JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 5115/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně P. H. (dříve K.), zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) R. K., a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, o neplatnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 108/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2008, č. j. 15 Co 61/2008-82, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.449,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2008, č. j. 15 Co 61/2008-82, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 9 C 108/2007-52, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

V dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu – žalobkyně vytkla odvolacímu soudu pouze nesprávně, resp. neúplně zjištěný skutkový stav věci ústící v závěr, že k uzavření darovací smlouvy nebyla nikým donucována a smlouvu neuzavřela ani v přechodné duševní poruše. Je nadále přesvědčena, že v řízení měl být proveden jí navržený důkaz (konkrétně výslech psycholožky PhDr. B., příp. i znalecký posudek z oboru psychologie) a že bez provedení tohoto důkazu (resp. těchto důkazů) zůstalo dokazování neúplné, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Těmito výhradami žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití

je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, neboť neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího

v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svém skutkovém závěru ohledně svobody vůle k uzavření darovací smlouvy, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, a to, že darovací smlouva je neplatná. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.

Protože dovoláním je napadán výslovně i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, je namístě jeho přípustnost zvažovat z hlediska ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Rozhodnutí o nákladech řízení totiž má, jde-li o jeho formu, vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.), byť je začleněno do rozsudku a stává se proto formálně jeho součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. nepřichází v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť nákladové výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z 2 paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.349,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. června 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 24. June 2008