JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 966/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce F. n. m. České republiky, proti žalovanému F. K., zastoupenému, advokátem,, o 1,481.922,- Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 645/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000, čj. 1 Cmo 274/99 – 85, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2000 č. j. 1 Cmo 274/99-85 v části výroku I. do výše 685.100,- Kč a ve výroku III., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozhodl v předmětné věci mezi výše uvedenými účastníky rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, čj. 13 Cm 645/97-65, že žalovaný je povinen zaplatiti žalobci částku 1,481.922,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl soud, že žalobce je povinen zaplatit státu soudní poplatek v částce 59.280,- Kč a dále že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů tohoto řízení částku 59.280,- Kč.

Předmětem žaloby byla jednak částka 685.100,- Kč, označená v žalobním petitu jako nedoplatek kupní ceny, jednak příslušenství k této pohledávce (úrok z prodlení) v částce 796.822,- Kč, takže celková vymáhaná částka činí 1,481.922,- Kč. Pohledávka vyplývá z kupní smlouvy č. 086/95 ze dne 1.2.1995 o prodeji části movitého a nemovitého majetku s.p. K. p. Ž. a z dodatku č 1 k této kupní smlouvě.

K odvolání žalovaného do výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. konstatoval odvolací soud, že ve výroku II. zůstal rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 1998 nedotčen a ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Konečně ve výroku sub IV. odvolací soud rozhodl, že „dovolání proti tomuto rozsudku je přípustné“.

Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a závěrům. Dovodil, že žalobcem vymáhaná částka, specifikovaná jako smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny a sazba úroků z prodlení ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení není nepřiměřeně vysoká, když soudu je známo, že tato sazba je v obchodních kontraktech běžně sjednávána; proto není dán ani důvod pro použití moderačního oprávnění podle § 301 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obch. zák.“).

Podle názoru odvolacího soudu dohoda o smluvní pokutě ve výši 10 % z kupní ceny se jeví jako dostatečně určitá a neobstojí námitka žalovaného, že výše pokuty měla být stanovena fixní částkou (ani ve světle současné judikatury). Rovněž obsah článků IV. a V. kupní smlouvy je natolik určitá, že jejich výklad je jednoznačný a nelze mít za to, že tato část smlouvy je neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též „obč. zák.“) pro neurčitost a nesrozumitelnost právního úkonu.

Co se týče námitky odvolatele, že odstoupením od smlouvy došlo k přerušení nároku žalobce ohledně úroků z prodlení od 20.11.1995 do data jejich obnovení a uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě, odvolací soud ji pokládá za nedůvodnou, neboť v dodatku č. 1 se žalovaný zavázal zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně i za uváděné období.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním neporušil zásady poctivého obchodního styku. Žalobce uzavřel s žalovaným dne 15.7.1996 dodatek č. 1 ke kupní smlouvě, ve kterém snížil úrokovou sazbu na 0,05 % denně, poskytl žalovanému lhůtu, pro zaplacení úroků z prodlení do 15.1.1997 a zároveň se s ním dohodl, že 10 % smluvní pokuty z kupní ceny nebude vyměřeno za podmínky, že úroky z prodlení budou uhrazovány ve stanovené výši a termínu. Okolnost, že žalovanému se nepodařilo obstarat si úvěr, nelze přičítat k tíži žalobce.

Odvolací soud rovněž konstatoval, že kupní smlouva mezi účastníky byla uzavřena na základě privatizačního projektu zpracovaného žalovaným a odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že tento typ smlouvy byl žalobcem v procesu privatizace běžně používán. Z provedeného dokazování a z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by smlouva byla žalovaným uzavírána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak se toho odvolatel dovolával.

Z uvedeních důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. jako věcně správní potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to do výroků I. a III., jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, s poukazem na přípustnost dovolání podle výroku IV. napadeného rozsudku.

Dovolatel uvádí, že v uvedeném rozsahu je rozhodnutí napadeno v části přisouzené částky, týkající se smluvní pokuty ve výši 685.100,- Kč.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v postupu soudu prvního i druhého stupně, které v daném případě nepoužily ve smyslu § 301 obch. zák. moderační právo, když žalovaný má za to, že vymáhaná smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny, je nepřiměřená, přičemž žalobci již byly přiznány úroky z prodlení vyplývající z uzavřené smlouvy.

Dovolatel je toho názoru, že žalobci žádná škoda nevznikla a také ji ani netvrdil, ani neuplatnil a proto je namístě smluvenou pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Žalovaný má za to, že nároky žalobce jsou dostatečně pokryty úrokem z prodlení a při neexistenci škody není důvod k uplatnění sankční pokuty. Smluvní pokuta měla zajistit zaplacení kupní ceny, což se stalo, byť s odkladem z důvodů všem dostatečně známých. Byla-li tedy kupní cena zaplacena, pak vymáhání smluvní pokuty neobstojí.

Dovolatel podává dovolání rovněž z důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. (zjevně ve znění účinném od 1.1.2001), tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Namítá především nejasné znění článku IV. a V. kupní smlouvy a má za to, že tato část smlouvy je neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.

Dovolatel taktéž navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř.

Konečně dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání je toho názoru, že odvolací soud správně rozhodl ve věci. Soud se zabýval moderačním právem podle § 301 obch. zák. a nedospěl k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, když přihlédl již ke snížení úrokové sazby v dodatku č. 1 ke smlouvě. Námitku dovolatele o neurčitosti znění části smlouvy a její neplatnosti žalobce pokládá za účelovou.

Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou žalovaného o přerušení nároku žalobce na úroky z prodlení, když účastníci posléze notářským zápisem odvolali účinky odstoupení od smlouvy. Proto je třeba - uvádí žalobce - na situaci pohlížet, jako by k odstoupení od smlouvy, a tudíž ani k přerušení nároku, nedošlo.

Pokud žalovaní tvrdí, že soud nevzal v úvahu ani zásadu poctivého obchodního styku, je jeho názor mylný, protože žalovaný sám jednal v rozporu s touto zásadou.

Žalobce navrhuje, aby soud napadený rozsudek „potvrdil“.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Odvolací soud postupoval v tomto řízení, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí a zejména z poučení v závěru rozhodnutí, podle znění občanského soudního rádu, účinného do 31. 12. 2000, a podle téhož znění postupoval i dovolací soud.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti (ustanovení § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř. v rozhodném znění), popř. po odstranění vady dovolání, konstatoval, že dovolání je přípustné.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V daném případě odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání vyslovil, aniž však specifikoval, proto které právní otázky zásadního významu dovolání připouští. Dovolání je proto přípustné pro všechny otázky zásadního právního významu, na kterých napadené rozhodnutí spočívá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997 sp. zn. III. ÚS 253/96).

Dovolání může být ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. přípustné jen pro řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Při aplikaci přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o. s. ř. lze proto použít jen dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.

Dovolací soud je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud je tedy vázán jak rozsahem dovolání, tak i důvody, tj. v posuzovaném případě vymezením právních otázek zásadního významu dovolatelem tak, aby daný dovolací důvod byl konkrétně naplněn.

K vadám uvedeným v § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, je postiženo i řízení v této věci.

Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento nepřezkoumal správnost závěru soudu prvního stupně o nároku žalobce na zaplacení (doplacení) kupní ceny, nýbrž posuzoval otázku důvodnosti „žalobcem vymáhané smluvní pokuty“. Rozhodl tak o jiném nároku, než který byl předmětem řízení (srov. žalobu a její upřesnění) a o němž rozhodl soud prvního stupně.

Pokud tudíž odvolací soud se předmětným nárokem zabýval jako nárokem na smluvní pokutu, zatížil řízení tzv. jinou vadou, která mohla mít (a také měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. K takové vadě musel dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v části výroku I. ve věci samé co do částky 685.100,- Kč a v souvisejícím výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (ustanovení § 243b odst. 1 část věty za středníkem a odstavec 2 věta první cit. ustanovení).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 18. března 2004

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Vydáno: 18. March 2004