JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 95/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce R. J., zastoupeného advokátem proti žalované V.C.S., s. r. o., zastoupené advokátem, o 3,936.144,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 213/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 3 Cmo 55/2005-33, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. ledna 2005, č. j. 2 Cm 213/2003-40, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 3,936.144,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně shledal včasnou a důvodnou námitku žalované, že věc má být podle smlouvy projednána v řízení před rozhodci. Řízení proto podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2005, č. j. 3 Cmo 55/2005-53, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když shodně s ním dospěl k závěru, že námitka žalované o projednání věci podle smluvního ujednání v rozhodčím řízení určeným rozhodcem je námitkou včasnou, a jde o spor, jehož řešení mohly strany svěřit rozhodci. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka, dohodnutá mezi účastníky v článku 9 smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 9. října 1996 je platná ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ RozŘ“). Rozhodnutí o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. proto odvolací soud považoval za správné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., s tím, že jsou dány dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. , jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V dovolání namítá, že rozhodčí doložka dohodnutá mezi účastníky v čl. 9 smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 9. října 1996, je neurčitá a zmatečná a tudíž neplatná. Domnívá se, že z doložky není možné dovodit, který rozhodčí soud je příslušný vzniklý spor rozhodovat, což dovozuje ze skutečnosti, že žádný ze soudů ve svém rozhodnutí neurčil, který orgán by měl předmětný spor rozhodovat a na který orgán by se tedy dovolatel měl obrátit. V usnesení o zastavení řízení je soud povinen rozhodnout ve smyslu § 104 o. s. ř., kterému správnímu úřadu nebo jinému orgánu věc postupuje (výjimkou je zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů). Dovolatel namítá, že neexistence tohoto výroku se rovná účinkům denegationisiusticiae.

Ve smlouvě o obchodním zastoupení je uvedeno, že spor rozhodne „rozhodčí soud, složený ze tří rozhodců, podle rozhodčího řádu, Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ve Vídni (Kammer der gewerblichen Wirtschaft Wien)“. Takový název však nemá žádný nalezený rozhodčí soud; existuje INTERNATIONALES SCHIEDSGERICHT DER WIRTSCHAFTSKAMMER ŐSTERREICH (nebo také Wiener Internationales Schiedsgericht WIS), česky Mezinárodní rozhodčí soud Hospodářské komory Rakouska (také Vídeňský Mezinárodní rozhodčí soud). Dále existuje Ständige Schiedsgericht der Wirtschaftskammer, česky Stálý rozhodčí soud Hospodářské komory Vídeň a existují i další rozhodčí soudy hospodářských komor. Není tedy zřejmý, který z uvedených rozhodčích soudů má pravomoc rozhodovat předmětný spor.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s správním posouzením věci odvolacím soudem. O tom, že sjednaná rozhodčí doložka je určitá, svědčí skutečnost, že ve stejné věci při řešení sporu z předmětné smlouvy bylo zahájeno dne 20. června 2006 rozhodčí řízení, kdy jmenování rozhodců podle sjednané rozhodčí doložky proběhlo bez jakýchkoliv komplikací. Byl sestaven rozhodčí senát, který se v nejbližší době začne zabývat meritorním rozhodováním ve sporu. V dané věci totiž není k rozhodování příslušný žádný ze stálých rozhodčích soudů, rozhodci mají být jmenováni stranami sporu, jak správně dovodil odvolací soud. Rovněž závěr žalobce, že soud, který zastavuje řízení podle § 106 odst. 1 musí zároveň stanovit rozhodčí orgán, je nesprávný. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítl, nebo zamítl.

Dovolací soud se nejprve zabývá přípustností dovolání v této věci. Jelikož přípustnost dovolání podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dána není, zkoumal Nejvyšší soud České republiky, zda dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., tedy pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.

K podmínkách řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v § 104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř., je tedy přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

V rovině uplatněného dovolacího důvodu podrobil Nejvyšší soud České republiky dovolacímu přezkumu – v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním – správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil rozhodné skutečnosti podle právní normy, jež na danou situaci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o platnosti rozhodčí doložky obsažené v článku 9 smlouvy o obchodním zastoupení. Namítá, že rozhodčí doložka je neurčitá a z tohoto důvodu neplatná.

Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.

Ustanovení § 2 odst. 1 RozŘ stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 RozŘ má rozhodčí doložka zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce jedna, jmenuje každá strana ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce (§ 7 odst. 2 cit. zák.). V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce stanoven určitý počet rozhodců (tří) podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ve Vídni (Kammer der gewerblichen Wirtschaft Wien) podle českého věcného práva. Místem konání rozhodčího řízení je Praha. Rozhodčí doložka tak splňuje podmínky stanovené § 3 RozŘ – který stanoví písemnou formu, a § 17 RozŘ sjednané místo, kde se řízení koná, tj. v daném případě Praha, rovněž ve smyslu § 7 stanoví určitý počet rozhodců a způsob jak osoby rozhodců mají být určeny – podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře při Vídni. Rozhodčí doložka tak splňuje všechny náležitosti, které stanoví zákon. Námitka dovolatele spočívající v neurčitosti smlouvy v článku 9, tj. v neexistenci Rozhodčího soudu při hospodářské komoře ve Vídni, podle jejíhož rozhodčího řádu se rozhodci měli řídit, nemůže mít vliv na platnost rozhodčí doložky. V případě, že rozhodčí smlouva nestanoví způsob určení rozhodců, stanoví § 7 cit. zákona, že každá strana jmenuje jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Odvolací soud správně dovodil, že v posuzovaném případě si strany v rozhodčí doložce stanovily pro rozhodování sporu rozhodce (tvořící rozhodčí soud ad hoc) a nikoliv stálý rozhodčí soud ve smyslu ustanovení § 13 RozŘ. Ujednání pravidel, kterými se rozhodci mají řídit ve smyslu § 19 RozŘ nejsou podstatnou náležitostí rozhodčí doložky.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud, který ve svém rozhodnutí vyšel ze shora uvedených závěrů, postupoval v souladu s hmotným právem a jednotlivá citovaná ustanovení správně aplikoval. Nejvyšší soud se s jeho závěry ztotožňuje.

Dovolateli se tudíž uplatněnými argumenty správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo.

K námitce dovolatele, že rozhodnutí neobsahuje výrok o postoupení věci rozhodci, je třeba uvést, že součástí výroku o zastavení řízení podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. není výrok o postoupení věci rozhodci (viz. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. dubna 2005 sp. zn. 29 Odo 105/2004 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 7/2005, č. 105, str. 510).

Podle ustáleného výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí totiž součástí výroku o zastavení řízení podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. není výrok o postoupení věci rozhodci, což lze dokumentovat i tím, že ustanovení § 106 odst. 2 o. s. ř. řeší zachování lhůty k podání návrhu na zahájení řízení před rozhodci jinak než ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř.

Ustanovení § 106 odst. 2 o. s. ř. určuje, že bylo-li řízení před soudem podle odstavce 1 zastaveno a v téže věci byl podán návrh na zahájení řízení před rozhodci, zůstávají právní účinky původního návrhu zachovány, bude-li návrh na zahájení řízení před rozhodci podán do 30-ti dnů od doručení usnesení soudu o zastavení řízení.

Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. pak platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Kdyby součástí výroku o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. měl být i výrok o postoupení věci rozhodci, pak by – se zřetelem k účinkům, jež se s „postoupením“ věci pojí podle § 104 odst. 1, věty druhé o. s. ř., - úprava obsažená v § 106 odst. 2 o. s. ř. , postrádala jakéhokoliv smyslu.

Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolání úspěšný a proto je povinen nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení. Náklady žalované sestávají se sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 28. March 2007