JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Odo 1019/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Vladimíra Velenského a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. N., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému M. N., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 637.076,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 7 C 177/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2002, č.j. 21 Co 98/2002-152, takto:

I. Dovolání směřující proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. srpna 2002, č.j. 21 Co 98/2002-152, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. února 2002, č.j. 7 C 177/99-135, ve výroku ukládajícím žalovanému, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci 26 % úrok z prodlení z částky 437.076,- Kč za dobu od 1. 6. 1997 do 28. 9. 1999 a z částky 200.000,- Kč za dobu od 29. 9. 1999 do 2. 11. 1999, změněn tak, že se zamítá žaloba na zaplacení takto specifikovaného příslušenství, se zamítá; jinak se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 602.683,- Kč z titulu majetkového vypořádání po svém vystoupení ze sdružení založeného smlouvou ze dne 1. 5. 1994.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem pro uznání ze dne 8. září 1999, č.j. 7 C 255/98-66, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 437.076,- Kč ve 2 splátkách, přičemž první splátku ve výši 237.076,- Kč je povinen uhradit žalobci nejpozději do 30. 9. 1999 a druhou splátku ve výši 200.000,- Kč je povinen žalobci uhradit nejpozději do 30. 10. 1999, a rozhodl o nákladech řízení. Předmětem řízení zůstala nadále částka 157.024,- Kč s příslušenstvím; řízení o zaplacení této částky bylo usnesením ze dne 8. září 1999, č.j. 7 C 255/98-63, vyloučeno k samostatnému projednání s tím, že bude nadále vedeno pod sp. zn. 7 C 177/99.

Rozsudkem ze dne 20. září 2000, č.j. 7 C 177/99-90, Okresní soud v Jičíně žalobu na zaplacení částky 157.024,- Kč se 26 % úrokem z prodlení z částky 594.100,- Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2001, č.j. 21 Co 572/2000-112, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. září 2000, č.j. 7 C 177/99-90, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 111.000,- Kč a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 15. února 2002, č.j. 7 C 177/99-135, Okresní soud v Jičíně poté, co řízení ohledně částky 46.024,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení z částky 157.024,- Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení zastavil, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 26 % úrok z prodlení z částky 437.076,- Kč za dobu od 1. 6. 1997 do 28. 9. 1999 a 26 % úrok z prodlení z částky 200.000,- Kč za dobu od 29. 9. 1999 do 2. 11. 1999, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 5. 1994 smlouvu o sdružení. Účast žalobce v tomto sdružení zanikla jeho vystoupením dne 31. 3. 1997 a podle smluvního ujednání mu měl být vyplacen majetkový podíl nejpozději do 31. 5. 1997. Žalovaný vyplatil žalobci majetkový podíl až dne 28. 9. 1997 částkou 237.076,- Kč a dne 2. 11. 1999 částkou 200.000,- Kč. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v období od 31. 5. 1997 do zaplacení uvedených dvou částek, byl žalovaný s vyplacením majetkového podílu v prodlení, a náleží mu podle ustanovení § 517 zákona č. 60/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) úroky z prodlení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem 13. srpna 2002, č.j. 21 Co 98/2002-152, rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. února 2002, č.j. 7 C 177/99-135, v odvoláním napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu na zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 437.076,- Kč od 1. 6. 1997 do 28. 9. 1999 a z částky 200.000,- Kč od 29. 9. 1999 do 2. 11. 1999 zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, nesprávně však věc posoudil po stránce právní. Má za to, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ustanovení § 839 ObčZ o majetkovém vypořádání při vystoupení účastníka ze sdružení a tudíž ani ujednání účastníků o majetkových nárocích k němu se vztahujících. Protože se jednalo o sdružení sdružující pouze dva účastníky, vystoupením jednoho z nich sdružení zaniklo, a pro posouzení majetkových nároků účastníků sdružení je třeba použít ustanovení § 841 ObčZ upravující majetkové vypořádání při rozpuštění sdružení. Protože ve smlouvě o sdružení nebyl účastníky způsob vypořádání majetku při rozpuštění sdružení stanoven, byl závazek žalovaného založen až konstitutivním rozhodnutím soudu – rozsudkem pro uznání, který založil splatnost částky 237.076,- Kč k 30. 9. 1999 a splatnost částky 200.000,- Kč k 30. 10. 1999. Zaplatil-li žalovaný žalobci první částku 28. 9. 1999 a druhou 29. 10. 1999, nedostal se do prodlení s plněním svého závazku a není tudíž povinen platit poplatek z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje žalobce z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě došlo v důsledku vystoupení žalobce ze sdružení ve skutečnosti k rozpuštění tohoto sdružení, a že proto na vypořádání majetkových vztahů účastníků sdružení dopadá ustanovení § 841 ObčZ a nikoli § 839 ObčZ. V této souvislosti připomíná, že podle ujednání ve smlouvě o sdružení, kterou účastníci uzavřeli, mohlo dojít k rozpuštění sdružení pouze se souhlasem všech jeho účastníků. I kdyby bylo možné připustit - což dovolatel popírá - že v posuzovaném případě došlo k rozpuštění sdružení, pochybil odvolací soud při výkladu ustanovení § 841 ObčZ, když dovodil, že nebyla-li o majetkovém vypořádání pro případ rozpuštění sdružení uzavřena dohoda, vznikl peněžitý dluh žalovaného nikoli dnem rozpuštění sdružení, popř. dnem 1. 6. 1997, ale až rozhodnutím soudu. Podle dovolatele totiž není smlouvou zmiňovanou v ustanovení § 841 ObčZ míněna zvláštní smlouva (dohoda) o vypořádání, nýbrž jen smlouva o sdružení, a podle smlouvy o sdružení, kterou uzavřeli účastníci řízení, byla pro splatnost výplaty podílu sjednána lhůta 2 měsíců ode dne zániku účasti ve sdružení. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že účastníci dne 26. 9. 1997 uzavřeli dohodu o částečném vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti, byť jejím předmětem nebylo vypořádání nemovitostí v katastrálním území L., které - ačkoli byly získány za trvání sdružení výkonem společné činnosti a měly tak být v podílovém spoluvlastnictví účastníků sdružení - byly chybně v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnictví žalovaného, čehož pak žalovaný využil odmítaje se o ně vypořádat. Poslední výhrada dovolatele směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně s tím, že odvolací soud měl vzít v úvahu, že řízení v tomto stupni bylo zahájeno poté, co k jeho odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2000, č.j. 7 C 177/99-90, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2001, sp.zn. 21 Co 572/2000 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a posoudit nárok na náhradu těchto nákladů podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání do výroku rozsudku o věci samé není opodstatněné, dovolání do rozsudečného výroku o nákladech řízení není přípustné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady z obsahu spisu nevyplývají.

Pochybení při právním posouzení dané věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení § 841 ObčZ, ač měl správně použít ustanovení § 839 ObčZ, a že toto jím použité ustanovení navíc nesprávně vyložil.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně ho vyložil, popřípadě ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, či aplikoval konkrétní právní normu na neúplně zjištěný skutkový stav.

Podle § 839 ObčZ účastníkovi, který vystoupil nebo byl vyloučen, se vrátí věci vnesené do sdružení. Podíl majetku podle stavu v den vystoupení nebo vyloučení se mu vyplatí v penězích. Podle § 841 ObčZ při rozpuštění sdružení mají účastníci nárok na vrácení hodnot poskytnutých k účelu sdružení a vypořádají se mezi sebou o majetek získaný výkonem společné činnosti sdružení způsobem stanoveným ve smlouvě, jinak rovným dílem.

Při posuzování otázky, zda-li má žalobce nárok na majetkové vypořádání podle ustanovení § 839 ObčZ a nebo podle ustanovení § 841 ObčZ, je nutno vyjít z toho, že prvně zmiňované ustanovení se vztahuje jen na případ, kdy sdružení po vystoupení či vyloučení jeho účastníka nadále trvá, zatímco druhé lze vztáhnout pouze na případ, kdy dojde k rozpuštění sdružení.

Při skončení účasti (ať již z jakéhokoli důvodu) jednoho účastníka ve dvoučlenném sdružení, dochází vždy k zániku (a tedy rozpuštění) sdružení, neboť sdružení pouze s jedním účastníkem nemůže (pojmově) nadále trvat. Protože k zániku sdružení dochází ze zákona (skončením účasti jednoho účastníka), je bez právního významu, že si účastnici sdružení domluvili i jiný způsob rozpuštění sdružení při souhlasu všech účastníků, jak se stalo (a je žalobcem zdůrazňováno) v posuzovaném případě. Odvolací soud proto postupoval správně, když - vycházeje ze skutkového zjištění, že došlo k vystoupení žalobce z dvoučlenného sdružení - posoudil nárok žalobce na majetkové vypořádání podle ustanovení § 841 ObčZ a nikoli podle ustanovení § 839 ObčZ (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod RC 33/2002, ročník 2002, sešit 5, strana 305).

Odvolací soud nepochybil ani při výkladu ustanovení § 841 ObčZ, uzavřel-li, že má-li dojít podle tohoto ustanovení mezi účastníky k vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení „způsobem stanoveným ve smlouvě“, musí jít o smluvní vypořádání se, které se připíná k rozpuštění sdružení (tedy které bylo ujednáno pro případ rozpuštění sdružení) a že tato smlouva o majetkovém vypořádání uzavřená v souvislosti s rozpuštěním sdružení nemůže být nahrazena ujednáním o vypořádání majetkových podílů při vystoupení účastníka ze sdružení (§ 839 ObčZ), jak nesprávně v dovolání prezentuje žalobce; jde totiž o dva odlišné nároky, které nelze zaměňovat, resp. ztotožňovat.

Námitkou, že odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 26. 9. 1997 dohodu o částečném vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti, uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu, vždy musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.

Ustanovení § 841 ObčZ zakládá nároky účastníků rozpuštěného sdružení na majetkové vypořádání, nikoli však jejich povinnost vypořádat všechny věci v podílovém spoluvlastnictví, které i při zániku sdružení nadále trvá (shodně již shora zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 29 Odo 93/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod RC 33/2002, ročník 2002, sešit 5, strana 305). Proto je přípustné, aby o části hodnot byla uzavřena dohoda účastníků a o části hodnost rozhodl soud, jak se stalo v posuzovaném případě.

Lze uzavřít, že ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů směřujících proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není naplněn. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé je z hlediska dovolacích námitek správný, dovolací soud dovolání žalobce směřující proti tomuto výroku jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání žalobce směřuje výslovně i proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně, resp. jímž ve svém důsledku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů částku 59.325,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Uvedený výrok – ač je součástí rozsudku – má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání, které proti němu směřuje lze posuzovat pouze podle § 239 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu (aplikace ustanovení § 237 je vyloučena již tím, že nejde o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé).

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o. s. ř.).

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1, b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

Jak je ze shora citovaného ustanovení § 239 o. s. ř. zřejmé, případ, kdy odvolací soud v kontextu se změnou rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil i akcesorický výrok, resp. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není v tomto ustanovení uveden. Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný; dovolací soud ho proto jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.), aniž se jím mohl zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. April 2004