JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 32 Odo 945/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S. p. a s. s.r.o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalovanému Ing. F. H., zastoupenému JUDr. E. K., advokátkou, o 113 916,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 169/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 1 Cmo 406/2004-366, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2004, č.j. 23 Cm 169/95-321, v rozsahu, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 113 916,90 Kč se 17 % úrokem z prodlení p. a. z této částky od 5. října 1994 do zaplacení a náklady řízení, a rovněž v rozsahu, jímž bylo žalovanému uloženo nahradit náklady řízení České republice (výrok I.). Dále zamítl žalobu ve zbývající části soudem prvního stupně přiznaného příslušenství (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnými důkazy (předmětnou smlouvou o dílo, zápisy ve stavebním deníku a předmětnou smlouvou o postoupení pohledávky); skutková zjištění soudu prvního stupně označil za úplná s tím, že stejně jako soud prvního stupně považuje provádění dalšího dokazování za nadbytečné. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni (a předtím jejímu právnímu předchůdci) vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení ceny víceprací, které byly žalovanému předány spolu s dílem. Za situace, kdy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k dohodě o změně rozsahu díla, avšak bez sjednání důsledků na cenu díla, za aplikace § 549 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na přiměřené zvýšení ceny díla, které je výrazně vyšší než je uplatněný žalobní nárok. Na jeho oprávněnosti podle odvolacího soudu nic nemění ani pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně tím, že žalobkyni přiznal žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a nikoli z titulu smluvního plnění.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel poukazuje na pochybení obou znalců ve znaleckých posudcích, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel. Vytýká jim, že při výpočtu přiměřeného zvýšení ceny díla zcela opomenuli kalkulační vzorec, který si účastníci sjednali ve smlouvě o dílo pro určení ceny víceprací odsouhlasených investorem. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se při posuzování oprávněnosti nároku žalobkyně vůbec nevypořádal s otázkou, zda žalovaný žalobkyní tvrzené vícepráce písemně odsouhlasil. Nutnost tohoto postupu dovozuje z písemného ujednání účastníků ve smlouvě o dílo o tom, že ji lze měnit pouze písemnými dodatky, což podle něj znamená, že veškeré vícepráce musely být investorem písemně odsouhlaseny. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle něhož by bylo možné za vícepráce považovat též práce, které žalobkyně konala na základě chyb v projektové dokumentaci, jelikož tato dokumentace je ve smyslu § 551 odst. 1 obch. zák. pokynem objednatele, na jehož případnou nevhodnost měla investora upozornit. Neučinila-li tak, odpovídá ve smyslu § 551 odst. 3 obch. zák. za vady díla a pokud je následně odstraňovala, činila tak na své náklady s tím, že tyto práce jako vícepráce písemně odsouhlasené investorem charakterizovat nelze. Další argumentaci založil dovolatel na tvrzení o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky pro neurčitost vymezení postupované pohledávky.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z obsahu dovolacích námitek se podává, že dovolání žalovaného směřuje proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje. Otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl, se týkají pouze konkrétních skutkových okolností, za nichž došlo k rozšíření či změně předmětu díla v dané věci. Za stavu, kdy dovolací soud neshledal žádný důvod, pro který by mělo mít rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek zásadní právní význam, mohla by přípustnost dovolání v této věci založit pouze skutečnost, že napadený rozsudek řeší pro rozhodnutí určující otázku v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl.

Ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení se podává, že žalovaná částka představuje jen část provedených víceprací, nikoliv tedy všechny vícepráce, které byly právním předchůdcem žalobkyně provedeny a žalovanému předány. Tvrzení dovolatele o tom, že odvolací soud vyšel při rozhodování z posudků znalců, kteří opomenuli účastníky sjednaný kalkulační vzorec pro určení ceny víceprací, by tak mělo význam podle dovolacího soudu pouze tehdy, pokud by podle tohoto vzorce cena všech víceprací byla nižší než vymáhaná částka. To však dovolatel netvrdí, a proto jeho námitka o opomenutí kalkulačního vzorce nemůže ani přípustnost dovolání pro případný rozpor s hmotným právem založit.

Jako právně nevýznamnou pro posuzovanou věc hodnotí dovolací soud i případnou situaci, že by dohoda účastníků o rozšíření či změně předmětu díla ve smyslu § 549 obch. zák. neměla písemnou formu, jak argumentuje dovolatel. Bylo-li by tomu tak, žalobkyni by nebylo možné žalobní nárok z titulu smluvního plnění přiznat; to by však ještě nevylučovalo oprávněnost jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jak odůvodnil soud prvního stupně.

Dovolací soud nesouhlasí ani s dovolatelem, vytýká-li odvolacímu soudu opomenutí aplikace § 551 odst. 3 obch. zák. upravujícího odpovědnost zhotovitele za vady díla jako důsledek porušení jeho povinnosti upozornit objednatele na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo pokynů daných mu objednatelem k provedení díla podle prvního odstavce téhož ustanovení. Pakliže podle skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení byly vícepráce provedeny v průběhu provádění díla a předány objednateli (žalovanému) současně s předáním díla, o případ dle uvedeného ustanovení nejde.

Tvrzeného pochybení se odvolací soud nedopustil ani při posuzování smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, jelikož postupovaná pohledávka je zcela nezaměnitelně identifikována odkazem na číslo faktury, čímž dochází k naplnění podmínky určitosti právního úkonu.

Za stavu, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byly jiné okolnosti, pro které by dospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam a dovolání není proti němu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2007

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu

Vydáno: 24. April 2007