JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 970/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně M. N.(CZ), s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. T. P., a.s. a 2. S. t., a.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 27/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005 č. j. 30 Co 455/2005-177, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. února 2005 č. j. 7 C 27/2004-127 zamítl žalobu na zaplacení částky 1 300 000 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. od 20. 5. 2003 do zaplacení vůči prvé žalované (výrok pod bodem I), druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 1 101 056 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. od 25. 5. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem III), část žaloby, kterou žalobkyně požadovala po druhé žalované zaplacení částky 198 944 Kč a úroku z prodlení z dlužné částky za dobu od 20. 5. 2003 do 24. 5. 2004, zamítl (výrok pod bodem IV), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou (výrok pod bodem II), ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok pod bodem V) a ve vztahu mezi žalobkyní a státem (výrok pod bodem VI). Soud prvního stupně zjistil, že proti prvé žalované jako povinné byla nařízena a prováděna exekuce pro uspokojení pohledávky druhé žalované jako oprávněné ve výši 727 401 Kč s příslušenstvím. Dne 19. 3. 2003 při provádění soupisu movitých věcí povinné, které se nalézaly v sídle žalobkyně, zaplatila žalobkyně za prvou žalovanou pohledávku vymáhanou druhou žalovanou s ohledem na skutečnost, že současně docházelo k zapečetění strojů a jeřábů žalobkyně, které byly nezbytné pro její další výrobu. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně zaplatila částku 1 300 000 Kč představující vymáhanou pohledávku a náklady exekučního řízení bez souhlasu prvé žalované. Uvedený skutkový stav posoudil soud prvního stupně jako jednatelství bez příkazu. Žalobkyně tím, že zaplatila dluh prvé žalované, aniž vyčkala jejího souhlasu, jednala podle § 743 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) za prvou žalovanou bez jejího příkazu a má podle odstavce 2 téhož ustanovení vůči druhé žalované právo na náhradu nákladů, kterými byla druhá žalovaná jednáním žalobkyně obohacena. Toto obohacení druhé žalované spočívalo v tom, že získala částku 1 101 056 Kč představující vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady předcházejícího řízení, aniž by exekuce prodejem movitých věcí proběhla, a je proto podle závěru soudu prvního stupně povinna je žalobkyni nahradit. To se netýká částky 198 944 Kč představující náklady exekuce a náklady oprávněného v exekučním řízení, jejíž úhradou nedošlo k obohacení druhé žalované. Na straně prvé žalované neshledal soud prvního stupně pasivní věcnou legitimaci.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005 č. j. 30 Co 455/2005-177 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby druhá žalovaná zaplatila žalobkyni částku 1 101 056 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 25. 5. 2004 do zaplacení, rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou a o náhradě nákladů řízení České republice. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům. Na předmětný skutkový stav je podle názoru odvolacího soudu nutno aplikovat § 454 ObčZ, podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Na straně prvé žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že u ní nedošlo ke zmenšení jejího majetku, ačkoliv k němu mělo správně dojít splněním jejího dluhu. V případě plnění za jiného je třeba upřednostnit ochranu oprávněného věřitele před tím, za něhož bylo plněno, tedy před dlužníkem. Soudní praxe se již ustálila v tom, že v případě plnění za jiného, vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení mezi tím, kdo plnil, a tím, za koho bylo plněno, a naopak není dán nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti tomu, komu bylo plněno. Odvolací soud tedy uzavřel, že plnila-li třetí osoba vědomě za dlužníka jeho dluh věřiteli a věřitel toto plnění přijal, došlo ke splnění závazku dlužníka a nastupuje zde vztah mezi třetí osobou a původním dlužníkem z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo plněním za jiného. V tomto smyslu nelze přeceňovat skutečnost, zda prvá žalovaná dala k takovému plnění souhlas. Tento závěr je třeba uplatnit tím spíše za situace, kdy k takovému uspokojení věřitele dojde v rámci probíhající exekuce. Žalobkyně proto nemá vůči druhé žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když tento nárok jí svědčí vůči prvé žalované. Zamítavý výrok vůči prvé žalované však nebyl napaden odvoláním, a proto zůstal nedotčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud podle jejího názoru nesprávně aplikoval § 451 a násl. ObčZ, ačkoliv měl podle jejího názoru postupovat podle § 743 odst. 2 ObčZ. Podle dovolatelky má plnění třetí osobou účinky splnění závazku jen tehdy, plní-li se souhlasem dlužníka; v daném případě se tak stalo bez tohoto souhlasu, tudíž věřitel (druhá žalovaná) nebyl povinen takové plnění přijmout a druhá žalovaná ani takové plnění přijmout neměla. Přestože tak učinila, nedošlo ke splnění dlužníkovy povinnosti a nárok věřitele vůči dlužníku (prvé žalované) trvá i nadále, když přitom zároveň vznikl závazkový vztah mezi třetí osobou (žalobkyní) a věřitelem, který přijal plnění (druhá žalovaná). Vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá podle názoru žalobkyně v tom, že odvolací soud pochybil, když svým usnesením přiměl druhou žalovanou, která se původně odvolala proti všem výrokům rozsudku soudu prvého stupně, omezit odvolání jen na výrok pod bodem III s odůvodněním, že odvolání, jímž se domáhá samostatný společník změny rozsudku pouze ve vztahu ke druhému ze společníků, je třeba odmítnout jako podané osobou neoprávněnou. Pokud byla druhá žalovaná přinucena k omezení svého odvolání, měl se odvolací soud zabývat i výroky směřujícími vůči prvé žalované, neboť tyto úzce souvisejí se zbývajícími výroky. Výrok ve vztahu k prvé žalované je závislý na existenci výroku ve vztahu k druhé žalované, neobstojí sám o sobě a současně je i výrokem předurčujícím, protože řeší otázky, které jsou východiskem pro obsah rozhodnutí vůči prvé žalované. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. l písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se však ze spisu nepodávají a pokud dovolatelka tvrdí, že řízení takovou vadou trpí, mýlí se. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž nelze považovat skutečnost, že na základě výzvy soudu druhá žalovaná omezila svoje odvolání tak, že směřuje pouze proti výroku soudu prvního stupně pod bodem III. Na základě odvolání druhé žalované totiž odvolací soud nemohl v žádném případě zrušit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, neboť žalované měly v řízení postavení samostatných společníků a odvolání druhé žalované proti výroku pod bodem I bylo subjektivně nepřípustné.

Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatelka ve svém dovolání zpochybnila závěr odvolacího soudu, na kterém je toto rozhodnutí postaveno, totiž že se jedná o bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 454 ObčZ, které vzniklo na straně prvé žalované, takže druhá žalovaná nemůže být zavázána k povinnosti toto obohacení vydat.

Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle § 454 ObčZ se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.

Uvedená skutková podstata je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Není rozhodující, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli. Předpokladem je, že přijetím plnění věřitelem zanikl dluh dlužníka. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen zčásti). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého. Obohacený tak získává majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl jeho dluh.

Ten, kdo plnil za jiného (za dlužníka), má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoliv od toho, komu plnil.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěrům plně konformním s uvedenou právní úpravou, neboť v posuzované věci byly naplněny obě podmínky vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného podle § 454 ObčZ – ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně plnila vědomě dluh prvé žalované, když vymáhanou částku včetně nákladů řízení zaplatila na účet exekutora, který ji následně vyplatil druhé žalované, která ji jako splnění závazku přijala, přičemž ze skutkových okolností dané věci nelze dovodit, že by k zaplacení dluhu prvé žalované došlo proti její vůli.

Námitka žalobkyně, že se daný vztah měl posuzovat podle ustanovení § 743 odst. 2 ObčZ, jež upravuje případ tzv. užitečného jednatelství bez příkazu, není opodstatněná, neboť aplikace uvedeného ustanovení v dané věci nepřichází v úvahu, jelikož žalobkyně neobstarávala cizí záležitost, nýbrž plnila za jiného.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné druhé žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. května 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu

Vydáno: 28. May 2008