdci žalobců peníze nepředal. Žalobci uváděný dopis ze dne 22. 5. 1998 neměl pro rozhodnutí žádný význam, neboť obsahuje pouhý rozpis splacených a nesplacených pohledávek právního předchůdce žalobců vůči prvé žalované, o nichž jednalo její představenstvo dne 21. 5. 1998. V situaci, kdy k úhradě pohledávky došlo při podpisu smlouvy, nebyl žádný důvod, aby první žalovaná tuto pohledávku zahrnula do rozpisu svých dluhů vůči M. K. st., neboť v uvedeném rozsahu již dluh neměl.

V dovolání, jehož přípustnost žalobci (dále též „dovolatelé“) opírají o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; odvolací soud neprovedl navržené důkazy, nevyslechl praktickou lékařku původního žalobce o jeho zdravotním stavu, v důsledku něhož nebyl schopen podepsat smlouvu o postoupení pohledávky, nevšiml si v ní obsažené kvitance, přičemž peníze při podpisu smlouvy neobdržel. Soudy rovněž neprověřily účetní doklady, aby zjistily, zda na základě účetních operací mohla být získána žalovaná částka, o níž je tvrzeno, že byla původnímu žalobci vyplacena. Soudy chybně ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 1998 dovodily, že původnímu žalobci byla sporná částka zaplacena. S vědomím toho, že v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přezkoumávat skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, žalobci vytýkají, že uvěřil svědecké výpovědi Š. a nevzal v úvahu obsah dopisu ze dne 22. 5. 1998. Dále mají zato, že obsah smlouvy o postoupení pohledávky byl vyložen v rozporu s výkladovými pravidly podle § 35 obč. zák. Vlastním výkladem čl. II. bodu 2. a) této smlouvy, podle něhož „kupní cena bude uhrazena ve třech splátkách a) splátka ve výši 1,215.369,60 Kč byla uhrazena při podpisu smlouvy a postupitel prohlašuje, že uvedenou částku přijal“ vyvozují nesrozumitelnost tohoto ujednání a proto část textu deklarující, že „částka byla uhrazena“ mají pro nesrozumitelnost danou dříve použitým souslovím „bude uhrazena“ za neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák..

Žalovaní navrhli dovolání odmítnout, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zamítající rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2003 č. j. 5 C 1066/99-229, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2004, č. j. 20 Co 53/2004-295, zrušen, avšak rozsudkem ze dne 25. února 2005, č. j. 5 C 1066/99-379, rozhodl soud prvního stupně shodně jako v původním rozsudku, tj. žalobu zamítl), neshledává dovolací soud přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.

Přestože žalobci v dovolání avizují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti uplatnili pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.; podstatu jejich dovolacích námitek tvoří pouze výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Charakter skutkových výhrad mají i námitky proti zjištěním učiněným ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 1998 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, a ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97). Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalobci v dovolání uplatnili, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem.

Tvrzení, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání žalobců neobsahuje. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiných (podle nich správných) skutkových zjištění, že právnímu předchůdci žalobců nebyla část odměny za postoupenou pohledávku vyplacena při podpisu smlouvy, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.

Žalobci sice v dovolání uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům neuplatnili. I kdyby dovolání proti nákladovým výrokům směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které představuje odměna advokáta za jím sepsané vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006 (viz čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.), částkou 9.000,- Kč, a dvě paušální částky náhrad výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v citovaném znění v celkové výši 150,- Kč (čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. července 2008

JUDr. Václav Duda, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 31. July 2008