JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 250/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové

ve věci žalobce T. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 258/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2007, č.j. 19 Co 117/2007-164, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek ze dne

15. 11. 2006, č.j. 5 C 258/2005-132, kterým Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval 650.000,- Kč s 8 % úroky z prodlení

od 6. 7. 2001 do zaplacení nebo tutéž částku s týmž příslušenstvím oproti vyklizení bytu „o velikosti 2 + 1 v 1. nadzemním podlaží na jižní straně domu čp. 21 v J.,“ a předání klíčů „od tohoto bytu,“ a žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, tedy vyšel z toho, že smlouvou z 22. 7. 1998 se žalovaný, který v bytě bydlel jen se souhlasem vlastníka V. J., zavázal neuplatňovat „užívací právo k bytu,“ byt (se souhlasem vlastníka) přenechal žalobci, který mu za to zaplatil 650.000,- Kč; ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že smlouva o přenechání bytu k užívání (§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) neodporuje svým obsahem nebo účelem zákonu, ani zákon neobchází a rovněž se nepříčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Nad rámec toho, co vyplývá ze skutkových zjištění, odvolací soud dodal, že žalobou uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení by bylo promlčeno, byla-li by smlouva posouzena jako neplatný právní úkon.

V dovolání žalobce napadá právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o.s.ř.“), konkrétně závěr odvolacího soudu, že smlouva z 22. 7. 1998 je platným právním úkonem. To, že smlouva (obsahem i účelem) odporuje zákonu, zákon obchází a zejména se příčí dobrým mravům, dovozuje z výše tzv. odstupného za právo byt užívat (částka 650.000,- Kč se rovná tržní ceně bytu, přičemž žalovaný nabyl totéž právo v roce 1994 za 30.000,- Kč) a z toho, že žalovaný smlouvou převedl „právo časově neomezeného bezplatného užívání bytu,“ které však nikdy neměl. Za právně významné pokládá dovolatel dále posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1, 3 obč. zák. a otázku rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval – poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil – znovu, ale s výsledkem stejným jako v dřívějším rozhodnutí /žalobu v obou případech zamítl/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým dovolatel v projednávané věci správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Protože přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je podmíněna v první řadě tím, že dovolatelem dotčené právní posouzení je významné pro danou věc, lze argumentaci týkající se otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení a otázky výkonu práva (vznesení námitky promlčení) v rozporu s dobrými mravy

bez dalšího pominout; odvolací soud totiž smlouvu z 22. 7. 1998 kvalifikoval jako platnou a úvahy pro případ opačného hodnocení připojil nad rámec rationis decidendi.

Zásadní právní význam rozhodnutí nelze spojovat ani s dovolatelem zpochybněným závěrem o platnosti smlouvy z 22. 7. 1998. O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zjevně nejde. Otázka proporcionality tzv. odstupného za přenechání práva bydlet v bytě je natolik konkrétní (jedinečná), že potenciál významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe nemá.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení

§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, 3, 4, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částkou 10.000,- Kč. Součástí nákladů je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 29. července 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin