JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 424/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré

ve věci žalobce E. M., zastoupeného advokátem, proti žalované 3. T. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu (prohlášení) vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 85/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, č.j. 3 Co 22/2006-86, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, č.j. 3 Co 22/2006-86,

se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č.j. 3 Co 22/2006-86, potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 14. 10. 2005, č.j. 37 C 85/2004-56, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil prohlášení vůle žalované (přijetí návrhu na uzavření smlouvy o převodu přihlášky vynálezu a know-how k výrobě transparentních prototypových dílů s dvěma a více barvami), ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil v tom, že právo na nahrazení prohlášení vůle žalované, která se promlčení dovolala, je promlčeno (§ 50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). Smlouvu o prodeji licenčních práv či vlastnických práv k předmětu vymezenému ve smlouvě o smlouvě budoucí měly strany uzavřít nejpozději do 31. srpna 2002. Protože řízení bylo zahájeno 1. září 2003 (podáním z 9. května 2005, které soud prvního stupně nesprávně posoudil jako změnu žaloby, žalobce žalobu nezměnil, ale jen upřesnil žalobní návrh), promlčecí doba jednoho roku uplynula 31. srpna 2003.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž zpochybnil právní závěr o promlčení práva (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Má zato, že lhůta jednoho roku, v níž se lze podle § 50a odst. 2 obč. zák. u soudu domáhat nahrazení prohlášení vůle, začala běžet 1. září 2002, neboť teprve tímto dnem žalovaná porušila svoji povinnost a žalobce mohl právo poprvé vykonat. Žalobu však podal dovolatel včas i za situace, kdyby byl správný názor odvolacího soudu, že promlčecí doba uplynula již 31. srpna 2003; tento den totiž připadl na neděli, takže posledním dnem lhůty bylo pondělí 1. září 2003.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 236 odst. 1, § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). Ten je dán tím, že otázku promlčení práva domáhat se nahrazení prohlášení vůle soudním rozhodnutím podle § 50a odst. 2 obč. zák. vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.

Z hlediska skutkového vycházel odvolací soud z následujícího zjištění, jež nebylo – a s ohledem na založení přípustnosti dovolání ani být nemohlo (viz § 237 odst. 1 písm. c/, § 241a odst. 3 o.s.ř.) – zpochybněno. „Smlouvou o smlouvě o převodu (prodeji) licence“ ze dne 12. července 2002 se účastníci dohodli, že žalobce (prodávající) za 550.000,- Kč převede žalované (kupující) smlouvou, kterou uzavřou nejpozději do 31. srpna 2002, licenční či vlastnická práva k patentu podanému přihláškou č. PV 2002-1412 a obsah know-how k výrobě transparentních prototypových dílů s dvěma a více barvami. Návrh „smlouvy o převodu autorských práv,“ datovaný 29. srpnem 2002 a podepsaný žalobcem, byl žalované doručen 22. srpna 2003. Žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil svým rozsudkem projev vůle (akceptaci návrhu smlouvy), došla soudu 1. září 2003.

Podle ustanovení § 50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že

do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejich podstatných náležitostech (odstavec 1/). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 2/).

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

Podle ustanovení § 122 odst. 2 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (§ 122 odst. 3 obč. zák.).

Názor odvolacího soudu, že lhůta stanovená v § 50a odst. 2, větě první, obč. zák. je lhůtou promlčecí, je správný (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: Občanský zákoník I, Komentář, 2. vydání 2009, C.H.Beck, str. 442). Počátek běhu promlčecí doby se pojí s dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. kdy bylo možno právo odůvodněně uplatnit žalobou u soudu (tzv. akcio nata). Protože účastníci se dohodli na uzavření hlavní smlouvy nejpozději do 31. srpna 2002, je dnem, kdy se právo stalo nárokem, 1. září 2002; uvedený den je současně dnem, na který připadá událost, od níž lhůta (promlčecí doba) začíná běžet. Poslední den lhůty (promlčecí doby) pak ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2, věty první, obč. zák. připadá na 1. září 2003 (pondělí). Protože řízení bylo zahájeno tentýž den (§ 82 odst. 1 o.s.ř.), právo, aby soud nahradil projev vůle žalované svým rozhodnutím, promlčeno není.

Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) – napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. srpna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. August 2009