JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 797/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně R. k. v. o. s., správkyně konkursní podstaty úpadce J. B. – stavební a montážní firma s.r.o., proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 257/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 8. 2007, č.j. 61 Co 270/2007-112, takto:

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni výrokem I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil (mimo nákladové výroky III. a IV.) výrok I. rozsudku ze dne 24. 1. 2007, č.j. 8 C 257/2006-70, jímž Okresní soud v Klatovech uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni

do konkursní podstaty 950.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9% ročně od 30. 9. 2006 do 31. 12. 2006, s úroky z prodlení ve výši 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 24. 1. 2007 a dále s úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB k prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů z částky 950.000,- Kč od 25. 1. 2007 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný kupní smlouvou ze dne

19. 2. 2004 prodal společnosti J. B. – stavební a montážní firma s.r.o. nemovitosti v K., a to budovu č. p. 836 na stavební parcele č. 147/2 a tuto parcelu za kupní cenu 3.000.000,- Kč, která měla být uhrazena ve splátkách. Pro případ nezaplacení kupní ceny bylo sjednáno právo prodávajícího od smlouvy odstoupit. Vlastnické právo kupující společnosti bylo vloženo do katastru nemovitostí. V dodatku ke smlouvě ze dne 15. 1. 2005 bylo deklarováno, že kupující zaplatila na kupní cenu 1.700.000,- Kč, pro nedoplatek si smluvní strany sjednaly novou lhůtu k plnění s nejzazším termínem do 31. 3. 2005 a dohodly se, že v případě odstoupení od smlouvy nastanou účinky s tímto spojené ke dni, kdy uplyne jeden měsíc od doručení odstoupení kupujícímu. Žalovaný (prodávající) pro nezaplacení zbytku kupní ceny od smlouvy dne 7. 9. 2005 odstoupil, kupující listinu s tímto projevem vůle prodávajícího téhož dne převzala a v katastru nemovitostí byl jako vlastník nemovitostí zapsán opět prodávající. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2005, č.j. 29 K 24/2005-83, byl na kupující prohlášen konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena žalobkyně; účinky konkursu nastaly k témuž dni. Dne 30. 6. 2004, tj. před uzavřením dodatku ke kupní smlouvě, uzavřela kupující s J. T. zástavní smlouvu k zajištění pohledávky 5.180.000,- Kč, jíž zatížila předmětné nemovitosti zástavním právem, které bylo 3. 8. 2004 zapsáno do katastru. Částečně zaplacenou kupní cenu prodávající kupující nevrátil, na výzvu správkyně konkursní podstaty zaplatil

do konkursní podstaty na úhradu převzaté kupní ceny 750.000,- Kč a zůstal mu nedoplatek 950.000,- Kč, který je žalobou uplatněn. Správkyně sepsala předmětné nemovitosti do konkursní podstaty. Žalovaný podal u Krajského soudu v Plzni

pod sp. zn. 55 Cm 8/2006 excindační žalobu, kterou vzal posléze zpět, a řízení bylo zastaveno.

Odvolací soud na základě těchto zjištění zejména uzavřel, že vzal-li žalovaný zpět excindační žalobu, pouze jíž se mohl bránit zařazení nemovitostí či pohledávky

na vrácení kupní ceny do soupisu konkursní podstaty, jsou jeho námitky proti postupu správce již bez významu a z téhož důvodu nelze považovat za opodstatněný ani návrh na přerušení řízení do doby skončení řízení o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, které vede se zástavním věřitelem J. T. Ze strany žalovaného vyhověním žalobě nedojde k nezákonnému dvojímu plnění ve prospěch konkursní podstaty, neboť každé z plnění má svůj právní důvod, a sice požadavek na zaplacení 950.000,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatek na části přijaté kupní ceny, kterou je prodávající povinen vrátit kupující, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, vychází ze vzájemného vypořádání účastníků zrušené kupní smlouvy a nemovitosti žalovaného byly sepsány do konkursní podstaty z důvodu existence zástavního práva, „které je konkursní věřitel povinen vypořádat.“ Pokud by nedošlo k prohlášení konkursu, byl by žalovaný v obdobném postavení, tj. pro nevrácenou část kupní ceny v pozici dlužníka kupující ze zrušené kupní smlouvy a též v pozici zástavního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli J. T., který by měl právo na uspokojení své pohledávky zpeněžením předmětných nemovitostí. Z uvedeného důvodu nelze podle odvolacího soudu stanovit, že by přiznané plnění bylo v rozporu s dobrými mravy.

Rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně nepřerušil řízení do rozhodnutí ve věci určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a odvolací soud tento vadný procesní postup „potvrdil.“ Prostřednictvím druhého dovolacího důvodu dovolatel namítá, že pokud žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty sepsala nemovitosti do konkursní podstaty a žalovaný musí do konkursní podstaty ještě vracet zaplacenou část kupní ceny, jedná se o neoprávněné, fakticky dvojí plnění, minimálně v rozporu s dobrými mravy. Podle dovolatele není rozhodné, že žalobkyni svědčí pro tento postup dva právní tituly – zástavní právo (pro pohledávku zásadně převyšující kupní cenu) a bezdůvodné obohacení. Za nesprávný označuje závěr, že k sepisu do podstaty došlo z důvodů, které nemají přímou souvislost se vznikem nároku na vydání bezdůvodného obohacení; vždyť se jedná o právní vztahy k týmž nemovitostem, které jsou jediným předmětem plnění z prvotního právního úkonu – kupní smlouvy. Zásadní právní význam přisuzuje dovolatel otázce, „zda povinnost k vydání bezdůvodného obohacení z prodaných nemovitostí lze nárokovat v případě, že sice dojde k vrácení plnění, avšak toto plnění je bez materiálního významu pro druhou smluvní stranu.“ Zápisem v katastru nemovitostí po odstoupení od kupní smlouvy bylo žalovanému vráceno vlastnické právo pouze po formální stránce, nikoli již možnost s nemovitostmi disponovat, neboť tuto získal vzápětí sepisem do konkursní podstaty kvůli zástavnímu právu, které žalovaný nezřídil, konkursní správce. Poukazuje na ustanovení § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které vykládá tak, že vzájemného plnění se může domáhat pouze ten, kdo plnění vrátil v plnohodnotné podobě, a znovu zdůrazňuje, že obojího plnění se dostává správci konkursní podstaty. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud žalovaný odstoupil

od kupní smlouvy, ač z údajů v katastru nemovitostí věděl nebo vědět mohl, že nemovitosti jsou zastavené, „choval se trestuhodně lehkomyslně a nemůže očekávat, že mu právo poskytne ochranu.“ Rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné. Podle jejího názoru nemá napadené rozhodnutí zásadní právní význam, neboť k přerušení řízení nebyl žádný důvod a ve zbytku je argumentace dovolatele ryze skutková

bez souvislosti s právním posouzením věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Z uvedeného současně vyplývá, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Tvrzená vada řízení, i kdyby byla opodstatněná, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesní povahy, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo, nehledě na to, že postrádá hlavní atribut zásadního významu po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., a to jeho judikatorní přesah. Námitkou, že soud prvního stupně nepřerušil řízení do rozhodnutí o žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, se proto dovolací soud nezabýval.

Otázka, kterou dovolatel v rámci důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nabídl k přezkumu (zda povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní smlouvy lze nárokovat v případě, že sice dojde k vrácení prodaných nemovitostí, avšak toto plnění je „bez materiálního významu“ pro druhou smluvní stranu), znaky vyjmenované v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje.

