JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 3694/2008

Smluvní zákaz převodu zástavy

Právní věty

  1. Slovní znění článku III. bodu 2 zástavní smlouvy lze vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jedině tak, že žalovaná se zavázala pod sankcí smluvní pokuty nepřevést zástavu bez souhlasu zástavního věřitele. Jinými slovy řečeno, žalovaná mohla převést zástavu, aniž by porušila smluvní ujednání, jedině se souhlasem zástavního věřitele. Z toho jednoznačně plyne, že žalovaná coby zástavní dlužnice byla tímto ujednáním významně omezena v nakládání se zástavou, neboť vlastnické právo k ní sice mohla převést, avšak aby vyloučila hrozbu smluvní pokutou, musela tak učinit jedině se souhlasem zástavního věřitele. By-li podle ujednání stran zástavní smlouvy převod zástavy vázán pod sankcí smluvní pokuty na souhlas zástavního věřitele, je evidentní, že mu tím bylo umožněno zasahovat do dispozice zástavního dlužníka se zástavou. Mohl tak jednoduše učinit tím, že by požadovaný souhlas s převodem zástavy odepřel. Nelze tak přisvědčit žalobkyni, že účelem souhlasu byla pouhá informovanost zástavního věřitele o aktuálním vlastníku zástavy. K naplnění tohoto proklamovaného účelu by jistě postačil závazek zástavce informovat zástavního věřitele o převodu vlastnického práva k zástavě.

  2. Právní závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažené v článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je neplatné podle § 39 obč. zák., je tudíž správný a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně AVETRADE FINANCE spol. s r.o. se sídlem Praha 9, Mladoboleslavská 330, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalované D. L., zastoupené Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61, o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 253/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 15 Co 63/2007-160, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 43.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Denisy Belošovičové, advokátky se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Bohumínská 788/61.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,500.000,- Kč s odůvodněním, že její právní předchůdkyně Komerční banka, a. s. uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem žalované. Protože žalovaná porušila svůj závazek ze zástavní smlouvy nepřevést tyto nemovitosti bez souhlasu zástavního věřitele, vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu.

Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 11 C 253/2004-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2,500.000,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení od 1. 9. 2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně Komerční bankou, a. s. dne 7. 8. 1997 smlouvu o úvěru ve výši 4,200.000,- Kč, který byl účelově určen na koupi nemovitostí. Dne 4. 12. 1997 uzavřela žalovaná s Komerční bankou, a. s. zástavní smlouvu, kterou bylo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem. V článku III. bodu 2 zástavní smlouvy si smluvní strany sjednaly, že žalovaná (zástavce) po dobu existence zajišťované pohledávky bez souhlasu zástavního věřitele zástavu smluvně nepřevede. V článku III. bodu 5 písm. a/ odst. 1 zástavní smlouvy se žalovaná zavázala k úhradě smluvní pokuty ve výši 2,500.000,- Kč v případě, že nedodrží kteroukoliv smluvní povinnost uvedenou v tomto článku. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 5. 2002 postoupila Komerční banka, a. s. pohledávku za žalovanou ze smlouvy o úvěru včetně příslušenství i zajištění (dále jen „pohledávka za žalovanou“) na JUDr. Z. H., který tuto pohledávku postoupil dne 6. 6. 2002 společnosti HP TRONIC Zlín, s. r. o. a ta ji postoupila dne 19. 8. 2002 žalobkyni; postoupení pohledávky bylo vždy žalované oznámeno (naposledy dopisem ze dne 19. 8. 2002, který převzala 26. 8. 2002). Žalovaná předmětné nemovitosti prodala dne 7. 6. 2004 D. L., aniž požádala o souhlas zástavního věřitele. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uzavřela s Komerční bankou, a. s. smlouvu o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“), přičemž pohledávka věřitele z úvěru byla zajištěna zřízením zástavního práva k předmětným nemovitostem. Žalovaná tím, že bez souhlasu věřitele převedla vlastnické právo k zástavě, nesplnila závazek, s jehož porušením byl spojen vznik práva zástavního věřitele na smluvní pokutu ve smyslu § 544 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“) ve spojení s § 300 a násl. obch. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2007, č. j. 15 Co 63/2007-160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s 2,5 % úroky z prodlení od 1. 9. 2004 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti žalobkyně. Po zopakování důkazu zástavní smlouvou dospěl k závěru, že ujednání v článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je absolutně neplatné podle § 39 obč. zák., neboť odporuje účelu (smyslu) zástavního práva; žalovaná jím byla jako zástavce v rozporu se zákonem omezena ve svobodném nakládání se zástavou. V této souvislosti odkázal na právní závěr vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 296/2003. Protože předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu je porušení smluvní povinnosti a žalovaná svým jednáním žádnou platně sjednanou smluvní povinnosti neporušila, nevzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž napadla správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání v článku III. odst. 2 zástavní smlouvy je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné. Má za to, že zástavní smlouva neobsahuje žádné ujednání, podle něhož se žalovaná zavázala, že předmětné nemovitosti nepřevede. Žalovaná mohla nemovitosti převést, avšak zavázala se, že tak neučiní bez souhlasu věřitele. Pro případ, že se tak stane bez jeho souhlasu, zavázala se zaplatit mu smluvní pokutu. Žalobkyně je přesvědčena, že žalované bylo umožněno s nemovitostmi disponovat, a to i bez souhlasu věřitele; v tom případě však pod sankcí smluvní pokuty. Z toho dovozuje, že žalovaná nebyla žádným způsobem omezena v uskutečnění převodu předmětných nemovitostí. Ujednání o povinnosti požádat o souhlas věřitele s převodem nemovitostí bylo sjednáno za účelem jeho včasné informovanosti o aktuálním vlastníkovi zástavy pro potřeby uspokojení pohledávky (případně i cestou exekuce). Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 296/2003 považuje za nepřiléhavý, neboť v tomto řízení se jednalo o případ, kdy zástavní dlužník zástavu pronajal, ač se v zástavní smlouvě zavázal, že tak neučiní. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti ujednání v článku III. odstavci 2 zástavní smlouvy. Je přesvědčena, že žalobkyní tvrzený účel tohoto ujednání, tedy pouze informační povinnost zástavce, nelze dovodit ani výkladem.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení, zda je též důvodné.

Žalobkyně v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval jen dovolací námitkou, jak ji žalobkyně obsahově vymezila.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že ujednání v článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je neplatné ve smyslu § 39 obč. zák.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 151a odst. 1 části věty před středníkem obč. zák. (tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření zástavní smlouvy dne 4. 12. 1997 - dále opět jen „obč. zák.“) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.

Zástavní právo má především funkci zajišťovací. Zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele od okamžiku svého vzniku, motivuje dlužníka k dobrovolnému splnění pohledávky zástavního věřitele, jemuž zároveň poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Jestliže taková situace nastane, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva. Zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy. Zástavní právo je právem věcným. To znamená, že zásadně působí proti každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 64/2004, dospěl k právnímu závěru, podle něhož zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod. Ujednání, kterými by byl zástavní dlužník v rozporu se zákonem vyloučen nebo omezen v takovém nakládání se zástavou, jsou neplatná (§ 39 obč. zák.).
V posuzovaném případě zástavní smlouva v článku III. bodu 2 obsahuje ujednání, podle něhož se zástavce zavazuje, že po dobu existence zajišťované pohledávky uvedené v článku I. této smlouvy nebude zástava bez souhlasu zástavního věřitele smluvně převedena. V článku III. bodu 5 písm. a/ si pak smluvní strany ujednaly, že pokud zástavce poruší kteroukoliv smluvní povinnost uvedenou v tomto článku, má zástavní věřitel nárok na smluvní pokutu ve výši 2,500.000,- Kč.

Slovní znění článku III. bodu 2 zástavní smlouvy lze vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jedině tak, že žalovaná se zavázala pod sankcí smluvní pokuty nepřevést zástavu bez souhlasu zástavního věřitele. Jinými slovy řečeno, žalovaná mohla převést zástavu, aniž by porušila smluvní ujednání, jedině se souhlasem zástavního věřitele. Z toho jednoznačně plyne, že žalovaná coby zástavní dlužnice byla tímto ujednáním významně omezena v nakládání se zástavou, neboť vlastnické právo k ní sice mohla převést, avšak aby vyloučila hrozbu smluvní pokutou, musela tak učinit jedině se souhlasem zástavního věřitele. By-li podle ujednání stran zástavní smlouvy převod zástavy vázán pod sankcí smluvní pokuty na souhlas zástavního věřitele, je evidentní, že mu tím bylo umožněno zasahovat do dispozice zástavního dlužníka se zástavou. Mohl tak jednoduše učinit tím, že by požadovaný souhlas s převodem zástavy odepřel. Nelze tak přisvědčit žalobkyni, že účelem souhlasu byla pouhá informovanost zástavního věřitele o aktuálním vlastníku zástavy. K naplnění tohoto proklamovaného účelu by jistě postačil závazek zástavce informovat zástavního věřitele o převodu vlastnického práva k zástavě.

Právní závěr odvolacího soudu, že ujednání obsažené v článku III. bodu 2 zástavní smlouvy je neplatné podle § 39 obč. zák., je tudíž správný a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Protože se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, jež jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 43.650,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 19. srpna 2010

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 19. August 2010
Vloženo: 01. October 2010