JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 729/2013

Důkazní břemeno ve sporu o zaplacení kupní ceny

Právní věty

  1. Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.Z ustanovení § 588 obč. zák. vyplývá, že ve sporu o zaplacení kupní ceny věřitele (prodávajícího) tíží povinnost tvrdit, že s dlužníkem (kupujícím) uzavřel kupní smlouvu, že podle této smlouvy je připraven odevzdat kupujícímu předmět koupě a že kupující mu řádně a včas nezaplatil sjednanou kupní cenu. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva tohoto obsahu byla uzavřena (břemeno důkazní). Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, věřitel unesl jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že kupní smlouva nevznikla, resp. že byla uzavřena s odkládací podmínkou, leží na dlužníkovi.

33 Cdo 729/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně MAXX KUCHYNĚ s. r. o. v likvidaci se sídlem Praha 5, Plaská 622/3, zastoupené Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, proti žalovanému S. G., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, o zaplacení 1.038.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 567/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 18 Co 363/2012-210, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 18 Co 363/2012-210, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. května 2012, č. j. 5 C 567/2008-175, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.038.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli písemně dne 13. 5. 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikované kuchyňské sestavy za kupní cenu 1.038.500,- Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit kupní cenu do 10 pracovních dnů před dodáním s tím, že 4 týdny před dodáním obdrží dopis s bližšími informacemi. Termín dodání byl dohodnut na 30. kalendářní týden roku 2006. Při podpisu kupní smlouvy byli kromě žalovaného přítomni svědci M. Z. (přítelkyně žalovaného), G. J. D. (spolumajitel firmy žalobkyně) a T. H. (zaměstnanec žalobkyně). Dopisy z 1. 11. 2006, 21. 11. 2006 a 18. 12. 2006 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení kupní ceny a poskytnutí součinnosti k namontování kuchyňské sestavy, která je připravena k dodání. Žalovaný kupní cenu nezaplatil a žalobkyně mu kuchyňskou sestavu nedodala. Soud prvního stupně po provedeném dokazování výpověďmi svědků Z., D. a H. a listinnými důkazy neuvěřil žalovanému, že „ve smlouvě bylo ujednáno teprve budoucí objednání kuchyňské sestavy vázané na výslovné potvrzení koupě bytu“, neboť pravost svého podpisu na žalobkyní předloženém stejnopisu kupní smlouvy nezpochybnil a sám jiný její originál k prokázání svého tvrzení nepředložil, ačkoli svědci H. a D. shodně vypověděli, že jedno vyhotovení smlouvy obdržel. Tvrzení žalovaného o vpiskách do textu smlouvy nebylo prokázáno a navíc se soudu prvního stupně jevilo nevěrohodným, jestliže přímou možnost objednávky „na pokyn“ předtištěnou na straně 3 smlouvy účastníci nevyužili. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poměřoval § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák“), a dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, z níž vznikl žalovanému závazek zaplatit kupní cenu, který dosud nesplnil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. října 2012, č. j. 18 Co 363/2012-210, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 1.038.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemeno za situace, kdy žalobkyně své tvrzení o uzavření kupní smlouvy prokazovala neověřenou fotokopií rozpočtového formuláře nadepsaného jako kupní smlouva, jejíž obsahovou správnost žalovaný zpochybňoval námitkou, že listina neobsahuje všechny části smlouvy, tedy že žalobkyní předložená kupní smlouva není shodná s tou, kterou dne 13. 5. 2006 podepsal. Tomu nasvědčuje - podle odvolacího soudu - to, že třetí list textu formuláře obsahuje ujednání: „Dále platí Všeobecné podmínky a doplňující informace a podmínky. Tyto podmínky jsou popsány na druhé straně tohoto formuláře“, a že v závěru této stránky je obsažen tučně vytištěný text: „Pro doplňující informace a podmínky viz zadní strana tohoto formuláře!!!“, přičemž listina předložená žalobkyní zadní část třetího listu, na niž je odkazováno, neobsahuje. Odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, zaujal právní názor, podle něhož v případě, že je popřena pravost, resp. správnost soukromé listiny, platí, že účastníka, který listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Vzhledem k tomu, že žalobkyně při uzavírání smlouvy jednala jako dodavatel a žalovaný jako spotřebitel ve smyslu § 52 odst. 2 a 3 obč. zák., odvolací soud odstranil pochybnost o úplnosti žalobkyní předložené fotokopie pomocí výkladového pravidla vyjádřeného v § 55 odst. 3 obč. zák. a dovodil, že žalobkyní předložená třístránková neověřená fotokopie kupní smlouvy není shodná s jejím originálem. Tento závěr by bylo možné vyvrátit pouze prostřednictvím důkazu originálem smlouvy ze dne 13. 5. 2006, a ten žalobkyně nepředložila. Uzavřel, že „žalobkyně poté, co žalovaný z hlediska úplnosti zpochybnil správnost listiny, jíž prokazovala uzavření kupní smlouvy tvrzeného obsahu, neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že projevená vůle stran dne 13. 5. 2006 znamenala konsens na vzniku povinnosti žalobkyně dodat žalovanému v 30. týdnu roku 2006 konkrétně určenou kuchyňskou sestavu a korespondující povinnosti žalovaného zaplatit 10 dnů předem sjednanou cenu ve výši žalované částky.“ Skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala tvrzení, z nichž dovozovala žalobou uplatněný nárok, tak není správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. Napadenému rozhodnutí vytýká překvapivost (nepředvídatelnost), neboť odvolací soud jí neumožnil reagovat na jeho odlišný právní názor a navrhnout doplňující důkazy k prokázání skutečností, jež odvolací soud nepovažoval za prokázané. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí předložený dokument opatřený originálními podpisy účastníků není originálem kupní smlouvy ze dne 13. 5. 2006. Žalovaný nikdy nepopřel, že tato listina je opatřena jeho podpisem. Má za to, že touto listinou podepsanou oběma stranami prokázala uzavření kupní smlouvy jí tvrzeného obsahu. Naopak žalovaný neprokázal své obranné tvrzení, že smlouva byla jiného obsahu, konkrétně že obsahovala ujednání smluvních stran o odkládací podmínce. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 1.038.500,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení.

Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Napadené rozhodnutí má za předvídatelné a věcně správné. Žalobkyně své tvrzení o uzavření kupní smlouvy přes poučení podle § 118a o. s. ř. nedoložila kompletní smlouvou, a to ani ve formě kopie.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vystihuje námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene za situace, kdy žalovaný jednak popřel správnost (pravdivost) vlastnoručně podepsaného stejnopisu kupní smlouvy (tj. soukromé listiny), z níž dovozovala své právo na zaplacení kupní ceny, a jednak se proti žalobě bránil tvrzením, že kupní smlouva byla uzavřena jen pro případ, že koupí byt.

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost (v důsledku nesplnění povinnosti uložené ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, pod označením SR 57/1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 86, ročník 2002). Povinnost důkazní uložená účastníkům řízení je procesní povinností. O této povinnosti a o důkazním břemenu, které z ní vyplývá, je proto soud povinen účastníky poučit ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 02. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

Za důkazy, jejichž označením k prokázání svých tvrzení plní účastníci svou důkazní povinnost, mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, mimo jiné i soukromé listiny (§ 125 věta první o. s. ř.). U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Popírá-li vystavitel pravost listiny, leží důkazní břemeno ohledně pravosti na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1999, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004). Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004, a ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006). Obdobně v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá.

Z ustanovení § 588 obč. zák. vyplývá, že ve sporu o zaplacení kupní ceny věřitele (prodávajícího) tíží povinnost tvrdit, že s dlužníkem (kupujícím) uzavřel kupní smlouvu, že podle této smlouvy je připraven odevzdat kupujícímu předmět koupě a že kupující mu řádně a včas nezaplatil sjednanou kupní cenu. Z takto vymezeného břemene tvrzení vyplývá pro věřitele povinnost označit důkazy k prokázání toho, že smlouva tohoto obsahu byla uzavřena (břemeno důkazní). Jsou-li tyto skutečnosti prokázány, věřitel unesl jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že kupní smlouva nevznikla, resp. že byla uzavřena s odkládací podmínkou, leží na dlužníkovi.

