JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2178/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce města B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. S., o zaplacení 39 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 28/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2000, č.j. 19 Co 54/99 - 41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2000, č.j. 19 Co 54/99 - 41 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu 1998 č. j. 42 C 28/98 - 28 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 39 545 Kč se 17% úrokem z prodlení od 20. 1. 1998 do zaplacení a zamítl návrh na zaplacení 17 % úroku z prodlení z částky 39 545 Kč od 20. 12. 1995 do 19. 1. 1998; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud tak rozhodl o nároku na plnění z kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, uzavřené žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím dne 27. 1. 1995, kde v článku V. byl sjednán závazek kupujícího, že zaplatí daně a poplatky související s převodem nemovitostí. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci byla vyměřena daň z převodu ve výši 39 545 Kč, kterou žalobce Finančnímu úřadu uhradil. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení částky rovnající se výši daně z převodu nemovitostí 39 545 Kč do 20. 12. 1995. Soud dospěl k závěru, že smluvní ujednání účastníků v čl. V. předmětné kupní smlouvy není v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., v platném znění, neboť tímto ujednáním nebyla na žalovaného přenesena daňová povinnost a pokud si účastníci sjednali nad rámec tohoto zákona následné uhrazení daní a poplatků žalovaným žalobci, není toto příčinou neplatnosti uvedeného právního úkonu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. února 2000, č.j. 19 Co 54/99 - 41 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru v hodnocení platnosti článku V. kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 27. 1. 1995. Ujednání účastníků, že kupující zaplatí daně a poplatky související s převodem nemovitostí považoval odvolací soud za naprosto neurčité a nekonkrétní, ze kterého nevyplývá povinnost kupujícího /žalovaného/ zaplatit daně a poplatky související s převodem nemovitostí žalobci. Odvolací soud učinil právní závěr, že ujednání čl. V. předmětné smlouvy je neplatné pro neurčitost a rozpor se zákonem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, a dovolává se přípustnosti dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Za nesprávný pokládá závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků, podle kterého měl kupující /žalovaný/ zaplatit daně a poplatky související s převodem nemovitostí. Dovolatel namítá, že v daném případě nešlo o přenos daňové povinnosti podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků /žalobce svoji zákonnou povinnost zaplatit daň z převodu nemovitostí vůči správci daně splnil/, ale jednalo se o splnění závazku, který vznikl na základě svobodné vůle žalovaného, který se ve smlouvě zavázal zaplatit daně a poplatky související s převodem nemovitostí. Z ustanovení žádného zákona nevyplývá, že by plátce daně nemohl s třetí osobou dohodnout, že mu uhradí daň, kterou plátce zaplatil správci daně. Žalobce má za to, že předmětné ustanovení smlouvy odvolací soud nesprávně posoudil jako neplatné pro jeho neurčitost a rozpor se zákonem, aniž by specifikoval zákon, který by měl být uzavřenou smlouvou porušen. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Podle názoru žalovaného odvolací soud správně posoudil předmětné ujednání čl. V. smlouvy jako neurčité, když závazek kupujícího zaplatit daně a poplatky související s převodem nemovitostí nelze vykládat tak, že se tím žalovaný zavázal zaplatit i daň nad rámec svých zákonných povinností. Nepovažuje ani za opodstatněnou námitku dovolatele, že odvolací soud nespecifikoval, s jakým zákonem je v rozporu předmětné ujednání o placení daní a poplatků. Odkazuje přitom na ust. § 39 obč. zák., které rovněž blíže nespecifikuje, o jaký rozpor se zákonem by se mělo jednat.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací /§ 10a o. s. ř./ zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., včas ve lhůtě stanovené ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., splňuje formální i obsahové náležitosti předepsané ust. § 241 odst. 2 o. s. ř. a vychází z dovolacího důvodu podle ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./.

Ve smyslu ust. § 242 odst. 1 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v ust. § 237 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej po obsahové stránce dovolatel vymezil. Uvedené vady řízení nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu se nepodávají.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Dovolání je důvodné.

Podle § 2 odst. 3 obč. zák. platí, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.

56

Normy občanského práva jsou tedy podle výslovné úpravy § 2 odst. 3 obč. zák. zásadně normami dispozitivního charakteru. Jen tak je totiž subjektům občanskoprávních vztahů umožněno, aby si v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah, tj. souhrn vzájemných subjektivních občanských práv a povinností, smlouvou svobodně uspořádat odchylně od zákona. Tak mohou subjekty občanskoprávních vztahů nejlépe realizovat vlastní osobní a hospodářské představy a záměry v souladu s jejich individuálními zájmy a potřebami, neboli realizovat je po svém. To tedy znamená, že v prvé řadě je rozhodující to, co si smluvní subjekty dohodly.

Plně v souladu s uvedeným pak ust. § 489 obč. zák. stanoví, že závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakožto i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.

Z těchto hledisek se však odvolací soud platností předmětného ustanovení v článku V. kupní smlouvy o zaplacení daní a poplatků souvisejících s převodem nemovitostí nezabýval, když obsah předmětného ujednání obsaženého ve smlouvě účastníků nesprávně posoudil jako neurčité a pro rozpor se zákonem neplatné. Předmětné ujednání je závazkem soukromoprávního charakteru pouze mezi stranami smlouvy a žádným způsobem není v rozporu s ust. § 45 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, a ani s ustanovením zákona č. 357/1992 Sb., v platném znění, o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, podle jehož ust. § 8 v daném případě zůstal poplatníkem daně prodávající (žalobce). Předmětné ujednání v článku V. kupní smlouvy není tedy pro rozpor se zákonem podle ust. § 39 obč. zák. neplatné a je plně v souladu s ust. § 2 odst. 3 obč. zák. (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 33 Cdo 132/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001).

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadený rozsudek je správný, dovolací soud jej zruší a věc vrátí soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2001

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á , v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Vydáno: 25. April 2001