JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 2131/2009

Součinnost věřitele při plnění dluhu

Právní věty

  1. Potřebná součinnost žalobců ke dni splatnosti kupní ceny tedy bezprostředně spočívala jen v jejich jednostranném právním úkonu přijetí peněžního plnění. Okolnost, že žalobci nesplnili svůj závazek ze smlouvy o zřízení zástavního práva zajistit jeho vklad do katastru nemovitostí, nelze kvalifikovat jako neposkytnutí součinnosti žalovaným při zaplacení kupní ceny, kterou má na mysli § 520 obč. zák.; lze v ní spatřovat pouze zmaření záměru žalovaných získat prostředky na úhradu kupní ceny z poskytnutého úvěru. Byť žalovaní nesplnili svůj závazek zaplatit kupní cenu proto, že jim nebyl poskytnut úvěr pro nesplnění podmínky zajistit uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy zástavním právem, nic to nemění na tom, že bylo výlučně na nich, aby si obstarali prostředky na úhradu jejich dluhu. Věřitel totiž nemá žádnou právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat prostředky ke splnění dluhu v penězích. Hovoří-li se v § 520 obč. zák. o poskytnutí součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k zajištění solventnosti dlužníka.


33 Cdo 2131/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Ing. J. Z. a b) A. Z., zastoupených JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 24, proti žalovaným 1) Š. R. a 2) A. R., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem Beroun, Husovo nám. 44, o určení, že smlouva je zrušena, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 37/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 22 Co 525/2008-182, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Kopeckého CSc., advokáta se sídlem Praha 1, Revoluční 24.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 25. června 2007, č. j. 4 C 37/2006-134, zamítl žalobu o určení, že „kupní smlouva s datem 29. 6. 2006, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 147, je od počátku zrušena“ (výrok I.), dále zamítl žalobu o určení, že „odstoupení učiněné podáním žalobců od kupní smlouvy z 29. 6. 2006, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 147, je platné“ (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky III. a IV.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. 22 Co 525/2008-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „kupní smlouva s datem 29. 6. 2006, uzavřená mezi žalobci, jako prodávajícími, a žalovanými, jako kupujícími, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k rozestavěnému rodinnému domu na parc. č. 383, pozemku parc. č. 383 - zastavěná plocha a nádvoří s uvedenou výměrou 203 m2 a pozemku parc. č. 384 - zahrada s uvedenou výměrou 1.168 m2, nemovitostí v katastrálním území O. u H., obci O., podle které je u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, vedeno pod sp. zn. V-3486/2006-202, řízení o povolení vkladu vlastnického práva žalovaných, je od počátku zrušena“; ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jako prodávající uzavřeli dne 29. 6. 2006 se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. 383, rozestavěnému rodinnému domu na pozemku parc. č. 383 a pozemku parc. č. 384, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun na LV č. 147 pro katastrálním území O. u H., obec O. (dále též „nemovitosti“, resp. „předmětné nemovitosti“), za kupní cenu 2,000.000,- Kč, která bude uhrazena z výnosu hypotéčního úvěru poskytnutého kupujícím Živnostenskou bankou, a. s. do třiceti dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalovaní předchozího dne 28. 6. 2006 uzavřeli se Živnostenskou bankou, a. s. smlouvu č. 971504 o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2,000.000,- Kč za účelem financování koupě předmětných nemovitostí. Smluvní strany se dohodly, že úvěr bude zajištěn zástavním právem k nemovitostem s tím, že podmínkou čerpání úvěru je předložení originálu návrhu na vklad zástavního práva potvrzeného příslušným katastrálním úřadem a vinkulace případného plnění ze živelního pojištění předmětu zástavy. Téhož dne uzavřeli žalobci (zástavci) se Živnostenskou bankou, a. s. (zástavním věřitelem) a se žalovanými (dlužníky) smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši 2,000.000,- Kč poskytnuté z hypotečního úvěru č. 971504. Zástavci se zavázali zajistit vklad zástavního práva k předmětu zástavy do katastru nemovitostí a po obdržení zástavní smlouvy s vyznačenou doložkou o vkladu zástavního práva jej doručit zástavnímu věřiteli. Žalobci návrh na vklad zástavního práva k nemovitostem nepodali. Úvěr čerpán nebyl. Dne 6. 9. 2006 žalovaný podal návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. Katastrální úřad o povolení vkladu vlastnického práva dosud nerozhodl, protože žalovaný přes výzvy nedoložil potřebný počet obsahově shodných stejnopisů kupní smlouvy. Dopisem ze dne 9. 10. 2006 žalobci žalované upozornili na to, že nesplnili svou povinnost zaplatit kupní cenu do třiceti dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a zároveň jim stanovili dodatečnou lhůtu k zaplacení kupní ceny do 20. 10. 2006. Žalovaní kupní cenu ani v dodatečné lhůtě neuhradili a žalobci dopisem ze dne 24. 10. 2006 (doručeným oběma žalovaným) od kupní smlouvy odstoupili.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určení, že kupní smlouva je od počátku zrušena, ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., neboť jejich postavení vlastníků je nejisté, jestliže žalovaní zpochybňují právní úkon, kterým od kupní smlouvy odstoupili. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu, z níž žalovaným vznikla povinnost zaplatit žalobcům do třiceti dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí sjednanou kupní cenu z poskytnutého hypotečního úvěru, který měl být zajištěn zástavním právem k předmětným nemovitostem ve prospěch banky. Žalobcům ze smlouvy o zřízení zástavního práva vznikla povinnost splnit jednu z podmínek čerpání úvěru, a to podat návrh na vklad zástavního práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. Přestože žalovaní ve lhůtě splatnosti kupní cenu žalobcům neuhradili a neučinili tak ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, nevzniklo žalobcům právo od kupní smlouvy odstoupit podle § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť neposkytli žalovaným potřebnou součinnost ke splnění dluhu. Tím, že nesplnili svůj smluvní závazek podat návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch banky, zmařili podmínku pro čerpání úvěru a ocitli se coby věřitelé v prodlení se splněním své smluvní povinnosti (§ 520 obč. zák.). V důsledku jejich prodlení se nemohli dostat žalovaní coby dlužníci do prodlení se splněním své povinnosti uhradit kupní cenu. Žalobci proto odstoupili od kupní smlouvy nedůvodně. Žalovaní přitom nemohli nikterak ovlivnit vklad zástavního práva do katastru nemovitostí.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že žalobci od kupní smlouvy odstoupili v souladu s § 517 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaní byli v prodlení s úhradou kupní ceny a tuto povinnost nesplnili ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jim žalobci poskytli. Okolnost, že žalobci v posuzovaném případě nepodali návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, nekvalifikoval jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu § 520 obč. zák. upravující prodlení věřitele. To, že žalovaní svůj závazek zaplatit kupní cenu nesplnili proto, že jim nebyl poskytnut úvěr, považoval za nerozhodné v situaci, kdy i oni byli účastníky zástavní smlouvy; měli mít k dispozici stejnopis zástavní smlouvy a mohli v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění podat sami návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a vyhovět podmínce k poskytnutí úvěru. Nepřisvědčil úvaze soudu prvního stupně, že žalovaní neměli žádnou obranu proti nečinnosti žalobců, ani jeho závěru, že ke splnění povinnosti žalovaných byla potřebná součinnost žalobců. V případě, že všechny stejnopisy zástavní smlouvy měli k dispozici žalobci, nebylo vyloučeno, aby se žalovaní jejich vydání domáhali soudní cestou. Současně zdůraznil, že v intencích § 520 obč. zák. je právně relevantní jen neposkytnutí součinnosti v době stanovené ke splnění dluhu. V dané věci by se muselo jednat o neposkytnutí součinnosti v době splatnosti kupní ceny; o takový případ v dané věci nešlo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a které podle obsahu směřuje proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že žalobci platně odstoupili od kupní smlouvy, neboť i oni byli účastníky zástavní smlouvy a mohli se domáhat vydání jejího stejnopisu a podat případně návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí sami a tím splnit podmínku pro čerpání úvěru. Namítají, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva byli pouze vedlejšími účastníky, kteří nebyli oprávněni zástavní právo zřídit. V době uzavření zástavní smlouvy nebyli vlastníky zástavy a nemohli se stát účastníky řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Těmi mohli být pouze žalobci (zástavci) nebo úvěrující banka (zástavní věřitel). Připomínají, že podle sjednaných podmínek bylo pouze na žalobcích, aby podali návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, a aby tím splnili podmínku pro čerpání úvěru, z něhož měla být zaplacena kupní cena. Dále namítají, že „odvolací soud zrušil kupní smlouvu“, odlišnou od té, na jejímž základě probíhá vkladové řízení do katastru nemovitostí. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudu odvolacího a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami při splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (posuzováno podle obsahu dovolání, není jím napadána ta část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen žalobu zamítající výrok rozsudku soudu prvního stupně, a proti jeho výroku o poplatkové povinnosti). Nejvyšší soud (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je dovolání důvodné.

Žalovaní v dovolání nenamítají, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolací námitkou, jak ji po obsahové stránce žalovaní závazně vymezili (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní vytkli odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že žalobci odstoupili od kupní smlouvy v souladu s § 517 odst. 1 obč. zák., neboť byli v prodlení s úhradou kupní ceny, argumentací, že se nemohli dostat do prodlení, jestliže jim žalobci neposkytli potřebnou součinnost ke splnění dluhu.

Podle § 517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

Podle § 520 obč. zák. k prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození.