V posuzovaném případě žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, v níž se žalovaný zavázal zaplatit jí kupní cenu 10 dnů před dodáním předmětu koupě v 30. týdnu roku 2006, označila a předložila listinný důkaz - stejnopis písemné kupní smlouvy opatřený vlastnoručními podpisy obou smluvních stran. Poté, co žalovaný, který nezpochybnil pravost svého podpisu na listině, se žalobě bránil tvrzením, že kupní smlouva byla uzavřena s odkládací podmínkou koupě bytu, a že vyhotovení kupní smlouvy předložené žalobkyní neobsahuje poslední stranu, na níž byla odkládací podmínka zachycena (tj. zpochybnil obsahovou správnost - pravdivost této soukromé listiny), žalobkyně navrhla k prokázání svého žalobního tvrzení důkaz výslechem svědků D. a H. a dalšími listinami (smlouvami uzavřenými v témže období s dalšími kupujícími) a žalovaný navrhl výslech svědkyně Z. k prokázání svého obranného tvrzení, že kupní smlouva byla uzavřena jen pro případ, že koupí byt. Po provedení těchto důkazů a po jejich zhodnocení (§ 132 o. s. ř.) soud prvního stupně - z blíže vyložených důvodů - dospěl k závěru, že výsledek dokazování potvrdil pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně a že skutková verze žalovaného (jeho hmotněprávní obrana) vyzněla ve světle provedených důkazů (výpovědí svědků D. a H. a písemné kupní smlouvy) nevěrohodně, tj. že žalovaný své tvrzení neprokázal. Odvolací soud především (s poukazem na judikát týkající se popření pravosti a správnosti soukromé listiny) vyjádřil názor, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene, zatížil-li žalovaného prokázáním jeho obranného tvrzení, že žalobkyní předložená „neověřená fotokopie kupní smlouvy“ není kompletní, neboť neobsahuje ujednání o odkládací podmínce na zadní straně formuláře. V návaznosti na to se pak neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala vznik konsenzu smluvních stran o jí tvrzeném obsahu kupní smlouvy, a dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení.

Z důvodů, které byly vyloženy výše, dovolací soud nesdílí názor odvolacího soudu, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene. Odvolací soud totiž zcela přehlédl, že soud prvního stupně rozhodl v neprospěch žalovaného nikoli proto, že ten neunesl své důkazní břemeno, nýbrž proto, že výsledek zhodnocení provedených důkazů mu umožnil přijmout závěr o pravdivosti skutkových tvrzení žalobkyně a o nevěrohodnosti skutkové verze žalovaného. Přitom v rámci zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. hodnotil nejen žalobkyní předloženou kupní smlouvu, ale i další písemnosti a výpovědi svědků navržené jak žalobkyní tak žalovaným. Jestliže odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala svá skutková tvrzení o obsahu smluvního ujednání v kupní smlouvě, pak rozhodl na základě odlišného skutkového stavu věci, aniž zopakoval důkazy, z nichž čerpal svá zjištění soud prvního stupně; tím ovšem nepostupoval procesně korektním způsobem.

Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout mimo jiné k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li zato, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud zopakuje důkazy již provedené před soudem prvního stupně zejména tehdy, jestliže se účastníci domáhají, aby provedené důkazy byly vyhodnoceny jinak, než to učinil soud prvního stupně, nebo má-li odvolací soud za to, že by provedené důkazy měly být hodnoceny odlišně, než se stalo za řízení před soudem prvního stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případně odlišné zhodnocení (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1713 s.). Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. V případě, že odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je tím dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

V posuzované věci se odvolací soud uvedenými hledisky důsledně neřídil. Ačkoli na rozdíl od soudu prvního stupně neuvěřil skutkové verzi žalobkyně, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu jí tvrzeného obsahu, nezopakoval žádný z důkazů provedených soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze dne 24. 10. 2012) a ani nevysvětlil, z jakého důvodu je považoval za nevýznamné. Nepřípustně vyhodnotil tvrzení žalobkyně jako nevěrohodné a hodnocením výpovědí svědků slyšených soudem prvního stupně se vůbec nezabýval, ačkoliv z nich soud prvního stupně čerpal poznatky pro své skutkové závěry. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Jen jako obiter dictum se sluší uvést, že odvolací soud za nepřípadné aplikace ustanovení § 55 odst. 3 obč. zák. dovodil, že „žalobcem předložená třístránková neověřená fotokopie kupní smlouvy není shodná s originálem smlouvy“. Uvedené ustanovení totiž stanoví interpretační pravidlo (modifikující pro režim spotřebitelských smluv obecná interpretační pravidla obsažená v § 35 odst. 2 obč. zák.), podle něhož v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější. Jeho použití je na místě tehdy, obsahuje-li spotřebitelská smlouva výraz či formulaci připouštějící různý výklad. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.

Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. listopadu 2014
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu

Vydáno: 26. November 2014
Vloženo: 22. April 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-