JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 956/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně V. K., zastoupené, advokátem, proti žalovanému S. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 49 587 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 12 C 201/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 č. j. 28 Co 320/2001-61, takto :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2001 č. j. 28 Co 320/2001-61, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 8. března 2000 č. j. 12 C 201/99-35 tak, že se žaloba co do částky 33 058 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítá, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 8. března 2000 č. j. 12 C 201/99-35 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 49 587 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli 2. 8. 1997 kupní smlouvu, podle níž žalobkyně koupila od žalovaného osobní automobil Lancia Prisma D, SPZ …, za kupní cenu 52 000 Kč a že žalovaný prokazoval jeho stav předáním dvou uhrazených faktur za opravy tohoto vozu před jeho prodejem. Při jízdě dne 16. 8. 1997 došlo k poruše vozu a žalobkyně jej byla nucena předat do opravny. Byla provedena generální oprava motoru, za kterou žalobkyně zaplatila celkem 49 587,20 Kč. Ze znaleckého posudku Ing. J. J., který nechala vypracovat žalobkyně, soud zjistil, že vozidlo bylo v době prodeje v takovém stavu, který vylučoval normální užívání vozidla a že bylo před prodejem žalobkyni několikrát neodborně a provizorně opravováno. Znalec dále konstatoval, že špatný technický stav vozu, který se projevoval mimo abnormální hlučnost únikem chladící kapaliny a spotřebou olejové náplně, musel být žalovanému v době prodeje znám. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně vytkla žalovanému vady předmětu koupě dopisem jejího právního zástupce ze dne 11. 11. 1997, což posoudil podle § 596, § 597 odst. 1 a § 599 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako včasné uplatnění práv z odpovědnosti za vady náležející kupujícímu, které bylo učiněno v zákonné šestiměsíční lhůtě počínající od převzetí koupené věci. Dle závěru soudu prvního stupně má žalobkyně právo na slevu z kupní ceny ve výši nákladů, které vynaložila na opravu motoru.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2001 č. j. 28 Co 320/2001-61 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 33 058 Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení zamítl, v dalším rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Rovněž stejně aplikoval na daný případ § 596, 597 odst. 1 a § 599 odst. 1 ObčZ. Zdůraznil, že odpovědnost prodávajícího za vady prodané věci je odpovědností objektivní, přičemž za vadu věci se považuje neexistence takové vlastnosti věci, která se u věcí určitého druhu a stáří obecně předpokládá, a v důsledku níž je možnost využití věci podstatně snížena. Žalobkyně prokázala, že motor byl těsně před prodejem opravován a že 14 dnů po prodeji automobilu došlo v důsledku abnormální spotřeby oleje k jeho tzv. „zadření“. Žalovaný si byl vady spočívající v úniku oleje vědom, když tvrdil, že žalovanou na něj ústně upozornil, avšak neprokázal, že tak skutečně učinil, a proto má žalobkyně právo na požadovanou slevu z kupní ceny. Odvolací soud dále zohlednil skutečnost, že žalobkyně dle svého tvrzení abnormální spotřebu oleje zjistila prakticky hned v prvního hodinách užívání vozidla a přesto s ním dále jezdila až do tzv. jeho „zadření“, čímž přivodila situaci, kdy bylo nutné provést generální opravu motoru, a to výměnu všech podstatných dílů s vybroušením motoru. Odvolací soud věc posoudil tak, že není možné přesně zjistit, jaký podíl na nutnosti opravy měl stav vozidla v době uzavření kupní smlouvy a jaký podíl to, že žalovaná s vozidlem jezdila i po zjištění její vady. Odvolací soud také přihlédl k tomu, že opravou byl motor výrazně zhodnocen, když počet ujetých kilometrů se podle běžných zvyklostí počítá po generální opravě od nuly. Za použití volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. pak stanovil výši slevy z kupní ceny na jednu třetinu nákladů vynaložených na opravu motoru, což odůvodnil situací, kdy automobil již není k dispozici (žalobkyně jej prodala na náhradní díly v lednu 1999) a soudem eventuálně přibraný znalec by mohl vyjít pouze ze zjištění znalce Ing. J., jehož posudek nechala vypracovat žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla především nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který dle názoru dovolatelky neměl aplikovat volnou úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Zastává názor, že odvolací soud měl, pokud se závěry soudu prvního stupně nesouhlasil, zrušit jeho rozsudek a věc mu vrátit za účelem vypracování znaleckého posudku, neboť znalec by dle jejího názoru musel dojít k podstatně příznivějšímu poměru částky, kterou jí má uhradit žalovaný, vůči zbývající výši nákladů vynaložených na opravu. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí nebo zamítnutí, neboť podle jeho názoru je dovolání zcela účelové, když dovolatelkou tvrzené skutečnosti jsou zcela nepravděpodobné.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 - dále jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 8. března 2000.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., popřípadě jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť k těmto vadám soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady nebyly dovolatelkou tvrzeny a ani z obsahu spisu se nepodávají.

Nejvyšší soud poté posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, tedy podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 o. s. ř. ). Předmětem dovolacího přezkumu je otázka správnosti postupu soudu při aplikaci volné úvahy podle § 136 o. s. ř. při určování výše slevy, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit z titulu odpovědnosti za vady prodané věci.

Podle § 499 ObčZ platí, že ten, kdo přenechá jinému věc za úplatu, odpovídá za to, že věc v době plnění má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obvyklé, že je ji možno použít podle povahy a účelu smlouvy nebo podle toho, co účastníci ujednali, a že věc nemá právní vady. Na posuzovanou věc se dále vztahuje § 597 odst. 1 ObčZ , který stanoví, že pokud dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny.

Z této právní úpravy vyplývá, že je nutno rozlišovat vady věci, které existovaly v době plnění (v době převzetí věci kupujícím), za které nese prodávající odpovědnost, a dále vady, které vznikly až po této době. Není přitom rozhodující, že k projevu vady došlo až po době plnění, rozhodující vždy je, zda uplatněná vada zde byla již v době plnění. Pokud však v důsledku vady, která existovala v době plnění, došlo následně k poškození věci, prodávající by za tuto vadu neodpovídal z titulu odpovědnosti ze vady; v úvahu by přicházela (při naplnění zákonem stanovených předpokladů odpovědnost za škodu. K takové situaci může dojít zejména při poškození motoru automobilu, k němuž došlo až po době plnění v důsledku vady, která existovala v době převzetí automobilu kupujícím.

Kupující má podle § 597 odst. 1 ObčZ právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady. Její výše závisí především na povaze a rozsahu vady vzhledem ke kupní ceně, na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Při určení výše slevy je třeba přihlédnout i k tomu, jak se reklamovaná vada projevuje při užívání věci, zda snižuje její životnost, apod. Při stanovení výše slevy se přihlíží k ceně opravy, pokud byla věc opravena; není však možno vyjít pouze z této ceny (opravou mohlo dojít i ke zhodnocení věci – věc získala vyšší užitnou hodnotu, než by odpovídala běžnému opotřebení vzhledem ke stáří vozidla a počtu ujetých kilometrů).

K posouzení těchto skutečností je zapotřebí odborných znalostí. Ve smyslu § 127 o. s. ř. se proto soud neobejde bez znaleckého posudku, či bez odborného vyjádření.

Odvolací soud však nevyšel ze znaleckého posudku či odborného vyjádření a aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Zákon zde má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány i nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. V posuzované věci však nebylo ze spisu zjištěno, že by byly naplněny zákonné podmínky pro použití volné úvahy v intencích § 136 o. s. ř. Odvolací soud odůvodnil použití volné úvahy pouze tím, že automobil není k dispozici a soudem přibraný znalec by mohl vyjít pouze ze znaleckého posudku Ing. J. J., který nechala vypracovat dovolatelka. Odvolací soud však tento závěr učinil, aniž by v řízení bylo zjištěno, kolik by činily náklady na vypracování tohoto znaleckého posudku či odborného vyjádření a aniž by bylo vyjádřením znalce či odborným vyjádřením doloženo, že za daného stavu nelze takový posudek vypracovat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto v této části a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř zrušil a podle § 243b odst. 2 o. s. ř. mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r. předseda senátu

Vydáno: 28. January 2004