K případům porušení závazku patří prodlení dlužníka (mora debitoris). Vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas nebo vůbec. K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti, která se řídí hmotným právem. V důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Odstoupením se smlouva od počátku ruší a zanikají všechny práva a povinnosti plynoucí z ní pro obě strany (§ 48 obč. zák.). Prodlení dlužníka nemůže nastat v případě prodlení věřitele (mora creditoris), které je upraveno v § 520 obč. zák. Jeden ze dvou případů, kdy po dobu prodlení věřitele nedochází k prodlení dlužníka, popř. vznikem prodlení věřitele přestává být dlužník v prodlení, nastává tehdy, jestliže věřitel neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Takovou součinností se ve smyslu § 520 obč. zák. rozumí součinnost potřebná v době stanovené ke splnění, tedy v době splatnosti pohledávky. Zda a popřípadě jaké součinnosti věřitele je třeba ke splnění dluhu dlužníkem v době jeho splatnosti, je nutné posoudit podle obsahu závazku. Kromě součinnosti stanovené zákonem či sjednané smluvně může jít o různé úkony věřitele, bez nichž nelze závazek splnit.

Splnění (soluce) nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Je-li předmětem závazku dlužníka „něco dát“, spočívá součinnost věřitele obvykle v pouhém přijetí plnění. Přijetí plnění od dlužníka je jednostranným právním úkonem věřitele, nezbytným k tomu, aby dluh byl splněn. U některých závazků může součinnost věřitele spočívat i v jiných úkonech, nutných ke splnění dluhu (např. předání věci do opravy, zkouška šatů šitých na míru apod.).

Odvolací soud založil právní závěr o neexistenci prodlení žalobců (věřitelů) na účastníky řízení nezpochybněném zjištění, že žalovaní se zavázali sjednanou kupní cenu zaplatit z hypotečního úvěru do třiceti dnů od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a že žalobci se zavázali ve smlouvě o zřízení zástavního práva splnit podmínku pro čerpání úvěru - zajistit vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele. Žalobci tento závazek nesplnili, úvěr nebyl čerpán a žalovaní ve sjednané lhůtě splatnosti a ani v dodatečně poskytnuté lhůtě kupní cenu nezaplatili. Ze skutečnosti, že žalovaní byli rovněž účastníky smlouvy o zřízení zástavního práva, odvolací soud usoudil, že žalovaní mohli splnit dluh i bez součinnosti žalobců, neboť návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí mohli podat sami (§ 4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.) a tak splnit podmínku pro čerpání úvěru za účelem úhrady kupní ceny. Zároveň dovodil, že v posuzovaném případě nešlo o případ součinnosti věřitelů, která byla potřebná v době splatnosti kupní ceny.

Žalovaní prosazují názor, že se do prodlení se splněním dluhu nedostali, neboť bez součinnosti žalobců, kteří se smluvně zavázali splnit podmínku pro čerpání úvěru a obstarat tak pro ně potřebné finanční prostředky, nemohli kupní cenu uhradit.

V posuzovaném případě žalovaní (dlužníci) nepotřebovali ke splnění svého závazku z kupní smlouvy zaplatit žalobcům (věřitelům) ve sjednané době splatnosti kupní cenu 2,000.000,- Kč žádný jiný úkon žalobců, než přijetí tohoto plnění. Potřebná součinnost žalobců ke dni splatnosti kupní ceny tedy bezprostředně spočívala jen v jejich jednostranném právním úkonu přijetí peněžního plnění. Okolnost, že žalobci nesplnili svůj závazek ze smlouvy o zřízení zástavního práva zajistit jeho vklad do katastru nemovitostí, nelze kvalifikovat jako neposkytnutí součinnosti žalovaným při zaplacení kupní ceny, kterou má na mysli § 520 obč. zák.; lze v ní spatřovat pouze zmaření záměru žalovaných získat prostředky na úhradu kupní ceny z poskytnutého úvěru. Byť žalovaní nesplnili svůj závazek zaplatit kupní cenu proto, že jim nebyl poskytnut úvěr pro nesplnění podmínky zajistit uspokojení pohledávky z úvěrové smlouvy zástavním právem, nic to nemění na tom, že bylo výlučně na nich, aby si (ať už jakýmkoli způsobem) obstarali prostředky na úhradu jejich dluhu. Věřitel totiž nemá žádnou právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat prostředky ke splnění dluhu v penězích. Hovoří-li se v § 520 obč. zák. o poskytnutí součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k zajištění solventnosti dlužníka (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1842/2008).

S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalovaní se dostali do prodlení se splněním svého dluhu z kupní smlouvy a že žalobcům vzniklo právo od kupní smlouvy odstoupit ve smyslu § 517 odst. 1 obč. zák., obstojí; bylo nadbytečné zabývat se dalšími výhradami žalovaných k posouzení této otázky, neboť nemohly vzhledem k zaujatému právnímu závěru přinést změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud se nemohl zabývat ani dovolací námitkou uplatněnou až v dovolání, že řízení o návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí probíhá na základě jiné kupní smlouvy, než té, od které žalobci odstoupili. Žalovaní přehlížejí, že v dovolacím řízení je zapovězeno uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

Protože se žalovaným nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo zamítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady dovolacího řízení, jež jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.500,- Kč (§ 5 písm. d/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1, a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 1.420,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 28. června 2011

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. June 2011
Vloženo: 02. September 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč