JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 1401/2014

Smluvní úroky a úroky z prodlení

Právní věty

  1. Smluvené úroky představují odměnu za půjčení peněz, kdežto úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti - nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Zatímco povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě, povinnost platit úroky z prodlení vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu. I když dlužník není v prodlení s plněním dluhu, může věřitel požadovat úroky smluvené a úroky z prodlení může požadovat při prodlení dlužníka i u bezúplatné půjčky. Obojí úroky mohou být věřitelem požadovány vedle sebe bez ohledu na skutečnost, zda se jedná nebo nejedná o občanskoprávní vztah.

33 Cdo 1401/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně ONOSMA a. s. se sídlem Praha 4, Krumlovská 527, identifikační číslo: 271 41 217, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému Ing. S. N., zastoupenému Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Praha 2, Lublaňská 6/55, o zaplacení částky 1,850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 185/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 22 Co 393/2011-144, takto:

I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 22 Co 393/2011-144, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2010, č. j. 17 C 185/2008-66, tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení z částky 1,850.000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Eichingera, advokáta se sídlem Praha 1, Revoluční 1003/3.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. dubna 2010, č. j. 17 C 185/2008-66, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1,850.000,- Kč s úrokem ve výši 5 % ročně od 4. 6. 2004 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení blíže specifikovaných zákonných úroků z prodlení z částky 1,850.000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 22 Co 393/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení z částky 1,850.000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 7 % bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, a platné pro první kalendářní den příslušného kalendářního pololetí; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 3. 6. 2004 smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalobkyně, jednající předsedou představenstva R. T., poskytla žalovanému 1,850.000,- Kč a žalovaný se jí zavázal peněžní prostředky spolu se smluveným úrokem ve výši 5 % ročně vrátit nejpozději do 3. 6. 2006.

Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení žalovaného, že dne 13. 10. 2004 byl sepsán dodatek ke smlouvě o půjčce obsahující dohodu účastníků o změně splatnosti půjčky k 3. 9. 2005 a o zrušení úročení půjčky. Vyšel z toho, že žalovaný originál dodatku nepředložil, svědek R. T. uvedl, že neví nic o sepsání dodatku, a jeho existence nevyplynula ani z ostatních důkazů; žalovaný nikdy v minulosti, a to ani při podání vysvětlení před Policií ČR dne 30. 8. 2005 a při jednání v řízení před Okresním soudem Praha-západ dne 2. 4. 2008 existenci dodatku nezmínil. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni, že žalovaný uznal dluh ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), neboť při výpovědi před Policií ČR uznání nesměřovalo vůči žalobkyni a při výpovědi před soudem příslib dluh zaplatit podmínil vrácením směnky. Soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu jistiny a smluveného úroku 5 % (§ 657 a § 658 odst. 1 obč. zák.), zamítl ji v rozsahu požadovaného úroku z prodlení.

Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že učinil závěr o tom, že žalovaný neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o uzavření dodatku ke smlouvě o půjčce, aniž ho náležitě poučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Doplnil proto dokazování z hlediska § 205a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. přípustnými důkazy, a to žalovaným dodatečně předloženým originálem dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 13. 10. 2004 a opisem tohoto dodatku s notářským ověřením uznání podpisu R. T. Ani odvolací soud však po doplnění dokazování neuvěřil žalovanému, že účastníci dodatek dne 13. 10. 2004 opravdu uzavřeli. Konstatoval, že vyhotovení originálu dodatku a jeho opisu nejsou zcela shodná a že notář mohl stěží dne 10. 1. 2011 ověřit doslovný souhlas opisu s listinou, z níž byl pořízen, jestliže tato listina obsahuje notářem ověřené uznání podpisu R. T. ze dne 10. 1. 2012. I vzhledem k tomu, že svědek T. nikdy neuvedl, že byl dodatek skutečně sepsán, odvolací soud dospěl k závěru, že pravost listin předložených žalovaným v odvolacím řízení byla úspěšně zpochybněna. Uzavřel, že námitka promlčení nebyla žalovaným vznesena důvodně, neboť žalovaný měl půjčenou částku vrátit nejpozději 3. 6. 2006 a žaloba byla soudu prvního stupně doručena 14. 10. 2008, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby (§ 101 obč. zák.). Nad rámec uvedeného doplnil, že i kdyby žalobkyně svůj nárok uplatnila po uplynutí promlčecí doby, bylo by třeba námitku promlčení vznesenou žalovaným - z blíže uvedených důvodů - posoudit jako výkon práva odporující dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 302/2007 byla R. T. pravomocným rozhodnutím uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 1,855.573,50 Kč, nepovažoval za překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., jelikož se toto řízení netýká stejného předmětu řízení ani týchž osob. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal důvodným i žalobní požadavek na úroky z prodlení; zákonné úroky podle § 517 odst. 2 obč. zák. a smluvené úroky podle § 658 odst. 1 obč. zák. jsou rozdílnými nároky a mohou být placeny vedle sebe. Žalovanému uložil zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ode dne 4. 6. 2006, kdy se ocitl v prodlení s úhradou dluhu, do zaplacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a avizuje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a/ a § 241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí, pokud jde o jeho potvrzující výrok, spatřuje v tom, že v rozporu s obecně platnou a aplikovanou právní úpravou obsaženou v § 100 odst. 1 obč. zák. nebylo přihlédnuto k námitce promlčení. Odvolacímu soudu vytýká, že v této souvislosti nezohlednil dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 13. 10. 2004, jímž byl změněn termín splatnosti z 3. 6. 2006 na 3. 9. 2005. Na základě vlastního hodnocení jednotlivých provedených důkazů - zejména výslechu svědka R. T. - vyjadřuje názor, že bylo prokázáno jeho tvrzení o sepisu dodatku obsahujícího změnu termínu splatnosti půjčky a že v probíhajícím řízení nebyla popřena jeho pravost. Má za to, že soudy při pochybnostech o pravosti uvedené listiny měly nechat zpracovat znalecký posudek k zodpovězení této otázky. Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně neodůvodnil právní názor, že jím vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Připomíná, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ již byla žalobkyni přiznána náhrada škody vůči R. T.; jde tedy o duplicitní vymožení dlužné částky žalobkyní vůči dvěma rozdílným subjektům. Zpochybňuje rovněž správnost závěru ohledně jeho povinnosti platit žalobkyni současně smluvené úroky i zákonné úroky z prodlení námitkou, že se jedná o občanskoprávní věc. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit kromě jistiny a smluveného úroku také zákonný úrok z prodlení, jelikož každý z nich představuje samostatný nárok z jiného právního důvodu. Jinak považuje dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, příp. zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.)

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř). Zatímco proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně úroků z prodlení od 4. 6. 2006 do zaplacení, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přípustnost dovolání proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno (v pořadí první) rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 1,850.000,- Kč se smluveným úrokem ve výši 5 % ročně od 4. 6. 2004 do zaplacení, připadá v úvahu pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tak předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž podat jen z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho rámci posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Žalovaný sice s odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, avšak jeho závěr, že právo žalobkyně na vrácení půjčené částky se smluveným úrokem není promlčeno (§ 100 odst. 1 a § 101 obč. zák.), zpochybňuje procesně neregulérním způsobem. Jeho jednotlivě uplatněné výhrady ke zjištění, že termín splatnosti půjčky byl sjednán k 3. 6. 2006, z něhož odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) učinil závěr o počátku běhu tříleté promlčecí doby, tj. kdy se právo stalo nárokem (actio nata), vystihují nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Oproti odvolacímu soudu nadále prosazuje, že dodatkem ke smlouvě o půjčce ze dne 13. 10. 2004 v řízení prokázal, že účastníci se dohodli na změně termínu splatnosti půjčky k 3. 9. 2005 a na bezúročnosti půjčky. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud uvěřil jeho skutkové verzi, musel by dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že právo žalobkyně na vrácení půjčky (§ 657 obč. zák.) spolu se smluveným úrokem (§ 658 odst. 1 obč. zák.) se promlčelo marným uplynutím tříleté promlčecí doby, jejíž konec připadl na 4. 9. 2008, přičemž žaloba byla podána u soudu dne 14. 10. 2008. Žalovaný přehlíží, že skutkový stav, na jehož základě odvolací soud věc právně posoudil, je v poměrech přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpochybnitelný a pro dovolací soud je závazný (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je nerozhodná i výtka žalovaného, že odvolací soud dostatečně neodůvodnil právní názor, že jím vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, která je jednak uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který sice může výjimečně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit (ovšem o takový případ v dané věci nejde), a jednak rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno na závěru, že vznesená námitka promlčení by byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Zmiňovanou úvahu odvolací učinil pouze jako obiter dictum.

Konečně ani námitka o duplicitním vymáhání dlužné částky žalobkyní vůči dvěma rozdílným subjektům nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí mající zásadní význam po právní stránce, jelikož odvolací soud k závěru o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a o. s. ř.) dospěl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v časopisu Soudní judikatura, č. sešitu 9, ročník 2001, pod č. 113). Ostatně žalovaný zřejmě touto námitkou uplatnil zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., která není způsobilá sama o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl v rozsahu úroků z prodlení z částky 1,850.000,- Kč od 4. 6. 2006 do zaplacení změněn rozsudek soudu prvního stupně, je sice přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., důvodné však není.

Žalovaný proti správnosti závěru odvolacího soudu o jeho povinnosti zaplatit žalobkyni vedle smluvených úroků (§ 658 odst. 1 obč. zák.) i úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) brojí - neúspěšně - jedině námitkou, že jde o občanskoprávní věc.

Podle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení.

Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky z prodlení.

Soudní praxe i odborná literatura je zajedno v tom, že smluvené úroky představují odměnu za půjčení peněz, kdežto úroky z prodlení jsou sankcí za porušení povinnosti - nedodržení dohodnuté doby splatnosti. Zatímco povinnost dlužníka zaplatit věřiteli smluvené úroky vzniká ze závazku ve smlouvě, povinnost platit úroky z prodlení vyplývá ze zákona jako důsledek prodlení se splněním dluhu. I když dlužník není v prodlení s plněním dluhu, může věřitel požadovat úroky smluvené a úroky z prodlení může požadovat při prodlení dlužníka i u bezúplatné půjčky. Obojí úroky mohou být věřitelem požadovány vedle sebe bez ohledu na skutečnost, zda se jedná nebo nejedná o občanskoprávní vztah (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 1 Cz 37/72, uveřejněný pod č. 53/72 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 657/2005, jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1551 a 1856).

Protože se žalovanému nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o opodstatněnosti požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, dovolací soud jeho dovolání v uvedeném rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Protože Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen „cit. vyhl.“). Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši15.700,- Kč (§ 7 bod 6. cit. vyhl.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), a z částky 3.360,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. července 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu

Vydáno: 24. July 2014
Vloženo: 22. September 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás