JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 4030/2011

Zajištění smluvní pokutou podle starého OZ

Právní věty

  1. Smluvní pokutou lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou.

  2. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty.

  3. Okruh povinností, jež lze smluvní pokutou zajistit, není omezen, neboť každá platně sjednaná povinnost může být tímto způsobem zajištěna. Obecně se tak může jednat o povinnost poskytnout plnění ve věcech, v činnostech nebo v penězích, o povinnost zdržet se nějaké činnosti; zajištěna může být i povinnost poskytnout plnění v dohodnutém místě, v dohodnutém čase, v potřebné jakosti, zajistit lze i porušení plnit bez právních vad a pokuta se může vztahovat i k plnění nekompletnímu.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. V. I. F., a b) Mgr. M. I., zastoupených Mgr. Lenkou Velvarskou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 6, Na Čihadle 869/16, proti žalované TRUST INVEST s. r. o. se sídlem Praha 2, Legerova 616/78, identifikační číslo: 266 98 510, zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1568/23, o zaplacení 476.966,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 58 Co 125/2011-236, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č. j. 58 Co 125/2011-236, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. srpna 2010, č. j. 19 C 219/2009-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši 476.966,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 58 Co 125/2011-236, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 476.966,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 4․ 2. 2009 smlouvu o budoucí smlouvě o převodu nemovitostí, ve znění jejího dodatku ze dne 27. 5. 2009; v ní se zavázali uzavřít ve lhůtě do 31. 5. 2009 kupní smlouvu, podle které žalovaná (budoucí převodce) prodá žalobcům (budoucím nabyvatelům) rodinný dům umístěný na pozemku o výměře 129 m² - zastavěná plocha a nádvoří a pozemek o výměře 787 m² - orná půda, způsob ochrany: zemědělský půdní fond, v katastrálním území S. u L., obec S., okres P. - v., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - východ, na listu vlastnictví (dále též „předmětné nemovitosti“), za sjednanou kupní cenu 9,539.328,- Kč. V článku 3. 3. smlouvy o smlouvě budoucí se žalovaná zavázala na vlastní náklady zajistit a žalobcům doložit, že nejpozději ke dni 1. 5. 2009 bude pozemek o výměře 787 m² - orná půda (dále též „pozemek“) na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely. V článku 6. 2. písm. c/ smlouvy je uvedeno, že žalobci mají právo odstoupit od smlouvy, pokud rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu podle článku 3. 3. smlouvy nenabude právní moci ve stanovené lhůtě. V tom případě je žalovaná povinna uhradit žalobcům smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč. Žalovaná - po informaci svého zástupce o celkovém vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu - vyzvala žalobce k uzavření smlouvy o převodu předmětných nemovitostí v přesvědčení, že svou povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí splnila. Součástí výzvy byl i souhlas Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav k trvalému odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 20. 8. 2007 a územní rozhodnutí ze dne 29. 4. 2009, jímž bylo rozhodnuto o změně užívání pozemku jako zahrady. Dne 29. 5. 2009 účastníci uzavřeli smlouvu o převodu nemovitostí (dále jen „smlouva“). V jejím článku 5. 2. je mimo jiné obsaženo prohlášení, že „pozemek (pozemková parcela) o výměře 787 m², v k. ú. S. u L., obec S.“…“ je veden jako zahrada a na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu byl trvale odňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely“.Článek 5. 4. obsahuje ujednání stran, podle něhož, ukáže-li se některé z prohlášení nebo ujištění žalované ve smlouvě nepravdivým, neúplným nebo nepřesným, mají žalobci dle své volby nárok na bezplatné odstranění vad žalovanou nebo nárok na snížení celkové kupní ceny nebo nárok na odstoupení od této smlouvy nebo nárok na náhradu škody nebo veškeré nároky náležející jim ze zákona. Žalovaná je v takovém případě povinna uhradit žalobcům smluvní pokutu ve výši 5% z celkové kupní ceny do 5 pracovních dnů ode dne, kdy byla k zaplacení smluvní pokuty vyzvána. Ke dni uzavření kupní smlouvy předmětný pozemek nebyl vyňat ze zemědělského půdního fondu, neprobíhalo řízení o jeho vynětí a byl veden jako druh pozemku zahrada. Se souhlasem odboru životního prostředí Městského úřadu Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, č. j. 100/54244/2007ZPF Šty, byly vyjmuty jen části pozemků pro výstavbu rodinných domů, zpevněných ploch a komunikací; rozhodnutím stavebního úřadu v L. byla změněna kultura u pozemků z orné půdy na zahradu, přičemž zůstaly součástí zemědělského půdního fondu. Žalobci vyzvali žalovanou dopisem ze dne 10. 8. 2009, aby ve stanovené lhůtě zajistila trvalé vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely a aby zaplatila smluvní pokutu ve výši 5% z celkové kupní ceny. Jelikož předmětný pozemek tvořil s domem a stavební parcelou jeden funkční celek, žalobce, ač cizozemec, jej nabyl do svého vlastnictví (§ 17 odst. 1 písm. d/ devizového zákona).
Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu, neboť porušila smluvní povinnost, jejíž splnění bylo smluvní pokutou zajištěno (§ 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.“). Konstatoval, že vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu představovalo jednu z důležitých vlastností převáděné nemovitosti, kterou si žalobci vymínili. Smluvní pokutou zamýšleli minimalizovat riziko, že nabývaná nemovitost bude vykazovat vady. Soud prvního stupně shledal smluvní pokutu ve výši 5% z celkové ceny převáděných nemovitostí (tj. 9,539.328,- Kč) přiměřenou - v souladu s dobrými mravy a ujednání o smluvní pokutě platným právním úkonem (§ 39 obč. zák.); z blíže vyložených důvodů nepřisvědčil žalované, že žalobou uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobcům právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, neboť jeho vznik nebyl vázán na porušení - určitým a srozumitelným způsobem vymezené - povinnosti, k jejímuž splnění se žalovaná ve smlouvě zavázala. V posuzovaném případě se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu mimo jiné pro případ, že se ukáže nepravdivým její ujištění, že pozemek je veden jako zahrada a na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu byl trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely. Jelikož v článku 5. 2. smlouvy není formulována žádná konkrétní povinnost žalované, nýbrž pouhé ujištění, že věc má určitou žalobci vymíněnou vlastnost, je ujednání o smluvní pokutě neplatné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5391/2008 a 33 Cdo 2730/2008 konstatoval, že nevznikla-li povinnost plnit, nemohla být ani porušena a nárok na zaplacení smluvní pokuty nemohl tudíž vzniknout (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Doplnil, že neurčitost obsahu smlouvy co do vymezení povinnosti, jejíž porušení mělo být zajištěno smluvní pokutou, nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák.; proto je ujednáni o smluvní pokutě neplatné ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Otázkami, zda smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.) a zda žalobou uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, se již nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné. Poukazují na to, že žalovaná se ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 4. 2. 2009 zavázala na své náklady zajistit vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu včetně doložení, že k tomu skutečně došlo. Podmínkou uzavření realizační smlouvy bylo splnění mimo jiné i tohoto závazku. Prohlášení žalované obsažené v kupní smlouvě tak bylo potvrzením, že již splnila svou povinnost zajistit, aby pozemek měl jimi vyžadovanou vlastnost. Žalovaná však tuto povinnost nesplnila. Zdůrazňují, že ujištění obsažená v čl. 5. 1. a 5. 2. smlouvy odrážela povinnosti žalované stanovené v článcích 3. 3. a 3. 4. smlouvy o smlouvě budoucí a že neměli zájem o koupi nemovitostí, které by nesplňovaly jimi vymíněné vlastnosti. Své požadavky dali žalované jasně najevo a ta je akceptovala. Odvolacímu soudu vytýkají, že se důsledně nezabýval vůlí smluvních stran při sjednávání smluv o smlouvě budoucí a o převodu nemovitostí, neboť z těchto právních úkonů a z následné písemné komunikace mezi účastníky (zejména z dopisu žalované ze dne 14. 10. 2009) je zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinnosti žalované zajistit trvalé odnětí pozemku ze zemědělského půdního fondu. Žalovaná ostatně namítala neplatnost ujednání o smluvní pokutě jen z důvodu její nepřiměřenosti, kterou považovala za příčící se dobrým mravům. Navrhli proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky, zda je důvodné.
Žalobci nenamítají žádnou z vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze dovolacím důvodem, jak jej žalobci obsahově vymezili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci zpochybňují správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 29. 5. 2009 je pro neurčitost vymezení povinnosti, která má být smluvní pokutou zajištěna, neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že právo na zaplacení smluvní pokuty, jež zajišťuje jen pravdivost ujištění o určité vlastnosti převáděné věci, a nikoli existující závazek, nemohlo vzniknout.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2).
Institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ustanoveních § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1237/96, ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1529/96, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 675/99, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009). Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Pro smluvní pokutu je typické, že ji lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu - smlouvy. Naproti tomu z § 544 obč. zák. nelze dovodit, že by bylo možné smluvní pokutou zajistit splnění mimozávazkových povinností nebo povinností ze závazků, jež vznikají na základě jiných právních skutečností, než jsou smlouvy.Smluvní pokutou tedy lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou. Nejvyšší soud již v odůvodnění rozsudku ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, uveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1274, vyjádřil názor, podle něhož okruh povinností, jež lze smluvní pokutou zajistit, není omezen, neboť každá platně sjednaná povinnost může být tímto způsobem zajištěna. Obecně se tak může jednat o povinnost poskytnout plnění ve věcech, v činnostech nebo v penězích, o povinnost zdržet se nějaké činnosti; zajištěna může být i povinnost poskytnout plnění v dohodnutém místě, v dohodnutém čase, v potřebné jakosti, zajistit lze i porušení plnit bez právních vad a pokuta se může vztahovat i k plnění nekompletnímu. Akcesorická povaha smluvní pokuty je dána tím, že nemůže vzniknout bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku a nemůže bez něj existovat, její platnost je závislá na platnosti závazku hlavního. Má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí z ujednání o smluvní pokutě jednoznačně vyplývat, splnění jaké konkrétní povinnosti je tímto institutem zajištěno, tedy při porušení které přesně vymezené povinnosti vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Přitom platí, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nelze odstranit ani výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. (srovnej např. rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2, rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2001, a rozsudek ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009). Zásady pro výklad právních úkonů formuloval i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84. V něm uvedl, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost vymezení konkrétní povinnosti, jejíž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, neodpovídá ustálené judikatuře.
V posuzovaném případě jedním z předmětů koupě byl pozemek o výměře 787 m2 - zahrada v k. ú. S. u L. (článek 1. smlouvy), ohledně něhož žalovaná v článku 5. bodu 5.2 smlouvy prohlásila, že je veden jako zahrada a na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu byl trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely. Článek 5. bod 5.4 smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož „ukáže-li se některé z prohlášení nebo ujištění převodce uvedených v této smlouvě nepravdivým, neúplným či nepřesným, mají nabyvatelé dle své volby nárok na bezplatné odstranění vad převodcem nebo nárok na snížení celkové kupní ceny nebo nárok na odstoupení od této smlouvy nebo nárok na náhradu škody nebo veškeré nároky náležejícím nabyvatelům ze zákona. Převodce je v takovém případě povinen uhradit nabyvatelům smluvní pokutu ve výši 5 % z celkové kupní ceny…“
Je zřejmé, že v dané věci obsah smlouvy není zcela jednoznačný, pokud jde o vymezení povinnosti, jejíž splnění má smluvní pokuta zajišťovat. Interpretací obsahu ujednání obsaženého v článku 5. bodech 5.2 a 5.4 smlouvy (za pomoci výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zák.) lze však dojít k závěru, že vyjadřuje shodnou vůli smluvních stran zajistit smluvní pokutou splnění závazku žalovanou odevzdat žalobcům pozemek, který je trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely, tedy poskytnout jim plnění se smluvenou vlastností. Byť tento závazek není ve smlouvě takto přímo verbálně vyjádřen, okolnosti, které uzavření smlouvy předcházely, zejména to, že žalovaná se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázala zajistit a žalobcům doložit, že pozemek bude nejpozději do 1. 5. 2009 na základě pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely, a že žalobcům ve výzvě k uzavření smlouvy ze dne 4. 5. 2009 oznámila splnění uvedeného závazku, svědčí - logicky - o zájmu žalobců nabýt do vlastnictví jen věc, která má smluvenou vlastnost, a o tom, že se žalovaná zavázala odevzdat jim předmět koupě splňující vymíněnou vlastnost (§ 588 obč. zák.). Lze uzavřít, že jazykové vyjádření obsahu projevu vůle smluvních stran zachycené ve smlouvě umožňuje učinit závěr, že vůle účastníků směřovala k zajištění splnění uvedeného závazku žalovanou.
Žalobcům se tak podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro neurčitost vymezení povinnosti, která má být smluvní pokutou zajištěna (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a že tudíž - v důsledku neexistence hlavního zajišťovaného závazku - žalobcům právo na smluvní pokutu nevzniklo. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil, je závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2013
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu

Vydáno: 30. April 2013
Vloženo: 29. February 2016