Povinnost účastníků zrušené smlouvy, kteří si podle ní dříve navzájem plnili, vrátit druhému vše, co podle ní dostali, je zakotvena v ustanovení § 457 obč. zák. Jedná se o zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení, kterým je plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Přímo ze zákona zde dochází ke vzniku synallagmatického závazku, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána; jinými slovy, vydání předmětu bezdůvodného obohacení se může domáhat jen ten, kdo sám již předmět bezdůvodného obohacení vrátil, popřípadě je připraven vrátit a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Z kupní smlouvy vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu (§ 588 obč. zák.). Je-li zrušena kupní smlouva, na jejímž základě prodávající na kupujícího převedl nemovitosti, které jsou předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a kupující zaplatil prodávajícímu část kupní ceny, prodávající povinnost vyplývající z ustanovení § 451 a 457 obč. zák. splní tak, že vrátí kupujícímu to, co obdržel na úhradu kupní ceny, a povinnost kupujícího je splněna tak, že nemovitosti odevzdá prodávajícímu a v katastru nemovitostí je jako vlastník nemovitostí znovu zapsán prodávající.

Pro závěr o splnění povinnosti kupujícího vydat předmět bezdůvodného obohacení je podstatné, že prodávajícímu (žalovanému) bylo vráceno vlastnické právo k nemovitostem, které bylo zrušenou kupní smlouvou na kupujícího převedeno, resp. nemovitosti samotné. Ostatně ani sám žalovaný nezpochybňuje, že mu bylo plnění, které od něj na základě zrušené kupní smlouvy kupující obdržel, vráceno, namítá toliko, že vrácené plnění je pro něj bez „materiálního významu.“

Okolnost, že na nemovitostech k okamžiku účinnosti odstoupení od kupní smlouvy, a tedy k okamžiku, kdy odpadl právní důvod plnění, vázlo podle stavu zápisu v katastru nemovitostí zástavní právo, které před odstoupením zřídil (bez souhlasu prodávajícího) kupující, nemůže mít na závěr o splnění vzájemné povinnosti kupujícího vydat předmět bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní smlouvy vliv. Existence zástavního práva, která je navíc mezi stranami sporná, sama o sobě ještě neznamená, že žalovaný bude nucen v budoucnu strpět uhrazovací funkci zástavního práva ve vztahu k zástavě pro případ, že dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní.

K závěru o zásadním právním významu napadaného rozhodnutí nelze dospět ani na základě argumentace dovolatele, podle níž se z jeho strany jedná o „fakticky dvojí“ plnění ve prospěch konkursní podstaty. Byly-li nemovitosti po prohlášení konkursu

na majetek kupující sepsány do konkursní podstaty, stalo se tak pro existenci zástavního práva zajišťujícího pohledávku zástavního věřitele za úpadcem v souladu s § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), tedy z právního důvodu odlišného od povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, jejíhož splnění se žalobkyně domáhá v tomto řízení. Poté, co žalovaný umožnil (tím, že neuhradil zajištěnou pohledávku ani nesložil cenu zástavy) sepsání nemovitostí do konkursní podstaty, se v případě pochybností stran existence zástavního práva mohl domáhat excindační žalobou jejich vyloučení ze soupisu, přičemž soud by v takovém řízení jako prejudiciální posuzoval otázku existence zástavního práva. Kromě toho mohl žalovaný jako osoba, jejíž věci zajišťují pohledávku odděleného věřitele vůči úpadci, v konkursním řízení přihlásit svoji podmíněnou pohledávku ve smyslu ustanovení § 20 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.

Ani otázka dovolatelem namítaného rozporu požadavku žalobkyně na vydání předmětu bezdůvodného obohacení ze zrušené kupní smlouvy s dobrými mravy není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť posouzení, zda určitý výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, je závislé na konkrétních okolnostech a poměrech účastníků, pročež má význam právě a jen pro projednávanou věc a nesplňuje tak podmínku judikatorního přesahu do poměrů sporů jiných - obdobných (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3639/2007).

Poukaz dovolatele na ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. není případný. Uvedené ustanovení upravuje promlčení synallagmatického závazku, na posouzení této otázky však napadené rozhodnutí nespočívá (námitku promlčení žádný z účastníků nevznesl).

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b

odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalobkyni, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 31. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin